Deržava vazaliv

Rišiňa slovac’koho sudu, kotre bŷ malo navernuty skulpturu soviťskoho vojaka na Dukľu, je vŷsmichom vlastnŷm herojam – Čecham, Slovakam, Rusynam, konzervacijov komunizma, potverdžiňom vazalskoj deržavŷ – všŷtkŷm, lem ne choroniňom avtor’skŷch prav.

Mynulŷj tŷždeň Okresnŷj sud Bratislava ІІ vŷrišŷv, že na Dukľu bŷ s’a mala vernuty skulptura soviťskoho vojaka, kotromu ďakuje žena za vŷsvobodžiňa. Na sud daly proty Vojeňskoho istoričnoho inštituta skarhu potomkove Jana Kulycha, kotrŷj je avtorom toho „chudožnoho“ tvoru. Kulychova rodyna argumentovala tŷm, že avtor to robyv pro toto konkretne misce, i ony jak naslidnycy žadajuť dotrymovaňa avtor’skŷch prav. Vojeňskŷj istoričnŷj inštitut v roci 2014 dav na Dukľu kopiju originalnoj skulpturŷ čechoslovac’koho vojaka i „sovits’ko-čechoslovac’ku pjetnu paru“ dav do inter’jerovŷch prostoriv. Zatľa išči nezakinčenŷj sudnŷj spor, kiďže bŷla možlyvosť odklykaty s’a proty verdikta, što vojeňskŷj inštitut i maje v plani, je nonsens slovac’koho sudnyc’tva, i to takoj z dakiľko pryčin.

Pokľa s’a bavyme o avtor’skŷch pravach, potim bŷ sud mav smotryty na to, chto peršor’ado bŷ mav maty totŷ prava i čija skulptura bŷ tam mala „avtor’skŷ“ stojaty. Skulptura čechoslovac’koho vojaka zo zbraňov v poziciji davaňa česty pavšŷm, kotru zrobyv akademičnŷj skulptor Jan Adolf Vitek, bŷla na pamjatnyku na Dukli odkrŷta u 1949-im roci. Komunističnŷj režim jej u 50-ŷch rokach dav het, ne bŷla dobra iz ideologičnŷch pryčin. Vazalŷ mohly v tim časi ďakovaty lem Červenij armiji, jak kibŷ nychto inšŷj za svobodu ne vmerav. Skulpturu vojaka v tim časi vŷčer’ala divka z kvitkamy, kotra ďakovala, komu inšomu, soviťskomu vojakovy od akademičnoho skulptora Josefa Majovskoho. Nakonec’ tam skinčila skulptura Kulycha, kotra tam bŷla do, jak už jem spomjanuv, 2014-ho roku. Značiť, kiď bisidujeme o avtor’skŷch pravach, že chtos’ robyv skulpturu pro konkretne misce, ne do inter’jeru, de suť avtor’skŷ prava avtora peršoj, prypadno i druhoj skulpturŷ? Čoho maje ekskluzivitu avtor’skŷch prav Kulych, kiď bŷ jej mav maty peršor’ado Vitek? Navece, mnohŷ pravnycy spochŷbňujuť obšče dajakŷ prava Kulycha, kiďže svij tvor „prodav“, značiť deržava mu za ňoho dala hrošŷ.

Vekšŷj problem jak oblasť pravna, suť dalšŷ aspektŷ vŷrišiňa sudkŷni o pravach Kulycha. Bo v procesi ne ide lem o prava Kulycha, a i o dašto omnoho vekše, osnovniše. Іde o principŷ.

Pokľa bŷ vŷrišiňa sudu stalo činnŷm, i skulptura Kulycha bŷ s’a musyla vernuty na Dukľu, išlo bŷ o nebezpečnŷj precedens sudom choronenoj konzervaciji ideologiji komunizma i pryznaňa prav joho sluham, pered pravamy joho žertv. Kulych vstupyv do Komunističnoj partiji Čechoslovakiji v rokach, koly partija posŷlala ľudej na smertnŷ karŷ, vela monsterprocesŷ, paňkala s’a Stalinovy i vin na osnovi toho svoho vstupu začav bŷty jednŷm iz „najlipšŷch“ skulptoriv, značiť oplatylo s’a mu. Začatkom normalizaciji dokinc’a robyv perevirkŷ vŷtvarnykiv, kontroľovav, ci možuť tvoryty, abo majuť ity do fabrykŷ, prypadno na pole. O tim, što vŷrišovalo v tŷch spravach, ne treba hovoryty. Joho virnosť režimu vŷnesla ho na posadu rektora Vŷsokoj školŷ vŷtvarnŷch umeň. Joho skulptura na Dukli je objidnavka zločinec’koho režimu, ne poďaka Červenij armiji. Žertvov komunizma je v našim prypadi Vitek.

Dalšŷm nebezbečnŷm precedensom bŷ bŷlo, že „nezaležne sudnyc’tvo“ bŷ v takim prypadi vŷrišŷlo, že i u 2018-im roci je Slovakija, naperek svomu čleňstvu v Evropskij uniji i Severoatlantičnij alianciji, jakovs’ vazalskov deržavov velykoho brata Kremľa, kotra radše potupyť svojich herojiv, žebŷ proslavľaty čudžich. Nit, ne dumam, že soviťskŷm vojakam, kotrŷ daly svoji žŷvotŷ za svobodu, ne treba bŷty vďačnŷma. Ony ne mohly zato, že Stalin nam z jich osvobodžiňom prynis dalšu okupaciju i diktaturu. No to ne je prypad Dukli. Na Dukli vojovav, prymušeno, namisto toho, žebŷ čerez Pidkarpaťa šumni prodovžovav na Slovakiju, Čechoslovac’kŷj armadnŷj korpus generala Ľudvika Svobodŷ, kotrŷj tam bŷv vlastno zahnanŷj na kŷrvavŷ jatkŷ. Čim menše perežŷje, tŷm lipše. Ony tam suť pochoronenŷ. Čechŷ, kotrŷch v korpusi vojovalo najvece, Rusynŷ, kotrŷ bŷly druhov najvekšov narodnosťov u Svobodŷ i Slovacy. Je to peršor’ado cinter’ čechoslovac’kŷch vojakiv i je tŷm najmenšŷm projavom počlyvosty ku našŷm vojakam, žebŷ jim tam davav česť čechoslovac’kŷj vojak. Na kotrŷch soviťskŷch vojeňskŷch cinter’ach stojiť skulptura čechoslovac’koho vojaka, kotromu ďakuje soviťska žena? Prytim Svoboda perešov velykŷj falat soviťskoj teritoriji.

Take rišiňa sudu, pokľa bŷ stalo činnŷm, bŷ bŷlo prosto vŷsmichom našŷm herojam – Čecham, Slovakam, Rusynam, kotrŷ položŷly svoji žŷvotŷ na prestol svobodŷ svojoj deržavŷ. І to je, kibŷ s’me nyč vŷsše spomjanute ne vz’aly do uvahŷ, toto najosnovniše a holovno toto najpaskudniše na cilim prypadi. Žadna deržava, kotra je svobodna, kotra je cholem dakus kolo rozuma, ne bude smijaty s’a zo svojich herojiv, ne buduť jij vlastnŷ heroji objektom potupŷ, žebŷ proslavľaty herojiv čudžich. Že s’a to dije v roci, koly navece svjatkujeme storičnic’u republikŷ, za kotru tam pochoronenŷ daly žŷvotŷ, je uže nad sylŷ porozumliňa.

Ne znam, chto bŷ s’a mav haňbyty vece. Ci „nezaležna sudkŷňa“, kotra može štos’ take na sudi dopustyty, deržava, kotra bude alibistično tycho, bo sud je „nezaležnŷj“, choc’ potupuje narodnŷ interesŷ, abo rodyna Kulycha, kotra bŷ mala radše bŷty tycho, že jich predok stav pro vlastnŷj profit i kar’jeru sluhom režima, kotrŷj je slovac’kov legislaltivov nazvanŷj jak „zločinenc’kŷj“. Ne znam. No znam, že Slovakija maje teper’ možlyvosť, žebŷ jasno zadeklarovala, ci je i nadalše vazalskov deržavov abo nit. Ci čestuje svoho heroja, čechoslovac’koho vojaka, kotrŷj može bŷty Čechom, Slovakom, Rusynom, abo ci s’a mu z čudžima herojamy smije nad hrobom.

Staťa bŷla napysana jak komentar’ „Vstupne do kontroly“ lemkivskoho radija lem.fm. Žridlo fotografiji: Wikipedia.

PETRO MEDVІĎ

Zdroj:
http://www.lem.fm/derzhava-vazaliv/