Buzuluk byl jedinou šancí k záchraně

Miroslav Šiška

Právě v těchto dnech před 66 lety se začala v Buzuluku tvořit čs. vojenská jednotka na Východě. Z praporu se časem rozrostla až na1.čs. armádní sbor, jehož příslušníci bojovali, vítězili a umírali u Sokolova, Kyjeva, Dukly, Ostravy... Dlouho bylo zamlčováno, že - nejvíce dobrovolníků do jejich řad přišlo ze sovětských táborů nucených prací, a pro tisíce nevinně vězněných lidí se vznik této jednotky stal jedinečnou a mnohdy i jedinou šancí k záchraně.

V lednu 1942 uslyšela Malvína Friedmannová v kazachstánském Kustanay, kde tehdy pracovala a žila společně s několika dalšími židovskými politickými uprchlíky z československá, rozhlasovou výzvu: "Voláme všechny československé občany. Přihlaste se dobrovolně do československé' armády, která se tvoří na území Sovětského svazu..."

Malvína Friedmannová byla zdravotní sestrou á z rodné Podkarpatské Rusi utekla po okupaci Československa na jaře 1939. Její cesta do Kustanay byla hodně spletitá. Vedla přes polské Rovno, kam se uchýlila před postupující německou armádou, a žila nejdříve v početné kolonii volyňských Čechů. Když město obsadili Sověti, rozdělili uprchlíky do skupin a.některé z nich poslali do Kamence Podolského, na historické území Ruska. Po dalších výsleších byla Friedmannová zařazena do „politicky spolehlivé skupiny" a na jaře 1940 odtransportována do stalingradské oblasti. Když Hitler přepadl Sovětský svaz a Němci koncem roku 1941 postoupili daleko do vnitrozemí, byli tito židovští uprchlíci evakuováni do Kazachstánu vé Střední Asii. Po rozhlasové výzvě zašli na místní vojenské velitelství, které vybavilo hlásící se dobrovolníky

V Buzuluku je počátkem února. 1942 přivítal samotný velitel tvoříci se jednotky, podplukovník Ludvík Svoboda. S Friedmannovou si zpočátku nevěděl rady. Řekl jí, že ženy nepřijímají a musí si v tomto směru opatřit instrukce od vlády v Londýně. Nařídil, aby zatím pomáhala kuchaři, ale po příchodech dalších dobrovolníků - většinou vážně nemocných - bylo potřeba zajistit jejich ošetření.

I za spolupráce této ženy vzniklo v tamní sovětské nemocnici čs. nemocniční oddělení a Friedmannová začala chodit se zdravotní hlídkou na nádraží k vlakům s prvními propuštěnci z táborů. NKVD. „Když nějaký přijel, pro cházela jsem vagóny, vyvolávala a ptala se, zda jsou tam Čechoslováci," vzpomínala na stránkách knihy Ericha Kulky Židé v československé Svobodově armádě (1990).

„První, kterého jsem zahlédla, jak vysílený těžce zvedá ruku, byl Melzer z Ostravy. Přijížděl odněkud z tábora u polárního kruhu a byl tak slabý, že jsme ho musely do kasáren odnést na zádech, protože jsme s sebou neměly nosítka... Vlaky jezdily třikrát týdně. Dobrovolníků přibývalo, ale na 70 ným životním útrapám tam byli vystaveni."

„My, co jsme žili v Rusku na svobodě, jsme se značně lišili od těch, co přišli z lágrů," zavzpomínal ve stejné knize i jiný židovský politický uprchlík František Elefant, který dostal po příchodu do Buzuluku kmenové číslo 100. „Tito dobrovolníci ostře kontrastovali s naším dobrým stavem psychickým i fyzickým. Nikdy předtím jsme tak zubožené lidi neviděli á na většinu z nás, komunistů, to působilo deprimujícím dojmem. Nikdo ž nás tyto tábory neznal, a pokud jsme tu a. tam slyšeli opatrné zmínky, nedovedli jsme si z nich představit, jak strašným životním útrapám tam byli vystavení.“

Nová příležitost

Po nacistické okupaci Československa směřoval hlavní proud české a slovenské emigrace do Polska. Podmínky pro rozvinutí odboje však byly do vypuknutí druhé světové války špatné. Polsko si nepřálo obnovení. Československé republiky, proto nepodporovalo benešovský odboj, pro který to byl cíl.

Také Francie a Velká Británie zaujímaly - vzhledem, k pokračující mnichovanské politice - k čs. zahraničnímu odboji značnou opatrnost. Žádnou oporu neskýtal ani Sovětský svaz, třebaže byl spojencem bývalé republiky a protestoval proti Mnichovu i okupaci.

Navzdory všelijakým potížím se v Krakově ustavila skupina čs. vojenského odboje, nad níž nedlouho po svém příjezdu do Polska převzal velení Ludvík Svoboda jako důstojník s nejvyšší hodností. Po vypuknutí druhé světové války však nabraly události nový směr. V nastalém obrovském zmatku se musel Svoboda rozhodnout: Měl se uchýlit do Rumunska, kde nebylo jisté, zda bude čs. vojákům poskytnut bezpečný azyl? Nebo do SSSR, jenž před dvěma týdny uzavřel s Hitlerem pakt, který všechny šokoval?

V zoufalé situaci zachytil 17. září 1939 jeden z členů Svobodova štábu zprávu ze sovětského rozhlasu, že Rudá armáda začala obsazovat východní oblasti Polska. Přes nesouhlas polského velitele vydal Svoboda ještě téhož, večera rozkaz k pochodu ha východ á přešel se svým neozbrojeným legionem (asi 700 mužů) na sovětskou stranu.

Následovala anabáze po několika internačních táborech (Kamenec Podolská, Jarmolince, Oranky, Suzdal). Po zdlouhavých jednáních se sovětskými, úřady se. Svobodovi podařilo dohodnout postupný odsun internovaných Čechoslováků na Západ, jak si to přála londýnská exilová vláda. Na jaře 19.41 zůstávala v Rusku již jen hrstka vojáků. . V červnu 1941 zaútočilo nacistické Německo na Sovětský svaz a pro čs. vojenský odboj na Východě se ve změněné situaci objevila nová příležitost. Jíž předtím navázala sovětská zpravodajská služba spolupráci s benešovským odbojem. Roli zprostředkovatele přitom sehrál Ludvík Svoboda a výsledkem byl vznik, tajné čs. vojenské mise, která pod vedením plukovníka Heliodora Píky začala v Moskvě svou činnost v dubnu. 1941. Po 21. červnu však přestala být tajnou.

Kde získat vojáky?

Píka usuzoval, že nyní Již sovětské vládě nic nebrání, aby oficiálně podpořila československý osvobozenecký boj a souhlasila také š formováním čs. vojenských jednotek na sovětském území; Na sklonku června si vymohl audienci u lidového komisaře bezpečnosti Lavrentije Beriji a téhož dne odeslal i oficiální dopis vládě SSSR.

Sověti - resp. představitelé NKVD - však v prvních týdnech německého útoku projevovali jiné zájmy. Požadovali, aby zbytek internovaných důstojníků a poddůstojníků byl dán k dispozici pro výzvědnou a sábotérskou činnost v týlu nepřítele. Píka i Svoboda jejich důvody dobře chápali; ale nechtěli se vzdát snů o vybudovaní vlastního vojska. Nakonec zvolili kompromis a uvolnili pro Sověty 12 dobrovolníků, kteří posléze prodělali parašutistický výcvik a byli odesláni na území protektorátu.

V době nátlaku Berijových důstojníků Pika se Svobodou očekávali každým dnem depeši z Londýna o povolení stavět vojsko. Dočkali se 18. července 1941, kdy byla podepsána Úmluva, mezi SSSR a Republikou československou o společném postupu ve válce proti Německu. Ujednání o vytvoření čs. jednotky na území SSSR bylo její součástí.

Od poloviny července bylo ovšem zapotřebí absolvovat ještě mnohá jednání a napsat několik urgencí,. než, byla 27. září 1941 v Moskvě podepsána Vojenská úmluva o výstavbě čs. jednotek a sovětská vláda posléze určila generála Panfilova z generálního štábu Rudé armády, aby 8. prosince 1941 s čs. misí projednal v jejím kujbyševském sídle všechny organizační záležitosti „Hlavním bodem při poradě měla být otázka získání lidí pro jednotku. ...

Píkovi lidé věděli, že z Východní skupiny čs.armády (tj. z původního Svobodova legionu) zbyla v SSSR už jen necelá stovka internovaných vojáků a z nich se prapor sestavit nedal. Měli, však zprávy o tom, že na sovětském území, se v různých pracovních táborech nachází větší počet Čechů i Slováků - ale hlavně Podkarpatorusů, kteří uprchlí do Sovětského svážu, aby se zachránili před německými koncentráky a maďarskou okupací, a Sověti je stejně jako všechny běžence pro nedovolený přechod hraníc zavřeli. Bylo nutně dosáhnout jejich propuštění. "

V úvahu přicházeli i volynští Češi, jejichž počet se odhadoval nejméně na 40 tisíc. Vzhledem k německé okupaci Volyně se dalo reálně počítat jen s těmi, kteří byli evakuováni nebo internováni. Byla tu i možnost vymoci si na sovětské vládě souhlas, aby do čs. vojska mohli vstupovat také dobrovolníci z řad Čechů a Slováků, kteří měli sovětské občanství.

Dopis ze Sorockého lágru Porada s Panfilovem pracovníky mise uspokojila. Během dvoudenních jednání poprvé zaznělo, že místem soustředění pro čs. vojáky bude město Buzuluk (a nikoli původně navrhovaný Uljanovsk), že sovětská strana dodá výzbroj i výstroj, ale třeba i to, že výzva ke vstupu do čs. jednotek bude podle národnosti". I když byla výzva o náboru potom opakovaně vysílána rozhlasem a dána na vědomí všem sovětským úřadům, většina, velitelů táborů NKVD odmítala vězně propustit - přestože se na ni odvolávali a všemožně usilovali, dostat se do Buzuluku.

Trvalo však ještě další měsíc, než 3. ledna 1942 schválil Státní výbor obrany SSSR amnestií internovaných a vězněných čs. :státních příslušníků a nábor pro jednotku jak z čs.občanů, tak i z občanů Sovětského svazu „československé národnosti.“ národnosti". I když byla výzva o náboru potom opakovaně vysílána rozhlasem a dána na vědomí všem sovětským úřadům, většina, velitelů táborů NKVD odmítala vězně propustit - přestože se na ni odvolávali a všemožně usilovali, dostat se do Buzuluku.

Ti, kterým, se to.na jaře 1942 podařilo, shodně, ve svých výpovědích uváděli, že životní podmínky v táborech jsou „nejtěžší, jaké si lze představit". Jeden z propuštěných, Vladimír Schlesínger, přivezl do. Buzuluku dopis vězňů z : tábora v Archangelské oblasti, který se zachoval v archívu:
„My, příslušníci Československé republiky, stále sedíme v uzavřených pracovních táborech. Víme, že v červenci 1941 byla uzavřena v Londýně smlouva mezi Československem a SSSR. V tu dobu každý jeden z nás napsal prosbu o přijetí do čs. armády, což nám bylo odmluveno a naše prosby byly nám vráceny nazpět."

Nachodíme se v Sorockém lágru, kde nás ještě v červnu bylo 350 lidi, teď už nás není ani jedna polovina, většina z nás už umřela. Většinou jsme z Podkarpatské Rusí a Sověti nás počítají jako příslušníky Maďarska, protože Podkarpatská Rus v březnu 1939 byla okupována Maďarskem. Prosíme Vaši Jasnost vysvětlit naši velmi důležitou zprávo Se sovětskými představiteli, aby nás nepočítali za příslušníky Maďarska a aby flám dali možnost vstoupit do naší milé armády, kde bychom mohli spolu se svými bratry bojovat za svobodu svého státu a svého národa...
Chceme umírat za osvobození Československa, ale neumírat od tě hrůzy tak ošklivě jako naši bratři umírají tu..."

Až po roce 1989 Píka vydal příkaz, k vedení evidence přijíždějících dobrovolníků a od každého se mělo zjišťovat, odkud přichází a zda ví o dalších dosud vězněných. Tak se podařilo shromáždit údaje, že v táborech NKVD jsou internovány tisíce československých občanů - zejména z Podkarpatské Rusi. „Podle hlášení našich dobrovolců," ctěme v dobové zprávě z. 12. února 1942, „všechny čs. příslušníky může dostat z lágru jenom orgán, který lágr navštíví, vyhledá spis každého jednotlivce a dokáže náčelníkovi, podle jakého nařízení se, na tohoto jednotlivce vztahuje amnestie, V lágru odvolání není." Dokonce i ti, jimž v průběhu roku 1942 vypršel tříletý trest, -dosvědčoval jeden z uvězněných, Michal Kodryš - museli podepsat prohlášeni, že zůstávají dobrovolně i nadále v pracovních táborech a tak větší vlna propouštění a odesílání k čs. jednotce začala až začátkem roku 1943.

Stalo se tak zásluhou Píkových vytrvalých intervencí u vyslance Zdeňka Fierlingera, ale přímo i na sovětských místech. Na základě výpovědí, propuštěných vězňů, sestavil Píka seznam 29 lágrů, v nichž se údajně nacházelo 20-30 tisíc Podkarpatorusů. Nakonec se asi pět tisíc ž nich: do čs. jednotky dostalo a stah se jejím nejvydatnějším zdrojem posil. Mnozí z nich byli Židé, kteří tvořili v Buzuluku národnostně více než polovinu početního stavu.

Teprve po roce 1989 mohli někteří z těch Podkarpatorusů; kteří přežili gulagy a poté v řadách 1. čs. armádního sboru i jeho krušnou bojovou cestu do osvobozené vlasti; publikovat svoje vzpomínky a vydat cenná svědectví. Jedním z nich. byl například Štěpán Luťanský, rodák z obce Volosianka - nedaleko Užhorodu. V závěrečné pasáži své knihy Pečorlag (1999) si posteskl nad krutým osudem Rusínu kteří „museli po válce mlčet, pokud se nechtěli vrátit tam, odkud.přišli", tedy do stalinských lágrů, i nad tím, „že nikdo z vlivných osobností se neodvážil veřejně vyslovit, že právě Rusíni tvořili většinu československé jednotky".

Spracované podľa:
Zdroj: Právo (www.pravo.cz)

Poďakovanie e-rusinFORUMa:
Dr. Ing. Milanovi Pikovi, synovi Gen. Heliodora Píku, za poskytnutie príspevku zo svojho archívu.