Andy Warhol sa neriadil pravidlami, vytváral ich

Jeden z nevlivnějších umělců druhé poloviny 20. století Andy Warhol (Andrew Warhola Jr.) se narodil 6. srpna 1928, před 95 lety. Je dokonalým příkladem amerického snu o úspěchu. Narodil se do skromných poměrů imigrantské rodiny Rusínů původem z Mikové v Uhrách (dnes leží na severovýchodě Slovenska, okr. Stropkov) a žijící v dělnické čtvrti Pittsburghu.

Andy Warhol sa neriadil pravidlami, vytváral ich

Od dětství byl plachý, hluboce věřící a ctil svůj slovanský původ. Přesto se rozhodl, že promění sám sebe ve veřejnou figuru jménem Andy Warhol a prožije si svůj americký sen. Byl prvním z rodiny Warholů, kdo studoval na univerzitě. Možná někde tam je počátek jeho přístupu k umění. 

Andy, jemuž blízcí neřekli jinak než Drella, se neřídil pravidly, ale vytvářel je. Chtěl získat pozornost okolí a dosáhnout určité vzájemné komunikace. Navíc neskrýval, že rád vydělává peníze. Bez skrupulí a velmi rychle klientům nabízel to, co ve skrytu duše od reklamy a umění očekávali. Z toho, jak na filmový pás zachytil Nico při úpravě účesu, nasvítil pódium a promítal svoje experimentální filmy přímo do černě oblečených muzikantů z Velvet Underground hrajících na pódiu při multimediálním představení Exploding Plastic Inevitable, je zřejmé, o co mu šlo: „Pokud chcete pochopit mě nebo mé umění, podívejte se na vnější dojem. Je tam všechno,“ dodal.

Od chvíle, kdy otevřel svůj umělecký ateliér The Factory, dokázal okolo sebe soustředit nesmírně pestrou - a po všech stránkách fascinující přehlídku lidských charakterů a osudů. Malíř a Warholův pomocník Ronnie Cutrone vypověděl, že na chodbě u výtahu do prostorů Továrny byl velký nápis zakazující braní drog. V samotné Factory speed nebral nikdo, kromě Andyho, jenž polkl jednu tabletu Obetrolu denně, aby vydržel malovat. Ostatní do sebe fet prali na chodbě.

Vzniklo tak jakési člověčí obludárium, v němž roztodivné figurky hopkaly v neumdlévajícím mumraji a dělaly šílené věci. Středobodem všeho dění zůstal Warhol, který navzdory bláznivému kolotoči postav dokázal s pomocí svých asistentů a špičkových tiskařů tvořit a přicházet s novými nápady. Byl to mimochodem on, kdo jako první v branži skutečně umělecky pracoval s polaroidem, videem a filmem a pro Američany objevil kouzlo diskoték. Náskok získal i tím, jak rychle si uvědomil, že existuje vrcholné i pokleslé umění a že mezi nimi není žádný rozdíl. Je škoda, že se nedožil éry internetu a mobilních telefonů. Mohl vytvořit velké věci.

Je snadné si Andyho Warhola zapamatovat kvůli obrazům Maa, Marilyn Monroe či plechovky od Campbellovy polévky. Nedílnou součástí uceleného pohledu na jeho tvorbu je samozřejmě i hudba a návrhy obalů LP desek Velvet Underground a Rolling Stones (Sticky Fingers, Love You Live). Byly významnou, byť ne klíčovou složkou na jeho tvůrčí cestě od čmáranic v jeho vysokoškolských učebnicích, ilustrací, reklamních plakátů, pop artových kreseb a knižních přebalů, 16mm filmových portrétů Allena Ginsberga, Nico a Salvador Dalího, ikonických, opakujících se sítotisků, až po sbírku ilustrací inspirovaných Hansem Christianem Andersenem, které Andy vytvořil těsně před svou smrtí v roce 1987.

Jako manažer Velvet Underground dokázal přesvědčit tahouny kapely Lou Reeda a Johna Calea ke změně tvůrčího myšlení. Přiměl je důsledně od sebe oddělit fyzické řemeslo - dokonalé zvládnutí hudebních nástrojů - a myšlenku. Byl si jistý, že i když někde hodiny nestojíte a nepotíte krev, neznamená to že neděláte nic důležitého. Vymyslet a udělat něco tak, aby to vypadalo jednoduše, mělo pro něj hodnotu. Často to může trvat dlouho a stojí to spoustu sil. "Na začátku jsme s Louem cítili jakýsi nábožný zanícení pro to, co jsme dělali - jako třeba přijít na to, jak zaintegrovat některý koncepty La Monte Younga a Andyho Warhola do rokenrolu," vysvětloval John Cale. "Ale po první desce jsme ztratili trpělivost a vytrvalost. Ani jsme nebyli s to si vzpomenout, jak jsme to na začátku mysleli."

Lou Reed se s Andym nakonec nerozešel v dobrém. Zážitky shrnul v písni Walk on the Wild Side na albu Transformer (1972). Reed si v ní bez patosu vyřizuje účty s Warholem a jeho nohsledy z Factory. Je neuvěřitelné, že skladba o transvestitech, orálním sexu, otevřené homosexualitě a užívání drog proklouzla dobové cenzuře a stala s hitem. Dokonce i v normalizačním Československu jako Zkus se životu dál smát v podání Pavla Bobka a s textem Michaela Žantovského, v němž se zpívá cosi o tom, jak Bobek odešel ze zaměstnání.

V roce 1987 Andy Warhol nečekaně umírá po zcela běžné operaci žlučníku. Lou se s jeho úmrtím neuměl vyrovnat, protože mu nedokázal zavolat a požádat ho o schůzku, na které by si vše vysvětlili. Rozhodl se, že Warholovi alespoň věnuje závěrečnou píseň Dime Store Mystery na svojí možná nejlepší LP desce New York (1989) s verši o obrazu Ježíše na kříži. Na nahrávce hostuje také Mo Tucker na bicí. Zvuk Velvetů se vrátil.

V průběhu nahrávání alba se Lou znovu setkal se svým bývalým spoluhráčem Johnem Calem. Ačkoli mezi nimi stále panovalo napětí z dob, kdy Reed vyhodil Calea z kapely, svěřil se Johnovi, že by rád natočil album Songs for Drella, na němž chtěl odvyprávět zčásti fiktivní Andyho příběh nejen coby prvního manažera Velvet Underground, jejich uměleckého mentora, šéfa The Factory a slavného pop artového tvůrce. "Byla to skvělá příležitost posbírat střípky Velvet Underground a nakonec vyjádřit své původní představy o aranžmá a tématu," svěřil se Cale New York Times o společném pokusu představit Warholův život jinak.

Jedním z vrcholů desky Songs for Drella je píseň Nobody But You – zdánlivě podivný příběh, v němž se ani jeho hlavnímu hrdinovi nechce hrát. Lou Reed za doprovodu dvou akustických kytar, baskytary a Caleových nebesky znějících kláves, zpívá jako Warhola v první osobě o tom, že ho někdo zastřelil a detailně popisuje roztříštěné kosti, poraněnou slezinu a plíce. V první chvíli si myslíte cosi o sladce morbidním tématu. Vždyť víte, že Andy střelné zranění z června 1968, způsobené radikální feministickou spisovatelkou Valerií Solanas, přežil.

Vlastně se díky textu Nobody But You oklikou vracíme na začátek. Americký sen, který Warhol snil a žil, je sice nádherný, ale měl svou cenu. Cenu, kterou splatil strachem z dalšího napadení, cenu, jíž zaplatila i Marilyn Monroe, kterou portrétoval. V tom obrazu známém jako Marilyn Diptych je jakési napětí a děs. Warhol herečku a sex symbol představil jako krásnou, přitažlivou ženu, kterou ale pro nás stvořili její agent, najatí krejčí, kadeřníci a trenéři. Marilyn nedokázala zůstat Normou Jeane Mortenson a zemřela na předávkování. Andy se také již nikdy nestal malým Andrejem, jemuž maminka vštěpovala, aby podle československých zvyklostí pozval přátele na šálek čaje a obdaroval je malou pozorností, aby na něj nezapomněli.

Radek Plichta
https://www.tyzden.sk/kultura/98999/andy-warhol-sa-neriadil-pravidlami-vytvaral-ich/

foto:
A.W. zdroj: Wikipédia

zdroje:
Legs McNeil a Gillian McCain, Zab mě, prosím Necenzurovaná historie punku, Volvox Globator, 1999, překlad Alexander Neuman, 1999
Jeremy Reed, Waiting For the Man Lou Reed Život & Hudba, 65. pole, 2015, překlad Sylva Ficová, 2015