Archív: Rusínský generál podruhé účtuje s časem

Dopustil se stejného omylu jako mnoho jeho krajanů, kteří roku 1939 utíkali z Podkarpatské Rusi, tehdy okupované Maďary, do Sovětského svazu.

Rusín Michal Kričfaluši (1921–1994) prošel Gulagem i boji druhé světové války, stal se generálem a v roce 1968 byl z vojska propuštěn. Nyní vyšel druhý díl jeho pamětí nazvaných Účtování s časem.
 
Oba tituly vydala Společnost Rusínů a přátel Podkarpatské Rusi, do jejíhož sídla Kričfaluši počátkem 90. let nosil svazky svých vzpomínek.
 
"Psal klopotnou, rusínskou češtinou, bylo to však zajímavé čtení a bylo mi jasné, že by se mělo vydat. Jenže Kričfaluši náhle umřel," říká členka společnosti Agáta Pilátová.
 
Literárního zpracování a jazykové úpravy autorova textu se ujal historik Karel Richter, který v něm ponechal mnohé z rusínských, ruských a polských výrazů.
 
Kričfaluši líčí své zkušenosti z lágrů, reprodukuje debaty mezi vězni i přesvědčení, že mezi nimi bylo hodně nevinných, ale i kriminálníků či degradovaných funkcionářů, z nichž někteří stále v systém neochvějně věřili.

Kričfaluši vyrůstal v bídě, když mu bylo šest let, umřel mu otec a on se musel postarat o matku a sestru. V osmnácti letech uprchl do SSSR s vírou, že v "ráji dělníků a rolníků" bude lépe.
 
Kruté prozření ho však čekalo hned za hranicemi: jako podezřelý ze špionáže byl zatčen, internován v několika věznicích a táborech, až se octl v Gulagu za polárním kruhem. Strávil tam tři roky, přihlížel, jak hladem, čtyřicetistupňovým mrazem a vysílením umírají jeho blízcí.
 
Kričfaluši byl však jedním z těch šťastnějších, kterým se podařilo dostat do československého armádního sboru. Podle odhadů se z dvaceti či třiceti tisíc uvězněných Rusínů takto zachránila sotva pětina.
 
"Přijížděli do Buzuluku s pocitem, že jsou zachráněni. Proto měli Rusíni pověst naprosto neohrožených vojáků, stali se z nich horoucí českoslovenští vlastenci," podotýká Richter.
 
Kričfaluši nebyl výjimkou a dobrovolně se přihlásil do roty zvláštního určení, absolvoval sovětský parašutistický výcvik, kde se z něj marně snažili udělat bolševika, a působil ve výsadku určeném pro akce na území východního Slovenska.
 
"Když skončila válka, bylo mi čtyřiadvacet let a vůbec jsem nebyl připraven na normální život," píše v pamětech. Poválečných let se dotýká jen stručně, jako přesvědčený antikomunista je musel prožívat těžce, s řadou ústupků. V roce 1968 ostře odmítl přítomnost sovětských vojsk, za což byl propuštěn z armády, po roce 1989 se dočkal rehabilitace.

Autor: Alice Horáčková

Zdroj: http://kultura.idnes.cz/tiskni.aspx?r=literatura&c=A060501_202915_show_tipy_kot