Deportace Židů z Podkarpatské Rusi

Deportace Židů z Podkarpatské Rusi

 

Jakub Vlach je student gymnázia v Plzni; má rád historii, chemii, hraje divadlo v ochotnickém souboru, uvažuje o studiu medicíny. Je bystrý a inteligentní, a tak není divu, že má i řadu dalších aktivit. Před časem se na nás obrátil s prosbou o radu pro připravovanou studentskou odbornou práci na téma Deportace Židů z Podkarpatské Rusi v příbězích pamětníků.

 

Doporučili jsme mu literaturu i konzultaci s historikem, nabídli pár editorských rad. Moc toho nepotřeboval, téma měl promyšlené. Zpracoval je pečlivě a na dobré úrovni a úspěšně postoupil ze školního i okresního kola „sočky“ (středoškolské odborné činnosti) dál – jde totiž v podstatě o soutěž. Také v krajském kole měl úspěch, jeho práce zvítězila a dostala se na nejvyšší stupeň. Ústřední kolo probíhá ve druhé polovině června v Boskovicích. Do uzávěrky časopisu nemáme zprávu o výsledcích, ale v každém případě víme, že Jakub předložil text, který zaslouží ocenění. Téma stojí za to, aby v něm mladý autor dál pokračoval, což má ostatně v úmyslu.

 

Otiskujeme část úvodu Jakubovy studie.

Na počátku práce bylo vypravování mé babičky Soni Vlachové, dívky z Podkarpatské Rusi, která byla s většinou své rodiny transportována nejprve do maďarského ghetta, poté do vyhlazovacího tábora Osvětimi-Březinky, kde byla vybrána spolu s dalšími podkarpatskými děvčaty na práci do německých měst Gelsenkirchen a Essen. Osvobozena byla anglickou armádou v koncentračním táboře Bergen-Belsen. Prvotní motivací bylo sepsat její příběh. Tohoto úkolu jsem se zhostil s vědomím, že se jedná o část rodinné historie, která by neměla být zapomenuta. Časem by se mohl příběh fakticky zkreslit a ztrácel by svou hodnotu.

Tématem holocaustu se zabývá dlouhá řada prací, mnohé z nich jsou cenné tím, že zpracovaly osobní příběh pamětníka, který potvrzuje, jaké zločiny byly na lidech za druhé světové války páchány. Zdálo by se, že vše, co je známo o perzekuci Židů, už bylo zjištěno a zveřejněno. Známe historii koncentračních táborů, známe významné osobnosti a jejich osudy. Máme představu, jak byla Židům během války omezována práva, všechno směřovalo k jejich fyzické likvidaci.

 

Avšak i toto téma má více než po 70 letech po skončení války mezery, které je potřeba vyplnit. Ve své práci se zabývám historií deportací Židů z Podkarpatské Rusi. Hlavní část práce je věnována svědectvím čtyř pamětnic. Stěžejní je vypravování mé babičky Soni Vlachové, které budu porovnávat s příběhy dalších žen, které přežily. Dalším mým cílem je ve srovnání dokázat, že každý z pamětníků má na stejné historické období jedinečný pohled, i když je prožili podobně nebo téměř stejně. Při psaní chci pochopit a zachytit celou tehdejší situaci v co nejširším kontextu. Jako cíl jsem si položil stručně popsat historický vývoj Podkarpatské Rusi a utvořit si představu o oblasti, která měla s Čechy a Slováky 20 let společnou historii.

 

********

 

Publikujeme část textu studie, kterou gymnazista Jakub Vlach úspěšně obhájil v studentské odborné soutěži. O jeho historických aktivitách jsme již zpsali v  PR. Na rozšíření svého tématu Jakub dále pracuje.

Židé nacházeli už v 19. století na Podkarpatsku útočiště, když opouštěli své rodné země, zejména Polsko a Ukrajinu, kvůli krvavému pronásledování a vraždění. Koneckonců za svůj domov si ji kdysi zvolili i ti, kterým byl po tolerančních patentech v letech 1840 a 1849 umožněn volný pohyb. Tak se Podkarpatská Rus stala srdcem východní židovské kultury, a byla jím až do hromadných deportací roku 1944.

Po první světové válce bylo Československo jediná evropská země, kde Židé byli uznáni jako etnická skupina a byla jim přiznána menšinová práva. Dokonce vytvořili politickou stranu pod názvem Židovská strana, která měla i své zastoupení v Parlamentu. Jedním z cílů ČSR byla i snaha zavést hebrejský školní systém na Podkarpatské Rusi. A tohoto cíle se podařilo dosáhnout. Vznikla dvě hebrejská gymnázia v Mukačevě a Užhorodě. Židé tu tvořili více než polovinu obyvatel. O těchto dvou městech můžeme mluvit jako o židovských centrech.

Židovská komunita byla na Podkarpatsku různorodá. Ve městech žili spíše bohatští Židé s akademickým vzděláním, ale většina se živila podnikáním či pracovali jako řemeslníci. Velmi chudí Židé obývali oblast Verchoviny, kterou můžeme poznat v literárních dílech Ivana Olbrachta. Podle pamětníků byla mezi dvěma válkami pro meziválečnou společenskou i politickou atmosféru příznačná vysoká národnostní i náboženské tolerance podporovaná přímo nebo nepřímo demokratickým systémem ČSR.

Na Podkarpatské Rusi žili v podstatě v míru a klidu Rusíni, Maďaři, Rumuni, Češi, Židé atd. Před začátkem 2. světové války žilo na Podkarpatské Rusi 110 tisíc židovských obyvatel. Přibližně se jednalo o více než 15 % tamějšího obyvatelstva. Už ve 20. letech 20. století byly organizovány antisemitské demonstrace a poměrně početná skupina obyvatel, která obdivovala totalitní režimy, situaci nezlepšovala.

Podmínky židovstva se začaly zhoršovat hned po vídeňské arbitráži roku 1938, kdy Maďarsko získalo jižní část Slovenska až k městu Košice. Po puči Szálasiho Šípových křížů v roce 1944 byla svržena Horthyho vláda a nastolen skutečný nacistický režim. Vojska třetí říše obsadila v březnu téhož roku Maďarsko včetně Podkarpatské Rusi. Vydána byla obdoba norimberských zákonů, na jejichž dodržování dohlíželo četnictvo. Ale i přes tato negativa se Maďarsko snažilo zachránit nejen uprchlé polské Židy před masakry v jejich rodné zemi, utíkali sem i Židé např. ze Slovenska.

V létě roku 1941 vstoupilo Maďarsko po boku nacistického Německa do války proti Sovětskému svazu. Z Podkarpatska bylo vypovězeno na pochod do Kamence-Podolského na 20 tisíc Židů, kteří neměli maďarskou státní příslušnost. Bylo to v době, kdy maďarská správa registrovala všechny Židy žijící pod její nadvládou. Od tohoto dne žádný Žid nemohl opustit místo svého bydliště. S úkonem vyhnání nemaďarských Židů osobně souhlasil Miklós Horthy, bylo to jedno z jeho nejkontroverznějších, odsouzeníhodných rozhodnutí. Údajně se mělo jednat pouze o jakési „vysídlení do vlasti“. Většina těchto Židů byla téhož roku zastřelena na břehu řeky Dněstr. Několika mužům se podařilo uprchnout a vrátit se domů. O hrůzách, které viděli, informovali tamější židovskou obec, a také byla podána písemná zpráva úřadům v Palestině, ale byla označena za nepravdivou.

Německo obsadilo 19. 3. 1944 maďarské území, o deset dní později prohlásilo, že maďarští Židé (osudy podkarpatských Židů si byly po obsazení s maďarskými velmi podobné) budou bez výjimek vyhlazeni. Od toho dne museli Židé povinně nosit na oděvu označení žluté Davidovy hvězdy. Začátkem dubna roku 1944 rozhodl maďarský ministr vnitra po jednání s Adolfem Eichmannem o deportaci podkarpatských Židů. První deportace proběhly už 15. a 16. dubna v městech Mukačevo a Užhorod.

O měsíc později Eichmann ve Vídni vytvořil plán hromadných deportací. Pro oblast celého Maďarska bylo zvoleno 137 výchozích stanic. Z nich přes Košice-Prešov-Muszyna-Tanow-Krakov vyjížděly denně dobytčí vagony přímo do Osvětimi. Zde probíhala selekce. Velmi často se jich osobně účastnil doktor Mengele. Vybíral ty mladší, kteří ještě byli schopni pracovat a odtrhl je od zbytku rodiny, který pak zahynul v plynové komoře. Ženy a dívky, které byly ještě po otrocké práci v táboře schopné dále pracovat a prošly dalšími selekcemi, byly posílány do dalších táborů po celém Německu. Pracovaly ve zbrojním průmyslu a dalších továrnách. Počet deportovaných z jižního Slovenska a Podkarpatské Rusi činil 117 544 osob. Pro zajímavost uvádím porovnání s celkovým počtem deportovaných Židů ze všech oblastí okupovaných Maďarskem: celkem bylo deportováno do koncentračních táborů 409 419 osob.

Zvláštní byl transport z 2. června 1944, kdy byly vypraveny vagony s dvěma tisíci židovských žen, který nemířil do Osvětimi, ale do Německa na práci. Ženy odklízely trosky po bombardování nebo pracovaly v Kruppových závodech. Mnozí muži byli nuceni opustit svoje domovy a pracovat na ukrajinské frontě, vypomáhat se stavbou silnic nebo při vyhledávání min. Některým z nich se podařilo dostat na sovětskou stranu. Ani tady je nečekalo štěstí, byli vězněni v sovětských zajateckých táborech.

V současnosti je možné díky publikacím dohledat seznamy deportovaných z oblasti tehdejšího Maďarska; literatura je přístupná veřejnosti. Například několikadílná publikace Names of deported jews from Hajdu county v Židovském muzeu nebo deportační knihy v Ústavu totalitních režimů. Obdivuhodná byla pospolitost a snaha židovských obcí pomáhat těm, kteří měli štěstí a ještě nebyli deportováni. Svoje výsadní místo zaujímala tzv. „Pracovní skupina“ v čele s Gisi Fleischmannovou, jež se skládala ze sionistů, rabínů a asimilovaných Židů.

Vypracovali speciální záchranný plán. Členové skupiny podpláceli důstojníky SS, a tak se jim dařilo zachránit několik zbývajících židovských obyvatel. Pomáhali s vyhazováním železničních tratí do povětří, šířili letáky o válce, ukrývali partyzány, obsluhovali rozhlasové vysílačky a vyzývali k odporu. Po válce tvořili třetinu československých Židů tzv. optanti. Tak se nazývali Židé, kteří opustili Podkarpatskou Rus a usadili se zejména v oblasti bývalých Sudet a byli židovské národnosti.

Na konci této kapitoly chci zmínit unikátní tzv. The Auschwitz album (Osvětimské album), které je volně přístupné na internetových stránkách Yad Vashem (jeruzalémský památník, který je zároveň archivem, výzkumným ústavem a muzeem). Věnován je šesti miliónům obětí šoa. http://www.yadvashem.org/yv/en/exhibitions/album_auschwitz/arrival.asp
Album tvoří fotografie transportovaných Podkarpatských Židů do vyhlazovacího tábora Auchwitz-Birkenau.

Nálezkyně tohoto jedinečného alba, jež je důkazem holocaustu, Lili Jacob, je původem z Podkarpatské Rusi. Lili poznala na fotografiích několik svých příbuzných a na jedné dokonce sama sebe. Album dokumentuje příjezd vlaku po prodloužené trati až do Březinky začátkem léta 1944. Tento krok měl třídění Židů urychlit. Na webových stránkách památníku je dokument rozdělen na šest částí – příjezd, selekce, dvě sekce jsou věnovány „šťastnější“ skupině vybrané na práci, Kanadě – místo, kde se v Osvětimi třídil zcizený majetek, a těm, kteří byli odsouzeni jít na smrt. Totožnost fotografa dodnes neznáme.

JAKUB VLACH