Rusínská společnost v době pseudoreforem v SSSR

Po ukončení kolektivizace a ovládnutí stranického a státního aparátu zkušenými kádry z východu se rusínská společnost jakoby stáhla do ulity; stala se mlčenlivou většinou strnule čekající na nové údery nepříznivého osudu. NKVD čas od času pro výstrahu organizovala monstrprocesy proti „buržoazním nacionalistům“, „sabotérům“, „antisovětčíkům“. To se jim zdálo málo, proto za pomoci vlastních provokatérů v roli učitelů na středních školách organizovali další procesy, jejichž oběťmi se stali studenti vyšších tříd v Mukačevu, Velkých Lučkach, Chustu. Celé třídy putovaly do gulagu.

Během záměrně dlouhého vyšetřování byly psychický i fyzický zlomené rusínské děti odsouzeny na 10 až 15 let do pracovních táborů za „šíření protisovětských nálad“. Jen nepatrná část z nich přežila a vrátila se domů v době chruščovových reforem po roce 1957. Kolektivnímu hospodaření v zemědělství se nedařilo. Těžká podkarpatská půda s nízkou bonitou potřebovala citlivý přístup, nikoliv direktivní kampaně okresních a krajských stranických orgánů. Výnosy byly mizerné. Navíc kolchozy nevlastnily žádnou techniku, musely si ji půjčovat u strojně-traktorových stanic (STS) a tím se dostávaly do pasti cenových nůžek. STS byly státními podniky, její služby byly drahé. Naopak státní nákupní ceny na produkci kolchozů byly nízké, příjmy kolchozů tedy nestačily na zaplacení služeb STS. V důsledku takového „tržního“ systému většina kolchozů byla pořad hluboce zadlužena. Tuto situaci se pokusily stranické organy řešit sjednocováním kolchozů, slabší připojovaly k silnějším. Čímž se často ze tří kolchozů stal jeden.

Ty, co měly stabilní produkci (tabák, víno, zelenina, ovoce) byly transformovány v státní zemědělské podniky – sovchozy. V této nepřehledné žebrácké situaci se úspěchy demonstrovaly vyráběním falešných „hrdinů socialistické práce“. Agrární sektor zuboženého regionu se zároveň stal sférou orwellovských pokusů v duchu tehdy populární pavědy „geniálního“ akademika Lysenka, připomínajícího svými sliby alchymisty císaře Rudolfa II. Rozhodnutím UV VKS (b) a sovětské vlády byl region vybrán jako vhodný pro pěstování subtropických plodin: čaje, citronů, mandarinek, vavřínu aj. Největší důraz se kladl na pěstování čaje. Na rok 1951 bylo kolchozům naplánováno založení 118 ha čajových plantáží (do konce pětiletky 2 200 ha, do roku 1960 – 9 000 ha), stovky hektarů citroníků, pomerančovníků, eukalyptových lesů atd. Šílený a marný pokus trval téměř deset let. Žádná ze jmenovaných plodin se v podkarpatských klimatických podmínkách nedožila produktivního věku.

Dalším usnesením stranického vedení a vlády SSSR v roce 1954 mělo být v oblasti maximálně rozšířeno vinařství. Během pětiletky (1955–1960) měly být založeny nové vinice na ploše 10 550 ha. Oblastní úřady marně prosily o snížení plánu do 7 500 ha. I když se ani tento plán nesplnil, přesto byla v roce 1959 zahájena nová kampaň pod heslem: “Proměníme Zakarpatsko v kraj sadů a vinic!“ V roce 1959 tak bylo na území Podkarpatské Rusi 27 200 ha sadů a 13 200 ha vinic (z toho ale jen 5 600 produktivních). Ani to však sovětským plánovačům nestačilo, do roku 1965 bylo naplánováno založení 65 000 ha sadů a 33 000 ha vinic. I tyto plány byly samozřejmě nereálné. Hloubková kontrola v roce 1963 ukázala, že v oblasti je produktivních sadů a vinic méně než v roce 1953. Všechno ostatní existovalo pouze na papíře plánovačů. V některých kolchozech se nenašly ani ty papíry...

Nízkou produktivitu kolchozního systému v evropské části SSSR se Chruščov rozhodl nahradit vytvořením nového agrárního regionu, rozorat úrodnou půdu kazašských stepí ležící ladem (tzv. „celina“) a vytvořit zde obilnici pro celý Sovětský svaz. Marně vědci upozorňovali stranické vedení na nevhodnost takového zásahu v drsných klimatických podmínkách východního Kazachstánu, nebezpečí tzv. „černých bouři“, zvedání porušené prašné černozemi silnými větry, vznikajícími v prostoru mezi studenou zapadní Sibiří a horkými Kara Kumy.

Každá oblast SSSR měla poslat určitý počet komsomolců (svazáků) jako základ budoucího stálého obyvatelstva na „celině“. Rusínská mládež, poučena otrockou práci v Donbasu a na „stavbách komunismu“, tuto akci ignorovala. První dva roky úroda na „celině“ byla ohromující, avšak v následujících letech došlo na varování vědců: „černé bouře“ zvedly černozem, stopy půdy se našly až na severním pólu. Mýtus o nové obilnici se rozplynul. Nikita Chruščov zvolil radikální řešení problému – Sovětský svaz uzavřel trvalou obchodní dohodu s USA o dodavkách obilovin do SSSR. Místo investice do vlastního zemědělství tak sovětské vedení zabezpečilo stalý odbyt produkce americkým farmářům…

Příčiny neúspěchu viděl Chruščov v nedokonalosti řízení hospodářství, proto zahájil novou „reformu“: SSSR byl rozdělen na velké ekonomicko-administrativní regiony – sovnarchozy (rady národního hospodářství). Sovětský vůdce očekával, že tyto regiony budou soběstačné a postupně odstraní těžkopádnou centralistickou byrokracii. Zakarpatská oblast byla začleněna do Stanislavského sovnarchozu (Stanislavská, Černovická a Zakarpatská oblast Ukrajiny), a prakticky ztratila poslední zbytky možnosti rozhodovat o svém hospodářství. Součástí administrativních reforem se stalo vytvoření gigantických kolchozních a sovchozních správ, které přesahovaly jednotlivé okresy. Řídící orgány byly na všech úrovních rozděleny na průmyslové a zemědělské. Chruščovovy administrativní reformy nakonec vyvolaly odpor u většiny stranických špiček v SSSR, což vedlo k jeho pádu v říjnu 1964. Nové vedení v čele s Brežněvem okamžitě zrušilo veškeré administrativní novoty a vrátilo se k tradiční sovětské formě centralizovaného stranicko-státního řízení.

Od konce 50. let se Zakarpatská oblast stala pro SSSR jakýmsi koridorem pro hospodářské spojení se zeměmi Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) a Západem. V regionu se stavěly ropovody, plynovody, energetické vedení vysokého napětí, železniční překladiště, obilní sila. Země však z toho žádný prospěch nikdy neměla, jen těžké ekologické ztráty, úbytek orné půdy a nový příliv odborníků a specialistů z východu - tedy další odnárodňování. Celní a tranzitní poplatky tehdy inkasovala Moskva, dnes je inkasuje Kyjev.

Brežněvův režim se pokusil v 70. letech ozdravit chronicky nemocný sovětský kolchozní systém. Začaly nové pokusy o specializaci a koncentraci zemědělské výroby. Kolchozy byly nuceny budovat společné výrobní a zpracovatelské podniky, farmy aj., zakládat společné vinice, tabákové plantáže. Avšak většina podniků byla ztrátová, nebo nefungovala vůbec. Tato skutečnost jen potvrdila dávno známý fakt, že stát je špatný hospodář.

V roce 1982 byl schválen tzv. Potravinový program SSSR, který fakticky konstatoval trvalý nedostatek základních potravin ve státě a zároveň rozpoutal další administrativní pseudoreformy. Na území Zakarpatské oblasti bylo vytvořeno 13 agrárně-průmyslových sdružení (RAPO), jejichž úkolem bylo sjednotit průmysl s potřebami zemědělství a zabezpečit tak jeho rychlý růst. Potravinový program, stejně jako všechno sovětské „plánování“ v zemědělství, samozřejmě zkrachoval. SSSR byl pořad odkázán na dovoz základních potravin ze zahraničí, hlavně z USA. Trasa těžkých nákladních lodi New Orleans – Novorosijsk fungovala na plné obrátky.

IVAN POP