Češi a Slováci v ruských Gulazích: Nikdo je nešetřil. Umírali umlácením i hlady

Gulag je zkratka tří ruských slov Glavnoje upravlenije lagerej neboli - česky - Hlavní správa táborů. Jejich systém byl budován již od vzniku Sovětského svazu a od počátku tvořil významnou součást jeho represivního aparátu. První se v Rusku objevily z rozhodnutí bolševického vůdce Vladimíra Iljiče Lenina už v březnu 1918, čtyři měsíce po převratu.

"Dnes již málokdo ví, že první tábory nucených prací vznikaly přímo v Moskvě, ve slavných moskevských klášterech," uvádí se v informacích o vězeňském systému, které na internetu zveřejnila letos v dubnu ruská tisková agentura TASS.

Tábory prošlo podle historiků až 20 milionů lidí. Jen v Moskvě existovalo v letech 1919 až 1922 dvanáct táborů nucených prací. Politické protivníky režimu, skutečné i domnělé, do nich posílala v tomto období takzvaná Všeruská mimořádná komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáží, první bolševická tajná služba, která později několikrát změnila jméno. V sovětském Rusku vytvořila celkem 476 táborů nucených prací zařazených do systému Gulag.

Nepracuješ - nejíš
Největšího rozsahu co do počtu táborů i počtu vězňů dosáhl Gulag za Stalinovy vlády. V tomto období prošlo tábory podle dostupných údajů až osm milionů lidí. Otrocká práce vězňů byla využívána na těžbu dřeva, práci v dolech či na různých gigantických stavbách (Bělomořský kanál, přehrady, silnice, železniční trati).

Realitou Gulagu byla těžká práce, od níž byly odvozovány příděly jídla, dále drsné přírodní podmínky, hlad a vyhrocené vztahy mezi jednotlivými skupinami vězňů, kteří zde bojovali o přežití.

"Zásada, která v táborech vládla, byla: ´Ně rabotaješ - ně kušaješ´ (Nepracuješ - nejíš)," popisuje podmínky v nápravně-pracovním táboře Gulagu český projekt Gulag.cz stejnojmenného sdružení, které pod vedením badatele Štěpána Černouška zmapovalo před několika lety sedmnáct z mnoha dochovaných sovětských gulagů.

Při stavbě silnic pracovali vězni na stavbě třeba 15 hodin denně a jedli jen kaši nebo chleba. V létě zažívali vedra kolem 40 stupňů, v zimě minus 60. Veškerá práce probíhala v otřesných hygienických podmínkách.

Československý válečný hrdina Jan Plovajko, který v roce 1940 skončil na dva roky v systému pracovních táborů za polárním kruhem Norillag, vzpomínal před časem pro Dotyk na to, jak musel každý den, v létě i v zimě, kdy teplota klesala až k minus 50 stupňům, docházet několik kilometrů z tábora na práci v kamenolomu či na odklízení sněhu. I přes to, že byl sportovec a doma pracoval na statku, během několika málo měsíců razantně zhubl a nakonec se dostal až na hmotnost pouhých 40 kilogramů. 

Vedle krutých pracovních norem a nedostatečného zabezpečení na vězně doléhaly i tresty, jimiž se v Gulagu nešetřilo. "Na samotku posílali lidi z různých důvodů. Ztratil jsi válenku nebo ti ji někdo ukradl – jdeš na samotku, nezabývali se tím, kdo ji opravdu ukradl," vzpomínal před časem pro Deník bývalý vězeň Vasilij Basovskij na život v jednom z těchto táborů.

Vězni tak umírali na nemoce, podvýživu, vyčerpáním, ale také umláceni nebo zastřeleni dozorci. V některých táborech zemřelo denně až 25 lidí. Od roku 1917 v nich zahynuly milióny lidí, přesné číslo se nedá určit. Aktivní političtí oponenti sovětského režimu přitom tvořili mezi oběťmi Gulagu jen malé procento: v lágrech končili většinou bez důvodu všichni ti, které státní moc shledala nevěrohodnými: rolníci, dělníci, inteligence, vojáci, uprchlíci, příslušníci všech možných národů i menšin - včetně už zmíněných občanů někdejšího Československa. 

Čechoslováci v Gulagu
Největší část perzekvovaných osob české národnosti tvořili příslušníci české menšiny, kteří žili na území Sovětského svazu. "V období kolektivizace počátkem 30. let byli Češi v Rusku vystaveni obrovským represím. Šlo o celé krajanské vesnice. Například na Ukrajině proběhl velký zátah na vedoucí představitele krajanských spolků a českých komunit. U soudu v Charkově bylo najednou souzeno 40 Čechů, mezi nimi i mnoho učitelů, proto bývá tento proces nazýván ´Proces s českými učiteli´. Ti přišli koncem 20. let do českých vesnic, aby tam pomáhali vyučovat. Deset z nich bylo odsouzeno k trestu smrti, další na léta žaláře," popsal před čtyřmi lety osud těchto krajanů Deníku historik Adam Hradilek z Ústavu pro studium totalitních režimů.

Další skupinu "zavřených Čechů" tvořili Čechoslováci z Podkarpatské Rusi. Šlo o občany, kteří do Sovětského svazu (SSSR) uprchli poté, co Podkarpatskou Rus zčásti na podzim roku 1938 a definitivně v březnu roku 1939 obsadilo Maďarsko. Nemalou část z nich tvořili Židé. (To byl i případ už zmíněného Jana Plovajka, který se narodil 5. února 1922 na Podkarpatské Rusi v obci Tuří Bystrá poblíž Užhorodu a se dvěma bratry a strýcem se rozhodl utéct do Sovětského svazu v noci na 20. října 1940. Sověti jej ale po přechodu hranice zatkli a odsoudili na tři roky za špionáž.)

Většina uprchlíků doufala, že v SSSR budou moci za osvobození Československa znovu bojovat. Sovětské úřady je však chápaly jako špiony. "Obvinili je například z nelegálního přechodu hranice či pobytu na sovětském území bez řádného povolení. Některé také nařkli ze špionáže, neboť sovětský režim byl velmi paranoidní vůči všem ze Západu. Trestní sazby činily za nelegální překročení hranice obvykle tři roky gulagu, za špionáž pět až osm let," uvedl Hradilek.

Většina těchto odsouzených se z gulagu dostala ven až kolem roku 1942, kdy se v Buzuluku začala formovat československá vojenská jednotka, do které dostali možnost vstoupit. Právě tato možnost zachránila i Plovajka, který s československým armádním sborem prošel od Kyjeva až do Prahy.

Ani konec druhé světové války neznamenal pro Čechoslováky jen osvobození a konec tíživého věznění. Naopak, přišla další vlna zatýkání: na osvobozené československé území přicházely bezprostředně za Rudou armádou oddíly NKVD, které zde zatýkaly Čechoslováky ruského původu, většinou příslušníky takzvané bílé ruské emigrace (lidi, kteří utekli ze Sovětského svazu po převzetí moci bolševiky, případně i jejich potomky). O zatýkání se starala speciální jednotka NKVD Směrš.

"Směrš měla předem připravené seznamy lidí, o které měla zájem. Pozatýkali je a udělali s nimi první výslechy ještě na našem území. K dispozici měli vilu ve Střešovicích, kde zřídili vyšetřovací věznici. Už tam docházelo k úmrtím. Odtud zatčené osoby převáželi do sběrných center, kde je soustřeďovali před transportem do SSSR. Jedním z nich byla Osvětim. Odtud byli posláni do Moskvy, souzeni a posíláni do gulagů," popsal tuto praxi Deníku historik Adam Hradilek.

Celkem se v letech 1918 až 1956 ocitlo v Gulagu kolem 30 tisíc Čechoslováků, z toho přibližně pět tisíc pocházelo z území Čech, Moravy a Slezska. Z celkového počtu pak zhruba polovina drsné podmínky v táborech nepřežila.

Po smrti Stalina v roce 1953 počet vězňů výrazně poklesl a oficiálně byl Gulag zrušen v roce 1960. Ovšem i poté existovala řada pracovních kolonií pro politické vězně a disidenty, byť už ne v takovém množství jako za Stalina.

Autor: Jaroslav Krupka

Zdroj:
https://www.dotyk.cz/publicistika/jak-se-zilo-v-gulagu-stacila-ztrata-valenky-a-vezen-skoncil-na-samotce-20200628.html

Foto: 
Realitou života v Gulagu byla těžká otrocká práce
Foto: WikiCommons/Volné dílo