Sovětská „kulturní revoluce“ v Zakarpatské oblasti – prostředek likvidace národní kultury Rusínů

Sovětská „kulturní revoluce“ v Zakarpatské oblasti – prostředek likvidace národní kultury Rusínů

Prvním krokem k uskutečnění sovětské „kulturní revoluce“ na Podkarpatsku byla likvidace rusínského školství, demonstrativní pálení rusínských školních učebnic a příruček. A to ještě předtím, než byla Smlouva o předání Podkarpatské Rusi – Zakarpatské Ukrajiny ratifikována parlamenty SSSR a ČSR (ČSR 22. 11. 1945, SSSR 27. 11. 1945) a oficiálně nastolen sovětský režim. Od 1. září 1945 měla být výuka ve školách vedena ukrajinsky nebo rusky. Další krok v sovětizaci školství byl zcela absurdní. Kvůli rozdílu v nástupu do školy v SSSR (od 7 let) a ve střední Evropě včetně Podkarpatska (od 6 let) Národní rada tzv. Zakarpatské Ukrajiny na „doporučení“ sovětských odborníků nařídila opakování ročníku ve všech školách, aby absolventi škol na Podkarpatsku ukončili školní docházku ve stejném věku jako na celém území SSSR. Takže do první třídy jsem chodil dvakrát!

Vážnější problém byl v nedostatku učitelů ovládajících ruštinu nebo ukrajinštinu. Učitelé z řad ruských a ukrajinských emigrantů před příchodem Rudé armády utekli na Západ, zbylí byli zatčeni a posláni do GULAGu jako kontrarevolucionáři. Ve školách zůstali absolventi československých, maďarských a rusínských učitelských ústavů rusínského původu, kteří ukrajinštinu ani ruštinu profesionálně neovládali, avšak učit museli, jinak mohli byt obvinění ze sabotáže.

Škola na sovětský způsob
Ve školách se učilo směsicí rusínštiny, ukrajinštiny, ruštiny a církevněslovanštiny. Z dnešního hlediska byla taková jazyková ka- še nejspíš svérázným slovanským esperantem. V dalších letech už pokračování neměla, do škol byli nasazeni učitele z východní Ukrajiny a Ruska. Nastal další problém, děti ani rodiče jim nerozuměli a oni nerozuměli dětem. Rusové opovržlivé pojmenovali rusínštinu „tarabarský jazyk“. Navíc, jak je známo, slovanské jazyky mají jednu „nebezpečnou“ zvláštnost – jsou v nich tzv. „miny“. Určitá slova mají stejné znění, ale úplně jiný význam, v některých případech opačný, v jiných spisovné slovo v jednom jazyku má dokonce vulgární význam ve druhém. Díky tomu se stávaly našim učitelům ruštiny a ukrajinštiny východního původu různé „úrazy“. Třída nejprve strnula a vzápětí vybuchla smíchy. Ve vyšších třídách měli žáci usilovně studovat dějiny SSSR, avšak ve skutečnosti to nebyly dějiny SSSR, ale výhradně Ruska. Museli jsme znát nazpaměť panování ruských carů a jejich boj proti nepřátelům. Bylo nám trochu divně, že měli spoustu nepřátel a přece dokázali rozšířit území Ruska až do Aljašky. Podobné to bylo i v zeměpise. Znali jsme všechny řeky od Volhy k Amuru, ale že bychom věděli, co je Tisa, odkud a kam teče, to ne. Dějiny, zeměpis a literatura našeho kraje nepatřily do výuky, (bohužel to platí i pro dnešní výuku na Ukrajině). Jak se zpívalo v sovětské písni „Moj adres, ně dom i ně ulica, moj adres - Sovětskij Sojuz“!

Školství se konsolidovalo začátkem 50. let s příchodem nové generace učitelů, většinou už místního původu. Avšak místo na školách se pro ně našlo pouze na vesnici, v městských školách byl učitelský sbor výhradně východního původu. Koncem 50. lét nastala další pohroma: „Reformátor“ Nikita Chruščov vyhlásil program budování komunismu, jehož budovatelé museli mít středoškolské vzdělání. Horliví úřednici narychlo zakládali v každém městečku a větší vesnici desetiletky (představte si v každé české vesnici gymnázium!), pro starší generaci byly zřízeny večerní střední školy. Takové desetiletky měly mizernou úroveň; maturitní vysvědčení se rozdávala jako na pásu, jejich prestiž klesla na nulu.

„Péče“ o kulturu
Téměř v každé vesnici bylo zřízeno „kulturní středisko“, byť primitivní (knihovna, klub pro promítání filmů), které sloužilo především pro politické školení obyvatelstva, pro vymývání mozků. V centru každé vesnice visel na sloupu tlampač, který od 6 rána do noci hřímal usnesení ÚV KSSS a budovatelské písně oslavující stranu. Usínali jsme se zvonkohrou z kremelské věže a zvuků hymny „Sojuz něrušimyj…“. V každém domě bylo instalováno rádio po drátě, to se aspoň dalo na rozdíl od tlampače vypnout.

Na základě usnesení oblastního stranického vedení byla ve všech knihovnách provedena plánovitá likvidace knih z dob „buržoazních režimů“. Knižní fondy knihoven Společnosti A. Duchnoviče, Prosvity, Podkarpatské vědecké společnosti (PON), a samozřejmě zejména z biskupství šly do stoupy. Důsledně byly odstraňovány především veškeré publikace v rusínštině. V bývalých střediskových vesnicích a okresech se „buržoazní knihy“ spalovaly pro výstrahu přímo na místě. Jejich přechovávání se totiž trestalo podle paragrafu o „šíření kontrarevoluční literatury“. Komunistický režim usilovně demonstroval podporu tzv. lidové kultury zakládáním amatérských pěveckých sborů, tanečních skupin, divadel, pořádáním spartakiád a přehlídek s povinným oslavováním komunistické strany a jejích vůdců, zpěvem poukrajinštěných „lidových“ písni. Důsledek byl pro rusínskou lidovou kulturu katastrofální – degradace a primitivizace skutečných hodnot. Obnovení činnosti spolků podkarpatských spisovatelů a výtvarných umělců po válce povoleno nebylo. Jejich členové (pokud byli prověřeni) museli vstoupit do sovětských, státem organizovaných svazů a přijmout požadavky socialistického realismu, což nutně vedlo k umrtvení originální podkarpatské malířské školy i rusínské literární tvorby. Mezeru rychle zaplňovali bezpáteřní „umělci“ oslavující stranu a sovětský režim ve stylu socialistického realismu.

Problematické vysoké školství
Sovětský režim se snažil demonstrovat také svou kladnou stránku. V Užhorodě byla založena univerzita a učitelský ústav (později sloučen s univerzitou). Koncem 50. a začátkem 60. let byla univerzita rozšířena o řadu výzkumných center (atomový výzkum, sledování kosmických těles aj.) většinou napojených na vojenský průmysl. Vědeckovýzkumný potenciál univerzity však nebyl – s výjimkou zdravotnictví (lékařská fakulta) – spojen s potřebami regionu. Ten potřeboval kvalifikované odborníky pro školství, zemědělství a lesnictví, dřevozpracující průmysl (včetně chemického), avšak školy pro jejich přípravu nikdy zřízené nebyly.

Zvláštní pravidlo platilo u přijímacích zkoušek na univerzitě. Pro abiturienty z řad místního obyvatelstva platila regulace, proto většina z nich propadla u přijímacích zkoušek. Otevřené dveře na univerzitu měly děti ruských důstojníků a odborníků. V době Gorbačovovy perestrojky byla konečně publikována statistika, která odhalila nízkou úroveň vzdělanosti v Zakarpatské oblasti. Podle počtu odborníků z vysokoškolským vzděláním se oblast ocitla na posledním místě na Ukrajině. Odborná a poměrně dobře placená místa byla zaplněna kádry z východu. Odborníci z řad místního obyvatelstva, kterým se podařilo získat vzdělání na Ukrajině nebo v Rusku, se museli spokojit s druhořadým umístěním, nebo odejít z kraje, což většinou udělali. Byla to cílevědomá politika sovětského režimu, zaměřená na urychlené odnárodňování a vytvoření „nového společenství“ – jednotného „sovětského národa“, zbaveného „místních národních předsudků“. Avšak krach sovětského režimu začátkem 90. lét ukázal pravý opak, Rusíni se začali hlásit o svá práva i když pět minut po dvanácté…

prof. IVAN POP