Ivan Pop: Osobnosti našich dějín - TURJANICA Ivan Ivanovič

TURJANICA Ivan Ivanovič (25. 5.1901 Rjapiď, dnes Ukrajina,  †27. 3.1955 Užhorod, Ukrajina), komunistický politik. Původním povoláním kominík. V roce 1917 narukoval do rakousko-uherské armády, po rozpadu monarchie se zapojil do komunistického hnutí v Budapešti, v roce 1919 voják maďarské Rudé armády, bojoval na rumunsko-maďarské frontě. Po pádu komunistické diktatury v Maďarsku se vrátil ke své původní profesi kominíka v Budapešti. V roce 1924 se vrátil na Podkarpatskou Rus a vstoupil do KSČ (1925). V letech 1930-33 absolvoval školení na komunistické univerzitě v tehdejším hlavním městě sovětské Ukrajiny Charkově. V době studia v Charkově byl naverbován jako agent sovětské tajné služby NKVD (předchůdce KGB) pod krycím jménem 'Turef. Po návratu do ČSR stál v čele komunistických odborů na Podkarpatské Rusi, v roce 1939 emigroval do SSSR. Na počátku formování čs. vojenské jednotky v SSSR (1942) se na příkaz NKVD přihlásil jako osvětový důstojník. V říjnu 1944 byl velitelem 1. čs. sboru v SSSR generálem L. Svobodou po dohodě s NKVD doporučen jako poradce zplnomocněného ministra pro osvobozené území Františka Němce.

27. října 1944 přijel v sestavě čs. vládní delegace v čele s ministrem F. Němcem a generálem A. Hasalem do Chustu, který byl sovětským velením určen za sídlo vládního delegáta na Podkarpatské Rusi. 4. listopadu 1944 podporučík I. Turjanica odešel z Chustu do Mukačeva „na návštěvu matky" a už se nevrátil. V sovětské „zóně čekalo" na jeho příkazy dalších 36 „osvětových" důstojníků a poddůstojníků komunistů v čele s později nechvalně známým majorem B. Reicinem. Tato skupina zahájila v kraji ostrou protičeskoslovenskou kampaň, která za podpory a spoluúčasti sovětských komandatur přerostla v „hnutí za opětovné sjednocení Zakarpatské Ukrajiny se sovětskou Ukrajinou". Polním prokurátorem 1. čs. armádního sboru v SSSR I. byl Turjanica prohlášen za dezertéra, avšak velitel sboru generál L. Svoboda na něho odmítl podepsat zatykač. Na konferenci komunistů vMukačevu 19. 11. 1944 byla založena Komunistická strana Zakarpatské Ukrajiny (KSZU) v čele s I. Turjanicou. KSZU svým hlavním úkolem vyhlásila tzv opětovné sjednocení Zakarpatské Ukrajiny se sovětskou Ukrajinou. Ve skutečnosti pod touto rouškou Moskva na plánovala anexi východní provincie ČSR, Podkarpatské Rusi. I. Tutjanica se stal v této akci horlivým vykonavatelem v roli loutky.

Na 1. sjezdu národních výborů Zakarpatské Ukrajiny (26.11.1944) aranžovaném politickými orgány 4. ukrajinské fronty, hlavním komisařem a Stalinovým důvěrníkem generálem L. Z. Mechlisem a jeho zástupcem plukovníkem L. I. Brežnévem a dalšími sovětskými „odborníky", byla ustavena tzv. Národní rada v čele s I. Turjanicou jako vláda a zároveň dočasný zákonodárný orgán loutkového státečku „Zakarpatská Ukrajina". Tento „státeček" a jeho premiér měl být jakýmsi nárazníkem mezi čs. vládou v Londýně a vládou SSSR. I. Turjanica plnil s pohotovostí lokaje příkazy sovětských chlebodárcú. Osobně předal jménem Národní rady ministru F. Němcovi „ustanovení" sjezdu o vystoupení Zakarpatské Ukrajiny z ČSR a ultimátum, aby čs. delegace do tří dnů opustila zemi. Zároveň nařídil přerušit veškeré styky s čs. vládní delegací i velitelstvím osvobozeného území. Zaslal jménem Národní rady dopis prezidentu E. Benešovi, ve kterém ho informoval o usnesení sjezdu národních výborů z 26. listopadu, a vyjádřil přesvědčení, že prezident uzná jeho oprávněnost. Současně požádal generála I. Petrova, aby ve všech záležitostech týkajících se země jednal pouze s Národní radou jakožto jedinou představitelkou „lidové moci na Zakarpatské Ukrajině". Nařídil na Podkarpatsku zavést moskevský čas místo středoevropského, státní hymnou a praporem Zakarpatské Ukrajiny byly prohlášeny hymna a prapor SSSR. Dekretem Národní rady byla zřízena tzv. Lidová družina jako ozbrojené síly Zakarpatské Ukrajiny, kterou chtěl I. Turjanica využít pro „sjednocení všech zakarpatských ukrajinských území", čímž myslel Prešovsko na Slovensku, Marmaroš v Rumunsku a část madarského území do Debrecenu.

1. února 1945 se v Marmarošské Sihoti konal sjezd národních výborů ze 17 rusínských vesnic. Sjezdu se zúčastnila delegace Národní rady Zakarpatské Ukrajiny v čele s L Tuijanicou. Delegáti sjezdu schválili petici o vytvoření „ukrajinského" marmarošského okruhu a jeho opětovného sjednocení se Zakarpatskou Ukrajinou. Petice byla zaslána vládám SSSR, sovětské Ukrajiny a Rumunska. Podle stejného scénáře se vyvíjely události na Prešovsku. 1. března 1945 se v Prešově konal sjezd „Ukrajinců" východního Slovenska, který zvolil tzv. Ukrajinskou národní radu Prešovska v čele s rusofílem V. Karamanem. Rada se obrátila na Stalina a předsedu vlády sovětské Ukrajiny Nikitu Chruščova se žádostí o připojení Prešovska k Zakarpatské Ukrajině. Ve stejnou dobu oddíly Lidové družiny Zakarpatské Ukrajiny obsadily některé vesnice na maďarském území.

Avšak tato nekoordinovaná iniciativa užhorodské loutky I. Turjanici vyvolala hněv kremelského diktátora. Stalin odmítl myšlenku připojení „ukrajinského" marmarošského okruhu a slovenského Prešovska k Zakarpatské Ukrajině. Podkarpatské „předpolí" SSSR ve střední Evropě považoval za dostatečné. N. Chruščovovi nařídil, aby ihned zastavil „iniciativy" I. Turjanici. Sovětští velitelé jménem Spojenecké kontrolní komise v Rumunsku pak bez problémů rozehnali marmarošský „ukrajinský" Národní výbor. Zanikla i „Ukrajinská národní rada Prešovska". I. Turjanica stáhl „ozbrojené síly Zakarpatské Ukrajiny" z území Maďarska a omezil se na sovětizaci Podkarpatska. Po válce byl I. Turjanica za své zásluhy odměněn funkcemi 1. tajemníka oblastního výboru komunistické strany SSSR (1946-48), člena ÚV VKS(b) Ukrajiny (1946-54), poslance Nejvyššího Sovětu SSSR (1946-48). Avšak jak se ukázalo později, všechny tyto funkce byly jen dočasně propůjčené.

V roce 1948 začala na Podkarpatsku urychlená „rotace kádrů", záměna místních za osvědčené východní. Tato záměna neminula ani „sjednotitele" I. Turjanicu. Začátkem 1948 byl zproštěn funkce prvního tajemníka oblastního výboru strany a jmenován předsedou oblastního sovětu, což byla pouze dekorativní funkce. I. Turjanica byl takovým postupem svých chlebodárců otřesen, avšak choval se jako disciplinovaný aparátčík, nedával nic najevo.

Zemřel v nedožitých 54 letech.

prof. Ivan Pop