Alzběta Ferencová alias ZEA: Rusínské vlivy cítím dodnes

Mladá, sympatická Alžběta Ferencová, známá pod uměleckým jménem Zea, dobývá koncertní pódia, nahrávací studia a stále více si jí všímá i filmová kamera. Její hudba je magická, hlas uhrančivý. Jako herečka je autentická, a když tančí, nemůžete z ní spustit oči. V brzké době ji uvidíme v několika filmech – Pod parou, Vyšehrad 2. Hraje také v seriálech Iveta, Policie Hvar, Šéfka, Panelák. Ve své tvorbě přitom, jak říká, hrdě využívá mnohé vlivy kultur svých předků. Včetně rusínských kořenů.

Co pro vás znamená tahle část kořenů, cítíte je?
Jasně. Jsem člověk, který má velice rád pestrost. Když to upřesním, tahle moje pestrost pro mě znamená jistou výjimečnost. O co pestřejší mám kořeny, tím lépe se cítím, je to pro mě výjimečné. Jsem hrdá na to, že jsem Romka, ale v našem rodinném stromu se nacházeli i neromové. Ano, táta je Rusín. Jak říkám, tuhle pestrost miluju. Ze všeho si můžete něco vzít a poskládat z člověka pestrou skládačku. Vnímám, že si najdu společnou řeč skoro s každým. Podle mě je to díky víceru kořenům.  

Dá se říct, co si jako umělkyně berete z té rusínské kultury nebo z toho rusínského dědictví?
Je to ve mně od dětství. Když jsme byli menší, tak jsme na východní Slovensko, kde jsem se narodila, jezdili často. Všude kolem tam slyšíte hudbu. Lidé na dědince žijí pospolu, společně sdílejí svět okolo, panuje tam ohromná soudržnost. Ta mi asi zůstala v paměti nejsilněji.  Byla to vlastně taková jedna velká rodina. A vedle jídla to je právě rusínská hudba, která ve mně zní dodnes.

Čím se, podle vás, vyznačuje rusínská hudba a třeba rusínský tanec? Připomeňme, že jste vynikající a žádaná tanečnice…
To není jednoduchá otázka, alespoň pro mě. Rusínská hudba je v první řadě lidová. Dnes ji ovlivňuje i muzika z Ukrajiny, je to taková pestrá směska. Z dětství si rusínskou hudbu vybavuju jako lidovou, veselou, s hlasitým zpěvem. Je hodně emotivní.

Vedle vlivů z východu pronikají do rusínské muziky i prvky klezmeru, ostatně na Podkarpatské Rusi žilo hodně Židů. Cítíte v rusínské hudbě i židovskou kulturu?
Ano, myslím si. Jak jsem řekla, ta muzika je velmi pestrý mix. Nejsem muzikolog ani folklorista, ale cítím, že tam ty vlivy jsou. Ono to souvisí i s tím společným spolunažíváním, o kterém jsem mluvila.

Žije stále v tom kraji, ze kterého pocházíte, rusínská idea, činí se tu Rusíni stále ještě rusínsky?
Myslím si, že ano. My máme rodinu směrem na Svidník, v oblasti dědinek Kurimka a Šarišské Čierne, kde se narodil rusínský národní buditel Pavlovič. Takže ano, stále to tam funguje včetně toho, že se tu mluví rusínsky. Moje babička i můj děda stále mluví se svými sousedy rusínsky, baví se s nimi jazykem Rusínů. Kultura a tradice se tam udržují. Což mi přijde pěkné.

Vy sama mluvíte rusínsky?
Bohužel ne, rusínsky plynně nemluvím, ale rozumím.

Vystupujete ve východoslovenských rusínských oblastech, ať už jako zpěvačka nebo tanečnice? Třeba v rámci nějakých festivalů? Nejsou tu přitom jenom folklórní akce…
To se mi zatím ještě nepodařilo. Já jsem s hudbou začínala už dřív, když jsem ještě žila v Česku, tedy před nějakými devíti, deseti lety. Můj hudební styl není úplně blízký rusínské lidové hudební tradici. Ale v budoucnosti bych určitě chtěla dělat nějaké slovenské, možná romské projekty, představuju si je jako víc akustické, než jaké provozuju v současnosti. Zatím jsem tedy na lidových festivalech na východním Slovensku ani na Podkarpatské Rusi  nevystupovala, moje hudba se sem příliš nehodí, ale nic není nemožné. Věřím, že s příštími projekty to vyjde. Snad. 

Jak často se vracíte do míst svého narození a do tamější rusínské komunity?
Pocházím z Prešova. Můj táta je z rusínské komunity ještě trochu na východ od Prešova. Já sama jsem tam teď, bohužel, nějakou dobu nebyla, ale pořád vzpomínám na dobu, kdy jsme sem jako malí často jezdívali za babičkou. Vždycky to bylo super! Bývaly to u ní vždycky úžasné prázdniny, samozřejmě úplně jiné, než by byly prázdniny městské. Silně jsem vnímala tu zdejší pospolitost. Všichni se tam nějak znali, sousedé byli skvělí, mohla jsem zajít ke komukoliv, i do domu, bavit se s dětmi, všude zněla dobrá hudba, lidi byli zkrátka spolu, pilo se, jedlo se… Byli tu Romové, Rusíni, někteří to i to. Vládla tam naše romská kultura, zároveň tam byli i bílé lidé, kteří jsou Rusíni, a Romové, kteří jsou Rusíni, žili pospolu a všechno dohromady to fungovalo.

Zmínila jste, že život v rusínských vesnicích byl jiný než ve městě, byť třeba v rusínské komunitě…
Ano, byl jiný. Alespoň v době, kdy jsem tam jezdila. Ale myslím, že to bude pořád podobné. Na venkově, v menších obcích, se žije trochu pomaleji, podle mě je to v něčem lidštější. Město je vždycky rušnější, rychlejší a neosobnější. Ale to neznamená, že je to špatně.

TOMÁŠ PILÁT

Zdroj: Magazín národnostních menšin
Mezi námi vysílaný na Českém rozhlase Plus

foto: Alžbeta Ferencová. ZDROJ: Jano Zemiar