BOKŠAY Alexa (*27.3.1911 - †27.8.2007)

Významný rusínský a český sportovec, učitel a fotbalista.

Narodil se (Velké Lazy) v rodině rusínského učitele jako dvanácté dítě. V roce 1915 se rodina přestěhovala do Užhorodu. Po válce každá ulice v Užhorodu měla jedenáctku a tyto „kluby" sveřepě zápolily o prvenství. V jednom z nich hájil branku bosý kluk Alexa. A brankářské umění ho brzy proslavilo. Když mu bylo šestnáct, dostal nabídku hájit branku klubu podkarpatských učitelů SK RUS'. Až do roku 1937 stál v brance tohoto klubu „létajících učitelů". SK RUS' byl prvním čs. klubem, který na svá utkání už od roku 1934 létal letadlem. S Bokšayem v brance vyhrál podkarpatskou divizi, pak fotbalově k ní připojené východní Slovensko, až nakonec celoslovenskou soutěž, což klub přivedlo do celostátní ligy. Jejími soupeři byly Viktorie Žižkov, SK Hradec Králové, Moravský Šumperk a SK Baťa Zlín. Souboj těchto vyrovnaných družstev byl velice dramatický. Konečné rozhodnutí o výsledku kvalifikačního turnaje padlo 15. srpna 1936, kdy SK RUS' porazil SK Baťa Zlín 4:1, a užhorodští hráči se tak po deseti letech od zahájení činnosti klubu probojovali mezi československou fotbalovou elitu. Ligový debut SK RUS' i jeho brankáře Bokšaye se konal 22. srpna v Praze na Letné, kde užhorodští fotbalisté nastoupili proti pražské Spartě. Ligový mistr a finalista Středoevropského poháru zvítězil 6:0, ale za dosažení přesvědčivého výsledku musel tvrdě bojovat. Dvou branek Sparta docílila z penalt, a obětavě hrajícího nováčka nakonec přehrála díky větší zkušenosti a herní vyspělosti. Lépe se užhorodským fotbalistům vydařila ligová premiéra v domácím prostředí, kde hostili fotbalové mužstvo SK Náchod. V utkání se zkušeným soupeřem získali hráči SK RUS' první ligový bod za nerozhodný výsledek 2:2. Dnem velkého vítězství SK RUS' se stal 11. duben 1937, kdy v Praze na Letné před vyprodaným hledištěm podkarpatští učitelé porazili Viktorii Žižkov.

Brankářské umění Bokšaye proslavilo. Už v roce 1929 dostal nabídku od MTK Budapešť. V odchodu do Maďarska mu zabránil otec, naléhal, aby syn nejprve ukončil studia na učitelském ústavu. Opakovalo se to i v roce 1931, kdy Alexa dostal nabídku od pražské Sparty. V roce 1936 narukoval do čs. armády, sloužil v důstojnické škole v Mukačevu, odtud byl poslán k 36. pluku do Užhorodu. Velitelem roty, do které byl zařazen Bokšay, byl Ludvík Svoboda. Do Prahy šel až v roce 1937, ovšem už do Slavie. Ve 30. letech hrál za juniorskou reprezentaci Československa v Litvě, Lotyšsku, Finsku; za Prahu v Paříži, Berlíně, Drážďanech, za války hrál za protektorát. Nejslavnější utkání v jeho kariéře se konalo v pohnutém podzimu roku 1938. Soutěžilo se o Středoevropský pohár, v té době stejně slavný jako v současnosti Liga mistrů. Rozhodovalo se v Budapešti 11. října 1938 mezi pražskou Slavií a Ferenczvárosem. Na stadion přišlo pětatřicet tisíc diváků. A nečekali nic jiného než triumf domácích, vzpomíná legendární kapitán Slavie Josef Bican: „Maďaři měli drtivý nástup, chtěli co nejrychleji rozhodnout. V prvních minutách jsme nedělali nic jiného, než že jsme se bránili. Bokšay měl mimořádně šťastný den, zneškodnil takřka zázračným způsobem několik střel Sárosiho a Toldiho (maďarští útočnici - poznámka autora). A nájezdy Maďarů začaly pomalu slábnout."

Bokšay má vlastní vysvětlení svého zázračného úspěchu: „Já jsem přišel do Slavie, střídal jsem Pláničku. Plánička měl absolutně jiný styl než já. Plánička nevybíhal, byl to čárový brankář, měl vynikající, efektní styl. Já jsem vyrostl na maďarském stylu... byl jsem zvyklý vybíhat, ovládaijsem celou šestnáctku, a když jsem přišel do Prahy, tak mi tehdejší trenér nařídil, abych nevybíhal. Kdežto v Budapešti jsem mohl chytat po svém, jak jsem byl zvyklý, a ono mi to vyšlo právě proto, že jsem chytal tak, jak jsem uměl, a nějak mi bylo nařízeno." Slavia vyhrála 2:0, Bokšay byl největším hrdinou. Vlasta Burian, Spartan, pozval mužstvo do svého divadla. Za války Bokšay hrál za Slavii. V lednu 1945 byl totálně nasazen na zákopy u Brna a po návratu mu trenér řekl, že už s ním nepočítá...

V květnu 1945 byl na pražské barikádě v Podbabě. Po skončení bojů narukoval do kasáren k 19. pluku na Smíchov. Jako velitel strážní roty podával hlášení prezidentu Benešovi po jeho návratu do Prahy 16. května 1945. Po válce trénoval žáky a dorost, nějakou dobu A-mužstvo československé reprezentace, avšak kvůli nesportovním poměrům, které tam panovaly, odtud odešel a vrátil se ke svému původnímu povolání učitele, a jak sám říkal, „trápil" děti až do roku 1971. Mezi jeho žáky patřili Karel Tejkal, Petr Pithart, Petr Piťha, Michael Žantovský, Jan Čimický. Publicista Karel Tejkal doprovodil Alexu Bokšaye na poslední cestu následujícími slovy: „Byl jste náš nejnáročnější, nejpřísnější učitel a současně nejlepší kamarád... Určitě by vědce zkoumající školu, učitelství i umění získat žáky mělo zajímat, jak jste to dělal. Napovím. Mladý štíhlý elegantní muž, chlap, je to vhodné slovo, muž činu, sportovec. Ani jsme nedutali, když jste vyprávěl o cestách létajících učitelů z Užhorodu. A cítili jsme, že s vámi vstupujeme do síně slávy při vzpomínkách na příchod do Slavie... U vás ve škole se nelhalo, nešvindlovalo, nenapovídalo. Doba pro tyto vlastnosti nebyla právě příznivá, začínalo další ohýbaní páteří, ale vy jste nedbal a jsem přesvědčen, že mnozí z nás si základy mravních kvalit tvořili právě s vaším přispěním, že v každém z nás je dodnes kus Bokšaye."