DIGITÁLNÍ DEMENCE

ZRANITELNÉ DĚTI, CHUDÍ A NEJISTÍ (1)
Před dvěma lety popsal špičkový mozkový specialista prof. Manfred Spitzer, ředitel univerzitní psychiatrické kliniky v německém Ulmu, výrazem „digitální demence“ takový psychický proces, ve kterém přílišné užívání digitálních médií vede k rozkladu kognitivních, tedy poznávacích a hodnotících funkcí mozku v rozsahu, který se dá přirovnat k podobným projevům duševně nemocných pacientů, nebo lidí,kteří prodělali úraz mozku. Dobře podložená kniha uznávaného odborníka je sepsána tak důrazným a varovným způsobem, že způsobila neočekávaně silné, někdy až hulvátské reakce čtenářů.

Ozvali se nejenom výrobci počítačů a odborníci na elektronické formy vzdělávání, ale také mnoho lidí, kteří jsou na elektronické komunikaci více či méně závislí. Kniha právě vyšla i v českém překladu a v této chvíli není jasné, zda bude v záplavě jiných titulů zapomenuta či ignorována, anebo naopak vyústí v podobně nesmiřitelný střet zastánců a odpůrců sociálních sítí. Osobně si myslím, že by měly být v každé školní knihovně, aby vyrovnávala tlak digitálního optimismu živeného reklamou.

Ještě než sami zaujmete stanovisko k celkem nesporným faktům, je nutné být si vědom toho, že se nejedná o to, zda je internet „dobrý nebo špatný“, ale o míru jeho používání, respektive o mez, za kterou jeho pozitivní stránky začínají ustupovat a přichází pomalý rozvrat podobný duševní poruše. Tato mez je nejenom individuální, ale především závisí na věku. Malé děti, jejichž mozek se začíná rozvíjet a učit jsou - a to zřejmě celoživotně -  mnohem zranitelnější než dospělí lidé.

Spitzer hned na začátku knihy cituje amerického internetového specialistu Nicholase Carra, který napsal, že Síť mu kousek po kousku vzala schopnost koncentrace, protože si jeho mozek navykl přijímat informace jako proud jednoduchých, průběžně přicházejících vět. Carr přestal mít schopnost poradit si s delšími, složitějšími texty, protože mysl si nedokázala zapamatovat větší objem informace o rozsahu dejme tomu několika odstavců. Carr se obracel na své přátele počítačové specialisty a ti mu potvrzovali podobnou zkušenost.

Varování přišlo z Koreje
První, kdo na problém digitální demence upozornil, však byli příslušníci nejvíc digitalizovaného národa na světě – Jižní Koreje, kde dvě třetiny dětí vlastní chytrý telefon. Korejci u svých dětí a teenagerů popsali poruchy paměti a soustředění společně s těkavostí a citovým „zploštěním“. Děti hůř četly psaný text a méně mu rozuměli. Korejci později přišli na to, že část těchto poruch souvisí s příliš intenzivním využívání elektronických médií. Spitzer říká, že tato média nejenom mění náš život, ale mohou nastartovat či urychlit proces postupného duševního úpadku neboli demence.

V říjnu roku 2011 vydala zhruba polovina z tisíce oslovených amerických internetových specialistů prohlášení, ve které se říká, že v roce 2020 budou mozky lidí, kteří se intenzivně věnují multitaskingu (tedy činnosti, při které řešíte víc úkolů najednou – např. píšete domácí úkol a přitom sledujete facebook a odpovídáte na maily) jinak propojeny než mozky starších lidí. Výsledkem budou lidé, kteří budou mít problémy s pamětí, základní schopností přemýšlet do hloubky, pociťovat hlubší sounáležitost s dalšími lidmi a reagovat tváří v tvář jeden na druhého, protože většinu své energie věnují výměně krátkých jednoduchých zpráv.

Německo bije na poplach
Výroční zpráva německé protidrogové komise federální vlády za rok 2012 označila zhruba čtvrt milionu mladých lidí ve věku 14-24 let závislými na internetu a dalších 1,4 milionu jako rizikovou skupinu. Počet závislých na elektronických hrách se během pěti let ztrojnásobil. Nejvíce ohrožení jsou nezaměstnaní muži s nižším vzděláním. Spitzer říká, že mnoho současných mladých lidí tráví dvakrát víc času na sociálních sítích než učením. Ale nejedná se jenom o muže, ale také o matky s malými dětmi. Mnoho z nich hodiny sleduje televizi a výsledkem je i návyk u dětí. Podle Spitzerova výzkumu v Německu 800 tisíc dětí v předškolním věku sleduje televizi do 22 hodin a o půlnoci (kdy běží ty ostřejší programy) jich je stále ještě 50 tisíc. Děti prostě napodobují zvyky svých rodičů.

Velice zajímavý, ale očekávatelný výsledek přinesla americká studie, která se zabývala dětmi, které se učí pomocí výukových programů na specializovaných nosičích DVD. Tyto děti oproti svým vrstevníkům znaly méně slov a celkově byly zaostalejší než ty děti, kterým rodiče pravidelně četli knížku. V Německu jsou u zhruba 10 % dětí diagnostikovány jazykové potíže, tedy schopnosti nejenom se vyjádřit, ale také na dříve obvyklé úrovni porozumět textu.

Nová média jsou zatím moderní, takže jim podléhají všechny sociální skupiny, ale v USA a Japonsku se již objevují náznaky sociální diferenciace. Část mladých lidí buď z alternativních, kulturních či bohatších vrstev z vlastní zkušenosti poznává, že sociální sítě jsou nejenom riskantní, ale hlavně nepřinášejí uspokojení a tak je začínají omezovat.

Nejistí, chudí a nezaměstnaní právě naopak nalézají v síti určitou náhražku za běžný, pro ně nepříliš uspokojivý život. V budoucnosti tak může vzniknout poměrně početná skupina lidí, která by se dřív zařadila mezi lidi závislé na alkoholu, ale dnes se spíš stává digitálním proletariátem.

DIGITÁLNÍ DIETA (2)                                                                                  Pokud přílišné používání nových médií může vést k poruchám mysli, tedy k jevu, který M. Spitzer nazývá digitální demencí, co s tímto jevem můžeme dělat? České základní školy jsou plné dětí, se kterými si rodiče neví rady a čekají, že to za ně udělá škola. Od učitelů každá nová reforma čeká, že děti zaujmou a budou motivovat. V konkurenci s novými médii to je velice obtížné a při větším počtu žáků ve třídě někdy i nemožné. V USA děti tráví na sociálních a informačních sítích víc času než dohromady ve škole a při psaní domácích úkolů.

Zároveň ze všech stran a z různých evropských zemí včetně sousedního Rakouska a Německa slyšíme, že děti jsou nesoustředěné, špatně si pamatují delší texty, za domácí úkol jim nelze zadat, aby se naučily básničku, protože to prostě nezvládnou. Ale věc je ještě mnohem horší - děti mají málo pohybu a dá se očekávat, že v dalším životě budou častěji nemocné, protože si nevybudovaly fyzickou kondici v době, kdy se rozvíjí  tělo i mozek. V digitálně rozvinutých zemích jako je USA či Jižní Korea tráví nad digitálními strojky víc jak třetina a někde i víc jak polovina mládeže přes sedm hodin denně! Náklady na zdravotnictví budou za této situace stěží klesat. To znamená, že státy budou garantovat bezplatnou jen zcela základní péči a sféra placeného "nadstandardu" se bude rozšiřovat.

Nejen nová média, viníkem jsou i rodiny
Zatímco prof. Spitzer vidí jako hlavního viníka nová média, řekl bych, že i ta jsou jen jedním z projevů proměny sociálního prostředí. Selhává především rodina, která je často neúplná a přezaměstnaná. Myslím si, že mnoho dětí trpí osamělostí a lék hledají v náhražce sociální sítě. Normální lidský kontakt, vyprávění, čtení pohádek nelze ničím nahradit. Zní to jako klišé, ale nejspíš to je ten vůbec nejhlubší návod, jak se vyhnout digitální demenci. Problémy vysokých škol s klesající úrovní studentů začínají již v mateřské školce.

Digitální demence se často projevuje jako nerovnovážný vývoj pravé a levé hemisféry, což kromě již zmíněných poruch paměti a koncentrace vede k častějším depresím. Čas strávený s americkými studenty v Evropě mě dovedl k jednomu zásadnímu pozorování - a tou je tendence studentů zahánět jakýkoliv pocit smutku či nedostatku energie léky, které jsou podle našich lékařů často návykové a hlavně velice silné. Setkáváme se s tím v případě, že student přijíždí do Evropy na celý semestr a celní předpisy nedovolují dovoz tak velkého množství léků, z nichž některé navíc mohou sloužit k výrobě tzv. tanečních a chytrých drog.

Rodiče pak zoufale telefonují, jak lze tyto medikamenty u nás nahradit a čeští lékaři nevěřícně zírají, jak silné medikamenty jsou předepisovány na běžné psychické stavy, jako je nervozita a únava. Mají pocit, že rodiče sami ze svých dětí vytvářejí "závisláky". Typická situace je ta, že student potřebuje zářit energií (naše doba to vyžaduje) a tak si do tanečního klubu vezme prášek. Druhý den je unavený a nedaří se mu ve škole, vezme si tedy další. Obávám se toho, že i k nám přijde doba, kdy první lehké příznaky počítačové únavy budou kompenzovány stále silnějšími léky. Američan, který je bezradný, smutný nebo si neví rady, je považován za nemocného, kterého je zapotřebí léčit.

Mozek místo Googlu
Přirozené léky na digitální demenci jsou podobného druhu jako na běžnou demenci. Především je nutné stanovit si určitý čas, který člověk bude na sociálních sítích trávit, tedy naordinovat si digitální dietu. Další věc spočívá v tréninku mozku. Když si na něco nemohu vzpomenout, tak se nepodívám do googlu, ale budu se snažit si na to sám vzpomenout. Paměť zlepšuje čtení knížek, protože v paměti je nutné udržet větší množství textu. Máte-li pocit, že se váš mozek zhoršuje, tak se můžete začít učit cizí jazyk nebo hrát na hudební nástroj. Jaroslav Svěcený říká, že i v tom chudém a náročném 19. století měli lidé tolik volného času, že se učili hrát na nějaký nástroj a pak spolu muzicírovali.

Možná, že ze společné koordinované činnosti pak vznikal model malých flexibilních firem, který v současné době trochu ztrácíme. I přes vyšší nezaměstnanost mnohé firmy obtížně hledají vhodné lidi. Rovněž fyzický pohyb, příroda a prostor krajiny jsou důležité. Univerzity třetího věku a taneční školy pro starší oddalují Alzheimerovu chorobu a jiné formy demence.

B. Thurston dokonce navrhuje, že každých několik let je vhodné na rok vypustit celý internet, aby se člověk ve svých přirozených funkcích trochu vzpamatoval. Podle mne vývoj směřuje k vytvoření digitálního proletariátu, tedy zhlouplých mladých lidí s nadváhou a partnerskými problémy, kterým nakonec nezbude nic jiného než léky, deprese a počítač. Tito lidé obtížně dosáhnou na kvalitní vzdělání, zaměstnání a lékařskou péči.

Z DĚTÍ NÁM VYROSTE DIGITÁLNÍ PROLETARIÁT (3)                                                                                                                           Kniha prof. Manfreda Spitzera definuje digitální demenci jako postupnou degradaci mozku způsobenou přílišným využíváním nových médií zejména u mladých lidí. Největší dopad na mozkové funkce má zejména „multitasking“, tedy současné řešení několika úkolů – např. hraní her, vyřizování mailů a čtení dalších zpráv. Spitzer je považuje za cílený trénink nejenom v povrchnosti, ale také v mrhání časem, které k ničemu pořádnému nevede a jenom rozmělňuje den.

Americký pediatrik D. Christakis již před deseti lety ukázal, že děti, které se od útlého věku dívají na televizi, mají častěji poruchy pozornosti. Trvalo to však dalších několik let, než studie časopisu Pediatrics z podzimu 2011 potvrdila úzkou vazbu mezi televizí a roztěkaností. Spitzer se pozastavuje nad tím, jak malá pozornost byla ze strany vědců věnována tomuto závažnému problému, přestože rodiče a vychovatelé si již dávno všimli, že děti po několikahodinovém sledování animovaných filmů „nestojí za nic“, jsou pasivní, nesoustředěné a znuděné, jakoby přišly o kreativní energii.

Nespavost, nadváha, bolesti
Digitalizace světa má nejenom dopad na mysl, ale také na tělo. Děti častěji trpí nespavostí. Probudí se v noci, sáhnou po chytrém telefonu a chvíli si vyměňují novinky, ráno mají ve škole problémy s udržením bdělého stavu. Tento jev dobře znají i čeští učitelé. Horší je, když se k nespavosti přidávají depresivní stavy a ty člověka ženou do nového kola svěřování se digitálním médiím a zvýšené závislosti na svých přístrojích.

Fyzický dopad je zjevný – mnoho mladých lidí trpí nadváhou, bolestmi zad a někdy očními problémy. Dokonce se objevují úvahy o tom, že průměrný věk člověka se následkem nadváhy může pro příští generace snižovat a že kvalitní, poměrně zdravé stáří se bude novým generacím zkracovat. Znovu musím upozornit čtenáře, že prof. Spitzer neútočí proti novým médiím, ale proti jejich přílišnému používání.

Výsledkem fungování digitálních sociálních sítí je ve skutečnosti velice časté sociální stahování se, protože rozhovor tváří v tvář je nahrazen posíláním zpráv a člověk přitom zůstává sám se svým přístrojem. Dochází pak často až k sociální izolaci. Snižuje se sociální inteligence a mladí lidé si ve vzájemném vztahu často nevědí rady. Nevědí, o čem by spolu měli hovořit. I u nás jsem viděl děti, které se sešly a nejenom si neměly co říct, ale ani jak se bavit s ostatními.

Hra bez pravidel, snížená citlivost k utrpení
Odborníci na sebeobranu říkají, že se stále častěji setkávají zejména u mladých lidí s neočekávanými reakcemi, že dřív například slovní či fyzický útok skupiny mladíků měl nějaká pravidla, ale že dnes nevíte, co můžete čekat. Navíc se následkem „stříleček“, násilných digitálních her objevuje snížená citlivost k utrpení jiných lidí. Neškodí přitom ostatním, ale velice často sami sobě, protože vzory oddané, nesobecké lásky, jaké známe z velkých příběhů a románů minulosti, jsou na internetu vzácné, takže konzumenti digitálního světa neumějí tyto city ani dávat ani přijímat. Více technologie vede k větší povrchnosti, říká Spitzer.

Americký internetový guru Clifford Stoll již před lety přirovnával počítače ve škole ke sledování filmů. „Jako děti jsme to milovali, protože jsme hodinu nemuseli myslet, učitelé to milovali, protože nemuseli učit a líbilo se to i rodičům, protože měli pocit, že jejich škola je technologicky vyspělá“. Stoll později napsal významnou knihu (o které se u nás neví, a proto se ani nediskutuje, jakoby neexistovala) „High Tech heretik, proč počítače nepatří do školy a další reflexe“. Spitzer rovněž cituje prof. L. Cubana ze Stanfordské univerzity autora knihy „Počítače ve škole“, který říká, že ti, kdo podporují digitalizaci školství z veřejných prostředků, by nejdřív měli dokázat, že k něčemu vede. Domnívá se, že školy by měly investovat do dobrých učitelů a nikoliv do technologií. Každý, koho zajímá vzdělávání, jako předpoklad k celoživotnímu udržení zdraví by měl v mateřské školce podporovat spíš tužky na kreslení než laptopy.

Počítače jako alkohol
Spitzer se dívá na slogan „počítačová vzdělanost“ jako na obchodní trik, jehož cílem je přesvědčit zejména starší v počítačích nejisté zákazníky, že když investují do dalšího nového programu, tak se přiblíží době a jejich dětem se povede lépe. Spitzer dokonce navrhuje, že počítačová vzdělanost je něco jako vzdělanost v pití alkoholu.

Děti, které hrají počítačové hry tráví v průměru o 30 % času méně čtením a o 34 % méně přípravou do školy. Tady je vazba mezi digitálním světem a vzděláváním zvláště citelná. Může to však dopadnout i tak, že dívky, které hrám nepodléhají v takové míře, se v budoucnosti stanou vyhledávanější a „použitelnější“ pracovní silou, než roztěkaní a nedovzdělaní chlapci. Děvčata však jsou ohrožena jinými nežádoucími účinky – pocitem osamění, depresemi nebo neschopností nalézt si spolehlivého a citlivého partnera.

Václav Cílek

Zdroj: hlavním zdrojem je Spitzerova kniha „Digitální demence“, ale pokud nemáte čas ji přečíst, tak výborný přehled uvádí internetový časopis „Current Concerns“ (No 46,5, November 2012).

Prevzaté: http://echo24.cz/a/igHPc/digitalni-demence-zranitelne-deti-chudi-i-nejisti