BENEŠ Edvard (*1884 †1948)

BENEŠ Edvard (*28. 5. 1884 – †13. 9. 1948), český a československý politik a diplomat, ministr zahraničí ČSR (1918–1935), prezident ČSR (1935–1938), prezident v exilu (1940–1945), prezident ČSR (1945–1948). O problémy Podkarpatské Rusi se zajímal již od vzniku Československé republiky. Jako zástupce ČSR na mírové konferenci v Paříži v roce 1919 se Beneš intenzivně věnoval otázce Podkarpatské Rusi a má značnou zásluhu na tom, že v mírových smlouvách o „území jihokarpatských Rusínů“ bylo rozhodnuto podle přání podkarpatských a amerických Rusínů, zastoupených Ruskou komisí v čele s A. Beskidem a G. Žatkovičem.

V memorandu vypracovaném Benešem k této problematice (Mémoire 6) se zdůrazňovalo, že „území obývaná Rusíny nikdy nepatřila k československému území, avšak v současnosti není jiné alternativy než jejich připojení k Československu“. Při řešení této otázky ve prospěch ČSR i podle přání Rusínů Beneš využil neochotu velmocí podporovat poražené Maďarsko, případně umožnit, aby bolševické Rusko či bolševizovaná Ukrajina pronikly připojením rusínského území až na jih od Karpat. Otázka Podkarpatské Rusi byla zakotvena v mírových smlouvách s Rakouskem a Maďarskem, které za ČSR podepisoval E. Beneš. Smlouva s Rakouskem byla podepsána 10. září 1919 v zámku Saint-Germain-en-Laye nedaleko Paříže. Klíčový byl článek 53, v němž „Rakousko uznává, jak již učinily mocnosti spojené a sdružené, úplnou nezávislost státu československého, zahrnujícího území Rusínů na jih od Karpat“.

Mírová smlouva s Maďarskem byla podepsána v zámku Trianon 4. 6. 1920. V článku 48 této smlouvy Maďarsko uznávalo existenci ČSR stejnými slovy, jako Rakousko v článku 53 své smlouvy. V roce 1920 E. Beneš diplomatickou cestou dosáhl stažení rumunských okupačních jednotek z území Podkarpatské Rusi.

Poprvé navštívil E. Beneš Podkarpatskou Rus v posledních dnech prosince 1921 jako ministerský předseda. Jeho návštěva byla spojena s politickou krizí v kraji po rezignaci guvernéra G. Žatkoviče a jeho odjezdu do USA na protest proti centralizační politice Prahy. E. Beneš se pokusil zažehnat krizi a vytvořit provládní seskupení podkarpatských stran, avšak bez úspěchu. Připravil alespoň některé vstřícné kroky se snahou získat část Rusínů na svou stranu. Podruhé se zastavil v Užhorodu na pozvání Československé obce legionářské při svém návratu z Temešváru 11. 2. 1926. Podkarpatskou Rus vnímal jako „typickou zemi přechodu mezi západem a východem a mezi různými orientacemi, zemi dualismů kulturních a národních, zemi, v níž se národní vědomí lidových mas teprve pozvolna tvoří“. Velkou pozornost vyvolala jeho návštěva na Podkarpatské Rusi na začátku května 1934. Touto cestou chtěl ministr zahraničí demonstrovat radikální změnu postojů vlády k východní provincii republiky. V Užhorodě pronesl E. Beneš dlouhý projev, v němž vylíčil dějiny Podkarpatské Rusi s důrazem na dobrovolné připojení země k Československu. Velkou pozornost věnoval vymoženostem kraje dosaženým za uplynulých třináct let. Na rozdíl od těch českých politiků, kteří považovali připojení Podkarpatské Rusi k ČSR pouze za dočasné (K. Kramář, V. Klofáč aj.), E. Beneš prohlásil, že „o osudu Podkarpatské Rusi je rozhodnuto na celá staletí: toto území patří podkarpatskému lidu a Československé republice“. Slíbil, že Československo „toto území bude hájit krví a železem, bude-li to třeba“. O autonomii se zmínil jako o záležitosti budoucnosti, pro jejíž uskutečnění „je podmínkou politická a kulturní zralost“. Trvalé kontakty E. Beneš jako prezident udržoval s podkarpatskými politiky rusínského směru.

Po zániku Československa se Podkarpatská Rus objevuje v úvahách exprezidenta E. Beneše již v roce 1939 jako území, které bude spojovat obnovené Československo se Sovětským svazem jako jeho součást. Právě tehdy se Beneš dopustil pro Podkarpatskou Rus osudového omylu. Při prvních kontaktech se sovětskými diplomaty v nových, válečných podmínkách nabízel velkorysou „splátku“ – část území státu – jen aby si v Moskvě u Stalina co nejvíce naklonil přízeň. Při dalších jednáních se sovětskými diplomaty E. Beneš zdůrazňoval, že po válce bude mít ve střední Evropě rozhodující úlohu Rusko, s nímž bude Československo mít společnou hranici. O poválečném osudu Podkarpatské Rusi Beneš tentokrát uvažoval alternativně – že Podkarpatská Rus může připadnout Československu, nebo SSSR. Dne 12. prosince 1943 byla v Moskvě za přítomnosti Beneše podepsána česko-sovětská smlouva o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci. Při jednáních v Moskvě prezident Beneš Podkarpatskou Rus Sovětskému svazu přímo nabídl, ale Stalin jeho návrh zatím nepřijal, ačkoliv Moskva již v zákulisí připravovala anexi Podkarpatska.

Na jaře 1944 už E. Beneš o přípravách k anexi východní provincie ČSR věděl. V úzkém kruhu přátel poznamenal, že konečné řešení problému Podkarpatské Rusi vidí „v jejím splynutí se Sovětským svazem“. Přesto v prosinci 1944 odmítl uznat platnost Manifestu o opětovném sjednocení Zakarpatské Ukrajiny se sovětskou Ukrajinou, schváleného na sjezdu národních výborů v Mukačevu. Po celou válku vedl boj za obnovení ČSR v předmnichovských hranicích, a hned na začátku osvobozování republiky měl tuto zásadu opustit. Rozpadala se tak celá jeho koncepce poválečného uspořádání střední Evropy. Přesto jeho důvěra ve Stalina stále ještě zůstávala pevná. Postup sovětských úřadů na Podkarpatské Rusi vysvětloval „... tlakem ukrajinských nacionalistů na Stalina“. Studenou sprchou byl pro E. Beneše Stalinův dopis (23. 1. 1945), v němž sovětský diktátor vyslovil „údiv nad zkreslenou představou československé vlády o pozici SSSR v otázce Zakarpatské Ukrajiny“. Opakoval známou tezi svých diplomatů, že SSSR nemohl zakazovat tamním obyvatelům, aby vyjádřili svou svobodnou a národní vůli. Zároveň připomněl Benešovi jeho ochotu odevzdat Podkarpatskou Rus, vyslovenou i přímo jemu. Ve své odpovědi E. Beneš navrhl řešit záležitost po skončení války dohodou mezi oběma státy. Výměna dopisů mezi Stalinem a Benešem byla faktickou tečkou za problémem Podkarpatské Rusi. Beneš bez reptání uznal sovětskou anexi.

Za svého pobytu v Moskvě ve dnech 21.–24. března 1945 potvrdil prezident E. Beneš ještě jednou písemně svou ochotu odevzdat Podkarpatskou Rus SSSR. Dne 29. června 1945 byla uzavřena smlouva mezi ČSR a SSSR o odstoupení Podkarpatské Rusi – Zakarpatské Ukrajiny Sovětskému svazu. O Rusínech se rozhodovalo podle hesla, které i českým uším zní od Mnichova 1938 po Moskvu 1968 jednoznačně: „O nás – bez nás“. Anexe Podkarpatské Rusi, uskutečněná koncem roku 1944, byla konečně posvěcena diplomatickým dokumentem, který je také často označován jako „rusínský Mnichov“. V srpnu 1945 prezident Beneš podepsal ústavní dekret č. 60/1945, který prohlašoval obyvatele Podkarpatské Rusi, Rusíny, za zbavené československého státního občanství. Dekret vyvolal pobouření především mezi příslušníky 1. československého armádního sboru rusínského původu. Pozdější dodatek k dekretu alespoň umožnil vojákům a jejich rodinným příslušníkům optovat pro československé státní občanství. E. Beneš byl výrazně levicově orientovaný člověk, toužil po sociální revoluci. Podporován českými nekomunistickými stranami, rozbil sérií znárodňovacích dekretů produktivní, majetnou vrstvu české společnosti, která se formovala dlouhých 150 let. Na závěr svým podpisem a setrváním ve funkci legalizoval komunistický převrat v ČSR.

prof. Ivan Pop

foto: 
Edvard Beneš a Antonín Rozsypal pred hotelom Korona v Užhorode, rok 1934
zdroj: Fond ZOM T. Lehockého v Užhorode