Děkujeme, Republiko!

Je až neuvěřitelné, že my, prvorepublikové děti, kterým je už 80 i více let, oslavujeme stoleté výročí vzniku Československa. Ve většině případů se zdůrazňuje, že ČSR byla státem dvou národů, Čechů a Slováků. Mnozí přitom zapomínáji na  třetí národní státotvornou složku státu vzniklého po první světové válce – na Rusíny, jejichž vlast, nazvanou versailleskými mírotvorci „území jihokarpatských Rusínů“, byla na přání samotných Rusínů připojena k ČSR. Byla to možná i náhoda, ale náhoda šťastná, výjimečná v  strastiplných dějinách regionu. Za  její využiti my, Rusíni, děkujeme zakladatelům Československé republiky, v první řadě jejímu prvnímu prezidentu T. G. Masarykovi, jenž vynaložil maximum úsilí, aby přesvědčil vítězné mocnosti o  nutnosti připojení „kraje jihokarpatských Rusínů“ k ČSR.

Země Rusínů neměla dosud ani jmeno, dostala ho od vlády ČSR v  dokumentu týkajícím se jeho statutu, v Generálním statutu pro organizaci a administraci Podkarpatské Rusi. Děkujeme za krásný název naší vlasti! Rusíni se ocitli v civilizačně evropský vyvinuté československé společnosti, jež dosáhla svého vrcholu v národně emancipačním procesu, vytvořila vlastní stát, i když územně dost zvláštní, neboť sjednotila tři různé národní celky se zcela odlišnou sociální a  politickou strukturou. Odlesk pozitivní české národní euforie a urychlený vývoj emancipačního procesu slovenského národa padal i na rusínskou společnost, pomáhal jí překonávat staleté zaostávání. ČSR ziskala zanedbaný kraj, jehož obyvatelé, zvlášť venkov, existovali na  patriarchální úrovni. Vláda ČSR musela urychleně zaplnit tuto mezeru a  konsolidovat poměry na  Podkarpatské Rusi. Proto byly sem poslany tisice úředniků, vojaků, ale i  lékářů, učitelů, příslušníků divize Čs. červeného kříže likvidujících nemoci zanechané válkou, zeměměřičů nadělujících bezzemkům půdu znárodněnou velkostatkářům. Přijížděli národohospodáři, kteři učili rusínské gazdy modernímu hospodářeni, snažili se je zapojit do tržních vztáhů a tim je zbavit nekalých praktik lichvářů.

Československá administrativa se soustředila na  řešení palčivých sociálních a  hospodářských otázek, na  rozvoj infrastruktury měst a země jako celku, na výstavbu nemocnic a škol. Výrazné stopy této činnosti existuji v podkarpatských městech dodnes; jsou to celé čtvrti obytných a administrativních budov, postavených podle projektů významných českých i slovenských architektů. Také jim patři naše poděkování. Demokratická atmosféra první republiky a vysoká duchovní úroveň objevily pro Rusíny krásy její vlastní země.

Napomohly zrození zvláštního fenoménu v  kultuře střední Evropy – podkarpatské malířské školy, která měla evropskou úroveň a zapsala se do dějin jako výraz národního ducha Rusínů. Velký zájem o podkarpatský kraj a jeho lid projevili čeští vědci. Národnostní mozaika, panenská příroda, patriarchální způsob hospodaření, originálnost lidových zvyků a  obyčejů, bohatý kolorit lidového umění a  vedle toho odvěká chudoba kraje, zvlášť jeho horských částí, to vše lákalo české vědce a  dávalo živnou látku jejích postřehům, úvahám a názorům. Čeští odborníci začínali už od roku 1922 vědecký výzkum Podkarpatské Rusi především na poli národopisném, geografickém, archeologickém a  historickém. Vydávali encyklopedická díla, sborníky či odborné studie. Děkujeme jim!

Neúnavným propagátorem rusínské kultury a děl rusínských spisovatelů mladé generace byl např. český literární kritik A. Hartl. Vydal encyklopedicky koncipované dějiny rusínské literatury, sestavil a přeložil první českou antologii literatury Podkarpatské Rusi, analyzoval jazykovou situaci na Podkarpatské Rusi. V  roce 1935 založil český básník a  literární kritik J. Zatloukal v  Bratislavě Klub přátel Podkarpatské Rusi a  Podkarpatské nakladatelství, v  roce 1936 časopis Podkarpatoruská revue. Prostřednictvím tohoto časopisu byl čtenář v  celém Československu seznamován s  tvorbou mladých rusínských spisovatelů, na  stránkách periodika se diskutovaly problémy rusínské společnosti. Monumentálním dílem, které J. Zatloukal uspořádal a redigoval, se stál encyklopedický almanach Podkarpatská Rus (1936), vydaný pod patronátem vlády ČSR. Vědeckému výzkumu Podkarpatské Rusi přispěl rovněž Slovanský ústav v Praze, jehož součásti se stala Společnost pro výzkum Slovenska a Podkarpatské Rusi, založena profesorem K. Chotkem. Vypracoval projekt a stal se hlavním redaktorem sborníku Carpatica, na jehož stránkách publikoval materiály z dějin, kultury, národopisu a geologie Slovenska a Podkarpatské Rusi.Děkujeme českým vědcům!

Tragický rok 1938, mnichovská katastrofa předčasně ukončily tento velmi nadějný vývoj malé země v neklidné střední Evropě.

Děkujeme ti naše První republiko za těch neopakovatelných 20 let svobody!

IVAN POP

Foto:
TGM na titulní straně rusínského časopisu z roku 1920