28. říjen provázel chaos

Češi vyhlásili republiku dřív, než chtěl Masaryk

Zuzana Stiboříková

Československo vzniklo šest dní před kapitulací Rakouska-Uherska. Mohlo za to mylné vyložení nóty ministra zahraničí Andrássyho a hrozilo, že proti rodící se republice zakročí jednotky z Maďarska. Chaos tou dobou panoval v celém mocnářství. Pro legionáře v Rusku byl přitom mír stále daleko.

V pondělí 28. října 1918 bylo po deštivé neděli jasno, i když už dost chladno. Češi to ještě neví, ale od tohoto dne budou občany nově vzniklé Republiky Československé. Vláda byla již v zahraničí ustanovena a Národní výbor převzal moc od rakouské správy. Mezi klíčové okamžiky patřily informace Českého slova a Národní politiky o příměří a otištění prohlášení o vzniku samostatného státu v Národních listech.

Všechno ovšem mohlo být úplně jinak, protože konec „velké války“ provázel zmatek a chybné interpretace deklarací zahraničních politiků.

Co předcházelo vzniku Československa?
Samostatnému Československu předcházela rozsáhlá jednání Československé národní rady s Anglií a Francií o poválečném uspořádání Evropy. Nepominutelná byla také mravenčí diplomacie Tomáše Garrigua Masaryka v Americe, když přesvědčoval prezidenta Woodrowa Wilsona o nutnosti konce monarchie a založení samostatných států. Oběti legionářů, kteří se na francouzské, italské a východní frontě přidali na stranu Dohody, přinesly do politických jednání důkaz loajality vůči vítězícím mocnostem.

Mezi klíčové programy patřilo 14 bodů amerického prezidenta Wilsona, které se věnovaly zásadám poválečné spolupráce a rozdělení hranic, včetně práva na sebeurčení pro jednotlivé národy uvnitř rakousko-uherské monarchie a vzniku samostatných států. Amerika také odmítá „Národní manifest“ rakouského císaře Karla I. na udržení monarchie s autonomními státy.

Zatímco Rakousku nezbývá po prohrané válce nic jiného než kapitulace, Karel I. musí odevzdat moc jako panovník, Rakousko-Uhersko zaniká a končí první světová válka. To jsou však až události 11. a 12. listopadu 1918, mezitím v jednotlivých zemích mocnářství spontánně přebírají moc národní rady, mezi nimi i v nově vznikajícím Československu.

Republika vznikla dříve, než si Masaryk přál
Sám Masaryk považoval improvizovaný vznik republiky za příliš rychlý a sám očekával, že jednání budou probíhat déle. Navíc instantního převzetí moci v ČSR 28. října 1918 se Masaryk, Beneš ani Štefánik přímo neúčastnili, přestože právě jejich diplomacie pro něj připravila půdu, bez níž by se domácí politici neobešli. Budoucí první prezident Masaryk byl v té době ještě v USA a vrátil se do vlasti až 21. prosince, ministr zahraničí Edvard Beneš přijel až 24. září 1919 po jednáních na Pařížské mírové konferenci.

Andrássyho nóta byla diplomatickým ústupkem, nikoli kapitulací
Byla to právě odpověď rakousko-uherského ministra zahraničí hraběte Gyuly Andrássyho z 27. října, která spustila lavinu událostí. Andrássy sděluje prostřednictvím švédského vyslance americké vládě, že Rakousko Uhersko přistupuje na mírové podmínky (14 bodů) prezidenta Wilsona: „Odpovídajíc na notu pana prezidenta Wilsona z 18. t. m., zaslanou vládě rakousko-uherské, a ve smyslu rozhodnutí pána prezidenta, pojednati odděleně s Rakousko-Uherskem o otázce příměří a míru, klade si rakousko-uherská vláda za čest prohlásiti, že stejně jako s dřívějšími projevy pana prezidenta, souhlasí také s jeho názorem, obsaženým v poslední notě o právech národů rakousko-uherských, zejména o právech Čechoslováků a Jihoslovanů. Poněvadž tedy Rakousko-Uhersko přijalo veškeré podmínky, na kterých učinil pan prezident závislým vstup do vyjednávání o příměří a míru, nepřekáží po názoru rakousko-uherské vlády již nic zahájení tohoto jednání.“

Andrássyho nóta sice uznává právo národů na sebeurčení, ale vyjadřuje také naději, že by monarchie by mohla v nějaké podobě existovat dále. Její výklady se tedy různily.

Co způsobila Andrássyho nóta?
Zvěsti o tom, že monarchie přijala Wilsonovy podmínky (včetně nároku na sebeurčení jednotlivých národů Rakouska-Uherska), a přistoupila tak na uzavření separátního míru, se okamžitě šířila éterem skoro twitterovou rychlostí. Poté, co ji 28. října zveřejnila redakce Národní politiky, byla tato odpověď interpretována jako konec Rakouska-Uherska.

Kdo byli Muži 28. října?
Předsednictvo domácího Národního výboru, které 28. října 1918 vyhlásilo samostatný stát a převzalo moc od rakousko-uherských úřadů:
Antonín Švehla, předseda Národního výboru, budoucí poslanec Národního shromáždění, předseda agrární strany, ministr vnitra a několikrát též předseda vlády.
Alois Rašín, právník, poslanec Říšské rady a za války člen odbojové organizace Maffie, budoucí ministr financí ČSR a poslanec Revolučního národního shromáždění.
František Soukup, právník, novinář a poslanec Říšské rady za Sociální demokracii a rovněž člen odboje, budoucí ministr spravedlnosti a poslanec Revolučního národního shromáždění.
Jiří Stříbrný, redaktor Českého slova, poslanec Říšské rady za národní socialisty a člen odboje, budoucí ministr ministr pošt a telegrafů, železnic a později národní obrany.
Vavro Šrobár, slovenský lékař a politik, budoucí ministr zdravotnictví a tělovýchovy, školství a národní osvěty a také ministr pro správu Slovenska.

Vyvěšování českých vlajek a živelné šíření informací mělo za následek nejen obrovské nadšení, ale skrývalo v sobě i nebezpečí, že neřízená reakce mnohatisícového davu na jedné straně a stále ještě ozbrojeného rakouského velení na druhé straně může znamenat úplný rozvrat situace. V Evropě stále ještě panoval válečný stav. Lidé venku se uchylují k agresi, napadají rakouské vojáky a strhávají jim z hlav císařské odznaky.

Antonín Švehla, Alois Rašín a další členové předsednictva Národního výboru František Soukup, Jiří Stříbrný a Vavro Šrobár si uvědomují, že je třeba jednat rychle a jménem nově vzniklé republiky převzít od rakouských úřadů veškerou moc, a to hlavně na zemském místodržitelství, následně na zemské správní komisi. Mezitím poslanec Lev Winter uklidňuje situaci u velitele rakouské posádky v Praze generála Zanantoniho a slibuje, že Národní výbor zajistí pořádek, aby do ulic nevtrhla ozbrojená hotovost rakouské armády.

K davu na Staroměstském náměstí taky připochodovaly dva prapory Maďarů, což dramatickou situaci v ulicích ještě vyhrotilo. Do konce října 1918 zůstávaly na území nové republiky (především na Moravě a na Slovensku) desítky tisíc maďarských vojáků v pohotovosti a hrozilo, že proti Čechům zakročí. Situace byla stále napjatá a docházelo ke střetům maďarských vojenských oddílů s českými jednotkami, jež některé zdroje označují jako maďarsko-československou válku.

Další z řady omylů: Češi Rakušákům lhali
Převzetí moci bylo možné především díky Národnímu manifestu císaře Karla, který určoval autonomii jednotlivých území, a současně díky rozkazu ministerstva války, jenž generálům nařizoval dohodu s národními radami v jednotlivých zemích. Současně z Vídně přišla do Národních listů informace, že vláda přijala program prezidenta Wilsona.

Už zde však došlo k několika omylům i mírnému úskoku ze strany představitelů českého samozvaného Národního výboru. „Rakouští úředníci se většinou domnívali, že probíhá akt předávání pravomocí vídeňské vlády do rukou místní vlády ustanovené císařem – tak, jak to předpokládal Karlův manifest o autonomii jednotlivých zemí,“ uvádí Karel Pacner ve své knize Osudové okamžiky Československa (Praha, 2012) „Zástupci Národního výboru jednali a úřadovali jménem státu, který sami vyhlásí – a nechávali druhou stranu v mylném domnění, že naplňují císařský dekret a příkaz vídeňského ministerstva.“

Nejen láska, i moc prochází žaludkem
Jako zajímavá perlička se může zdát, že ještě před tím, než byly Národním výborem převzaty klíčové rezorty jako vojsko, soudy, pošty či železnice, musel padnout tzv. Obilný úřad. Hned ráno 28. října jej totiž předseda Národního výboru Antonín Švehla přebírá v ústředí Obilního ústavu v paláci Lucerna na Václavském náměstí. Odtud se řídilo rozdělování obilí i jeho vývoz do jiných zemí mocnářství a v době vyhladovělé válkou byla otázka zásobování rozhodující.

„Samostatný stát československý vstoupil v život…“
Tak začíná zákon číslo jedna o převzetí moci a o platnosti všech dosavadních právních aktů, který ještě v noci na 28. října sepsal Alois Rašín a který byl v šest hodin večer přijat Národním výborem v Grégrově sále Obecního domu.

Paradoxně tak vznikl československý stát dříve než oficiální dohoda se Slováky, i když zákon v jejich zastoupení podepsal Vavro Šrobár. Budoucí spojení Čechů a Slováků totiž dojednal v květnu 1918 Masaryk v Americe, tzv. Pittsburskou dohodou, jenže pouze se zahraničními zástupci. Souhlas Slovenské národní rady s vytvořením Československé republiky padl až 30. října 1918 v Martině, tzv. Martinskou deklarací.

Krutá válečná realita tím pro mnohé Čechy a Slováky ještě zdaleka neskončila. V Rusku ještě probíhala občanská válka a legionáři, kteří byli tehdy rozptýleni po Sibiři a chránili Transsibiřskou magistrálu proti bolševikům, se domů dostávali rok i dva a o vzniku Československa se dozvídali teprve postupně.

Zuzana Stiboříková

zdroj:
https://www.idnes.cz/technet/vojenstvi/28-rijen-provazel-chaos-cesi-vyhlasili-republiku-driv-nez-chtel-masaryk.A251024_130609_vojenstvi_zust

Zuzana Stiboříková

foto:
Samostatné Československo vyhlásil na Václaváku kněz Isidor Zahradník  zdroj: Wikimedia