Co předcházelo vzniku Československa

Masaryk nebyl sám

Zuzana Stiboříková

28. října 2025 si připomeneme 107. výročí od vzniku Československa. Spojujeme si ho především s postavou prvního prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. Vzniku republiky však předcházelo hlavně úsilí československých legií, které si získaly značný respekt západních mocností a dokázaly spojencům, že si nově se formující Československo zaslouží status samostatného státu.

Dnes pokládáme za samozřejmost, že žijeme ve vlastním státě, že se česky domluvíme na úřadech nebo že o své vládě rozhodujeme ve volbách. Za integritu českého národa však museli naši předkové bojovat za cenu nemalých obětí.

Přechod na stranu protivníka
Když císař František Josef I. vydal v roce 1914 své známé provolání „Mým národům“, jímž byl oznámen vstup do války, stála čtyři sta let stará habsburská monarchie na okraji propasti. „Velká válka“, jak se první světové válce v té době říkalo, byla vlastně labutí písní impéria, jehož uspořádání zestárlo spolu se stárnoucím císařem a nedokázalo se přizpůsobit nevyhnutelným politickým a společenským změnám, po kterých volaly jednotlivé státy monarchie celé devatenácté století. Z úsilí o vyšší autonomii v rámci Rakouska-Uherska se postupně stala jednoznačná direktiva k založení vlastních států.

Tomáš Garrigue Masaryk odchází v roce 1915 definitivně do exilu (nejprve do Švýcarska a následně do Londýna), protože je na něj v celé říši vydán zatykač. Už tehdy je jeho prvotním cílem osamostatnění Československa, na kterém celou válku neúnavně pracuje.

Spolu s Edvardem Benešem, který řídil diplomatické aktivity, a s pomocí kontaktů M. R. Štefánika ve francouzských vojenských kruzích pak stanul ve vedení zahraničního odboje. Přesvědčuje představitele Velké Británie a Francie o nevyhnutelném rozpadu rakousko-uherské monarchie, řídí ilegální činnost a připravuje půdu pro vznik samostatného Československa.

V první světové válce proti sobě stály země „Trojdohody“ Anglie, Francie a Ruska proti „Trojspolku“ Německa, Rakouska a Itálie.
K „Dohodě“ se postupně přidaly další země:
Srbsko bylo jedním z prvních napadených států a stálo na straně Dohody od počátku, stejně jako Černá Hora, která bojovala po jeho boku.
Belgie byla napadena Německem a přidala se k Dohodě v roce 1914.
Japonsko vstoupilo do války 1914 na straně Dohody, napadlo německé državy v Asii.
Itálie byla původně členem Trojspolku, ale roku 1915 přešla na stranu Dohody (po tajné smlouvě z Londýna).
V roce 1916 vyhlásilo Německo válku Portugalsku a Rumunsko Rakousko-Uhersku.
Řecko se připojilo roku 1917.
Spojené státy americké (USA) vstoupily do války v dubnu 1917, čímž výrazně posílily pozici Dohody.

Formování legií
Národnostní roztříštěnost a názorová nesourodost Rakouska-Uherska také nebyla dobrým základem do válečných časů, kdy je potřeba, aby se síly semkly a bojovaly za jednu myšlenku. Češi i Slováci odcházeli do války bojovat za uspořádání, kterému nevěřili a které vnímali spíše jako totalitní správu než jako ochranný štít. A kdo je pak ve válce nepřítelem? Ten, kdo stojí proti mně, nebo ten, který mě nutí zemřít za svou vlastní věc? Schizofrenní situace „národů“ nakonec vedla k tomu, že příslušníci rakousko-uherské armády přebíhali na stranu „nepřítele“, nechávali se zajmout a vstupovali do cizineckých legií.

Československá národní rada (ČSNR)
Vzniká v únoru 1916 v Paříži
Jejím předsedou byl TGM, místopředsedou Edvard Beneš a vojenským zástupcem M. R. Štefánik.
Vydává propagandistické brožury, působí v tisku a prezentuje Čechy a Slováky jako spolehlivé spojence Dohody.

První legionářské oddíly začaly vznikat už v prvním roce války v Rusku, dále také ve Francii a Itálii. Postupně se tak staly oficiální armádou Československé národní rady, která se může o jejich vojenské zásluhy opřít při úsilí o založení samostatného Československa. Mezi jednotlivými zeměmi rozpadajícího se Rakouska-Uherska tak Češi získali naprosto unikátní postavení.

Hoši od Zborova
Statečnost a bojové nadšení, které nedokázali naši vojáci projevovat „za císaře pána a jeho rodinu“, se ale ukázalo v plné síle v bojích českých legií ve Francii a Itálii, a především na východní frontě. „Československé legie na Rusi“ měly velký význam, protože kontrolovaly část Sibiře a chránily Transsibiřskou magistrálu. Začaly se formovat už v létě 1914, zatím především z českých emigrantů, jejich řady se postupně rozšiřovaly a v roce 1916 vznikla Československá brigáda a následně celá divize. Drtivé vítězství legií v bitvě u Zborova (červenec 1917) sice stálo desítky životů na straně československých legionářů, ale současně ukázalo zemím Dohody, že československá strana nabízí relevantní spojenecké vojsko, které vybojovalo zejména na východě řadu bitev.

V roce 1918 se měly legie přesunout na francouzskou frontu, ale musely si probojovat cestu (například v další významné bitvě u Bachmače v březnu 1918) a současně se bránit proti bolševické Rudé armádě, protože politické rozepře na ruské straně mezi bolševiky a protibolševickými silami vedly k mnoha krvavým střetům. Legie postupně ovládly klíčové stanice na sibiřské magistrále, Samaru a Kazaň na Volze.

Konec první světové války znamenal přesuny obrovského množství vojáků a byly to právě československé legie, kdo zajišťoval bezpečný průchod sibiřskou magistrálou. Na východní frontě od Tarnova v Polsku, přes Slovensko, Ukrajinu, Rumunsko, Bulharsko a celé Rusko (ale také Čínu a Japonsko) zahynulo přes čtyři tisíce legionářů (některé zdroje uvádějí až pět tisíc) a dalších zhruba tisíc mužů z legií ve Francii a Itálii. Přesné počty nejspíš nikdy nebudeme znát, protože z východu se mnoho mužů nikdy nevrátilo a jejich osud zůstal pro jejich blízké neznámý.

To, že Češi a Slováci, byť byli součástí rakousko-uherské armády, neoficiálně přestoupili na stranu Anglie, Francie a Ruska a položili tisíce životů za věc Dohody, přispělo k upevnění pozice české diplomacie ve vyjednávání o poválečném uspořádání Evropy.

Koncem války měly jednotky československých zahraničních vojsk celkem přes 100 000 dobrovolníků. Celkem padlo 5 152 československých legionářů, z toho 4 112 v
Rusku, 630 ve Francii a 410 v Itálii.

Boje na diplomatické rovině
Jednání o uznání československé samostatnosti se vedly na jednu stranu přímo v Čechách, na druhou stranu na úrovni Masarykovy propagace Československa v USA. Jeho kampaň o významu československé samostatnosti se vyplatila stejně jako navázání úzkých kontaktů s americkým prezidentem Woodrowem Wilsonem.

V této souvislosti je ale třeba zmínit i nelehké postavení rakouského císaře Karla I., který dostal po smrti Františka Josefa I. rakouské císařství na starost – a s ním národnostně rozbitou a válkou totálně vyčerpanou říši. Od svého nástupu se snažil urovnat situaci, kterou nezavinil, a vyjednat mírové řešení válečného konfliktu, jakkoli se tak dostával do sporů s Německou říší i vlastním vojenským velením.

Ačkoli se nechtěl dívat na rozvrat říše, kterou budovali jeho předkové, uvědomoval si rozbroje uvnitř samotné monarchie a nutnost změn ve vnitrostátní politice. Na federaci autonomních států, kterou Karel I. prezidentu Wilsonovi nabízel jako možné řešení pro poválečné Rakousko-Uhersko, však bylo již příliš pozdě.

Jednání s Woodrowem Wilsonem se Masarykovi vyplatilo a nezávislost Československa byla definována jako podmínka pro budoucí mír.

14 bodů Woodrowa Wilsona
V lednu 1918 vydává americký prezident program uspořádání po válce. Ten mimo jiné otevřel cestu k sebeurčení jednotlivých národů, protože se zde v bodě deset se mluvilo i o samostatnosti jednotlivých národů Rakouska-Uherska, což Masaryk a Beneš využili jako argument pro právo na sebeurčení českého a slovenského národa.

Pittsburská dohoda
30. května 1918 byla v Pittsburgu podepsána dohoda mezi Masarykem a představiteli amerických Slováků, která schvalovala spojení Čechů a Slováků a zaručovala jim vlastní samosprávu i úřední jazyk. Do budoucna však představovala problém v interpretaci autonomie.

Washingtonská deklarace
Zatímco se v jednotlivých zemích v Rakousku-Uhersku včetně Čech zakládají národní výbory, v Paříži vzniká prozatímní československá vláda. 17. října 1918 zasílají Edvard Beneš a T. G. Masaryk prezidentu Wilsonovi Prohlášení o nezávislosti československého národa, které bylo později nazváno „Washingtonskou deklarací“.

Filadelfská dohoda
26. října je uzavřena dohoda připojení tzv. Podkarpatské Rusi poté, co Masaryk slíbil předsedovi Americké národní rady Rusínů Grigorijovi Žatkovičovi plnou autonomii.

Vznik ČSR
Zatímco na Piavě se ještě bojuje, v Praze je 28. října 1918 vyhlášen Národním výborem československým samostatný československý stát. Až 11. listopadu pak oficiálně končí první světová válka, aniž by někdo tušil, že právě komplikované poválečné poměry položí základ k dalšímu světovému válečnému konfliktu.

14. listopadu 1918 bylo v Praze svoláno Národní shromáždění, které vyhlásilo Československo republikou v rámci hranic, které si na zemích Dohody vymohl Masaryk s Benešem.

Československo se tak stává multietnickým miniimpériem, jehož vlastní vnitřní rozpory a postupně vyostřované vztahy s německou menšinou v pohraničí povedou k dalšímu lámání chleba. Přesněji k lámání Republiky Československé, kterou si „tatíček“ Masaryk pro „své národy“ tolik přál.

Z legionářů se utvořilo „zlaté jádro“ československé armády, které následně neváhá hájit těžce vybojovanou svobodu v domácím odboji proti hitlerovskému Německu.

Jeden za všechny: Josef Mašín
V květnu 1915 přeběhl u Sinkova na ruskou stranu a v lednu 1916 se přidal k legiím, tedy k 1. československému střeleckému pluku.
Díky jeho odvaze se mu v bitvě u Zborova podařilo probojovat až do 3. linie rakousko-uherských zákopů a velkou měrou se tedy přičinil o vítězství. Před bitvou u Bachmače zase v přestrojení za ruského vojáka pronikl a prozkoumal nepřátelské pozice. Patřil k nejvýznamnějším domácím zpravodajcům za druhé světové války a stejnou statečnost jako u Zborova a Bachmače projevil při mučení Gestapem, během něhož přes neuvěřitelné fyzické utrpení neprozradil své spolupracovníky na svobodě.
Josef Mašín (*1896 – †1942) byl důstojníkem prvorepublikové Československé armády a za protektorátu členem protinacistické odbojové organizace „Tři králové“. 

zdroj: 
https://www.idnes.cz/technet/vojenstvi/masaryk-nebyl-sam-co-predchazelo-vzniku-ceskoslovenska.A251020_122912_vojenstvi_zust

foto: U vzniku Československa v roce 1918 byl jako první prezident Tomáš Garrigue Masaryk (na snímku). 
zdroj: Archiv MAFRA