18. 11. 1919 – Generální statut Podkarpatské Rusi

Před devadesáti pěti lety Rusíni z Podkarpatské Rusi rozhodovali o přičlenění své země k vznikajícímu Československu a před čtyřiadevadesáti lety byla vydána listina, začleňující území Podkarpatské Rusi do systému správy Československé republiky. Před sedmdesáti pěti lety byla také jmenována první autonomní vláda Podkarpatské Rusi, to již ovšem Vídeňská arbitráž předznamenávala blížící se novou okupaci země Maďarskem.
 
Podkarpatská Rus, též Země Podkarpatoruská, Karpatská Rus, Přikarpatská Rus, Uherská Rus, Karpatská Ukrajina, Zakarpatská Ukrajina, Zakarpatí, Zakarpatská Rus, Ruzska krajina či Rusínie, maď. Karpátalja, nyní Zakarpatská oblast v Ukrajinské republice, je hornaté, z větší části zalesněné území v severovýchodních Karpatech, přibližně ohraničené Užockým průsmykem na západě, horou Pop Ivan na východě a řekou Tisou na jihu.
 
Její území bylo v 8. století osídleno slovanskými kmeny a od 11. století do roku 1918 součástí Uher. V důsledku zbídačení rusínských rolníků koncem 19. a na počátku 20. století probíhala masová emigrace Rusínů do USA a do Kanady. V předvečer první světové války odjelo za oceán více než 100 000 Rusínů, což představovalo 20 % rusínského obyvatelstva, zejména mladých a schopných lidí. V USA rusínští přistěhovalci vytvořili několik krajanských svépomocných a konfesijních organizací, zastřešených od roku 1918 Americkou národní radou Uhro-Rusínů (ANRUR).
 
Začlenění Podkarpatské Rusi do ČSR předcházel plebiscit amerických Rusínů, vyhlášený 12. listopadu 1918 na sjezdu ANRUR v Scrantonu (stát Pensylvánie), jenž rozhodl o připojení území k ČSR při zachování autonomie, a jehož výsledky potvrdila i porada rusínských národních rad v Užhorodu 8. května 1919.
 
Téměř současně byla otázka Podkarpatské Rusi vyřešena i na Pařížské mírové konferenci a potvrzena v konečné formě v Saint-Germainské mírové smlouvě, podepsané 10. září 1919. Smlouva umožňovala „území jihokarpatských Rusínů…nejširší samosprávu možnou v rámci celistvosti československého státu“. Předpokládaly se volby do zákonodárného orgánu – sejmu, jmenování gubernátora, odpovědného rusínskému sejmu, presidentem ČSR, jmenování úředníků místní správy mělo probíhat pokud možno z rusínského prostředí, Rusínům bylo zaručeno „proporcionální zastoupení v zákonodárném orgánu Československa“.
 
Československá vláda vydala 18. listopadu 1919 Generální statut, který stanovil pro toto území název Podkarpatská Rus a upravoval zásady organizace a administrace. Podle ústavní listiny ČSR z roku 1920 se Podkarpatská Rus stala autonomní součástí ČSR. Organizačním zákonem z roku 1927 (zákon č. 125/1927 O organizaci politické správy) vznikla Země podkarpatoruská, se zemským úřadem sídlícím v Užhorodě.
 
Podkarpatská autonomie byla zaručena ústavou, pro zaostalost země bylo její praktické provedení stále odkládáno. Jako první krok k jejímu uskutečnění byl 26. června 1937 vydán zákon o prozatímní úpravě postavení guvernéra Podkarpatské Rusi. Pod německým nátlakem po mnichovské smlouvě byla 11. října 1938 jmenována autonomní vláda Podkarpatské Rusi, pod předsednictvím Andreje Bródyho. Po jeho zatčení pro kontakty s Maďarskem se 26. října 1938 předsedou autonomní vlády stal Augustin Vološin.
 
Národní shromáždění ČSR přijalo 19. listopadu 1938 zákon o autonomii pro Slovensko a Podkarpatskou Rus, oficiální název státu se současně změnil na Česko-Slovensko. První Vídeňskou arbitráží z 2. listopadu 1939 byla jižní část území Podkarpatské Rusi připojena k Maďarsku. Konec Česko-Slovenska ve dnech 14. až 17. března 1939 znamenal také okupaci celého území Podkarpatské Rusi Horthyovským Maďarskem.
 
Tomáš Jakl
 
Zdroj: http://www.vhu.cz/18-11-1919-generalni-statut-podkarpatske-rusi/