„Duch Locarna“ 

Před sto lety skončila konference, která válku z Evropy nevyhnala

Jan Adamec, Úhel pohledu 

Šestnáctého října 1925, tedy přesně před sto lety, skončila ve švýcarském letovisku Locarno konference, jež měla definitivně uzavřít krvavou první světovou válku a Evropu nasměrovat k trvalému míru. Stačilo ale pouhých deset let a obzor zatemňovala válka nová.

Versailleská mírová smlouva „odkrojila“ z předválečného Německa ve prospěch Francie a Polska třináct procent jeho území. Její revize či přímo zrušení se proto stalo základním imperativem německé meziválečné diplomacie před Hitlerem i po něm. Do karet jí hrálo i to, že tak, jak ji dohodoví vítězové na pařížské mírové konferenci v roce 1919 zkonstruovali, byla Versailleská mírová smlouva jen obtížně vymahatelná.

Především Francouzi, jimž válka pohltila 1 358 000 mužů ve věku do 35 let a způsobila obrovské materiální škody, byli příliš vyčerpaní na to, aby dokázali celoevropský mír dlouhodobě a efektivně garantovat, udržovat a vymáhat. Soustředili se proto především na svoji vlastní bezpečnost. Vynutili si na Berlínu vytvoření demilitarizované oblasti podél francouzsko-německé hranice a svého odvěkého rivala obkroužili prostřednictvím spojeneckých smluv s Polskem, Československem, Rumunskem a Jugoslávií i jakýmsi východním nárazníkovým „pásmem“.

Východní hranice Německa bez záruk
Na rozdíl od Francouzů Britové dospěli k přesvědčení, že nebude-li možné Versailleskou smlouvu dlouhodobě udržet, bude nutné ji dříve či později revidovat. Nebyli proti Německu vrátit status rovnocenné velmoci, a pokud měla být cenou za normalizaci vztahů s Berlínem i územní revize východních hranic Německa na úkor Polska, byli ochotni ji zaplatit. Příležitost k nové partii přišla v okamžiku, kdy měla po podpisu Versailleské mírové smlouvy (1919) vypršet pětiletá lhůta a dohodoví vojáci se měli stáhnout z oblasti okolo Kolína nad Rýnem. Jenže to Spojenci odmítli, neboť dospěli k závěru, že Němci porušují odzbrojovací ustanovení Versailles a překračují limit 100 000 ozbrojených vojáků.

Toho využil zkušený německý ministr zahraničí Gustav Stresemann (1878–1929), jehož jeho britský kolega Joseph Austen Chamberlain (1863–1937) později značil za „největšího Němce od dob Bismarcka“. Spočítal si, že má-li se Německo vrátit do klubu evropských velmocí, zbavit se okupačních sil a případně získat zpět některá z území ztracených ve prospěch Polska (tzv. východní koridor či přístav Gdaňsk), musí se smířit s definitivní ztrátou Alsaska-Lotrinska, a tedy uzavřít trvalý mír s Francií. Britům a Francouzům proto v lednu a únoru 1925 Stresemann navrhl uzavřít smlouvu, podle níž by Německo trvale zaručilo současné německo-francouzské hranice.

Aby Paříž více navnadil, jako garanta smlouvy Stresemann navrhl Velkou Británii. Francouzský ministr zahraničí Aristide Briand (1862–1932) totiž dlouhodobě usiloval o to, aby se Británie smluvně zavázala k tomu, že Francii přijde na pomoc, bude-li Paříž ohrožena německým útokem. Tomu se ale Londýn v obavě, že bude znovu zatažen do nové války, bránil, nicméně ani on Stresemanna neodmítl. Francouzi žádali, aby do případné smlouvy byla zahrnuta i Belgie a přáli si také, aby signatáři smlouvy o západní hranici garantovali i arbitrážní smlouvy, které mělo Německo podepsat s Polskem a Československem. Němci ale záruky ohledně svých východních hranic poskytnout odmítali, v čemž je podpořili i Britové.

Po předběžných jednáních v Londýně na začátku září 1925 se pozornost celé Evropy následující měsíc zaměřila na oblíbené letovisko Locarno na břehu jezera Maggiore na jihu Švýcarska. Sešli se v něm vedle Stresemanna, Brianda a Chamberlaina i belgický ministr zahraničí Emile Vandervelde (1866–1938) a jejich polští a českoslovenští kolegové, Aleksander Skrzyński (1882–1931) a Edvard Beneš (1884–1948). Itálii hájil Benito Mussolini (1883–1945).

O konferenci, na níž poprvé od konce první světové války jednali její vítězové s Němci na mezinárodní úrovni jako s rovnocennými partnery, jevil mimořádný zájem i evropský tisk, což delikátním diplomatickým jednáním příliš nepřálo. Briand se proto rozhodl novinářů zbavit, respektive jim „uplavat“. Na palubě výletní lodi Fleur d’Orange uspořádal oslavu narozenin Chamberlainovy manželky, aby tak získal několik hodin na intenzivní, a nakonec úspěšná jednání.

Návrat mezi „slušné státy“
Šestnáctého října 1925 uzavřeli Smlouvu o vzájemné záruce mezi Německem, Belgií, Francií, Velkou Británií a Itálií, známou jako Rýnský pakt. Němci potvrdili neměnnost a nedotknutelnost svých nových, „versailleských“ hranic s Belgií i Francií a souhlasili také s demilitarizací svého území na západ od Rýna. Výše zmíněné země si také slíbily, že své spory budou řešit mírovou cestou za účasti Rady Společnosti národů.

Následně Němci se svými francouzskými, belgickými, československými a polskými sousedy podepsali tzv. rozhodčí smlouvy, které zavazovaly své signatáře k „pokojnému vyřizování sporů“. Praha a Varšava pak ještě podepsaly s Paříží nové garanční smlouvy, kterými se jejich signatáři zavazovali k bezodkladné pomoci včetně vojenského zásahu pro případ, že by Československu nebo Francii vzniklo „… příkoří porušením závazků sjednaných mezi nimi a Německem“.

Smlouvy pak byly formálně podepsány během slavnostního ceremoniálu na britském ministerstvu zahraničí v Londýně 1. prosince 1925. Zatímco v britské Dolní sněmovně smlouva prošla 375 ku 13 hlasům, v německém Reichstagu se 291 příznivcům smlouvy postavilo 174 odpůrců, jež rozhořčilo, že se tak Německo definitivně vzdalo Alsaska-Lotrinska a tudíž i možnosti Versailleskou smlouvu na západě revidovat. Německo se nicméně mohlo vrátit mezi „slušné státy“. V lednu 1926 se z kolínské oblasti stáhly britské jednotky, v září 1926 bylo Německo přijato do Společnosti národů a v roce 1930, pět let před termínem stanoveným Versailleskou smlouvou, odešla z Porýní poslední okupační vojska.

Dnes hýbou německo-polskými vztahy výroky bývalé německé kancléřky Angely Merkelové, která nepřímo obvinila nejen Polsko z toho, že v roce 2021 blokovalo jednání s ruským prezidentem Vladimirem Putinem a nepřímo tím podle ní přispělo k vypuknutí války na Ukrajině. Před sto lety byli Poláci mírně řečeno rozladěni nejen na revizionistického Stresemanna, který si mimo jiné v Locarnu s uspokojením poznamenal, jak „… pánové Beneš a Skrzyński museli sedět ve vedlejší místnosti, dokud jsme je nepustili dovnitř...“, ale hlavně na své spojenecké Francouze, o nichž se domnívali, že je hodili přes palubu a otevřeli cestu německé revizi hranic s Polskem. A tedy nové válce. Žádná z locarnských smluv totiž nezavazovala Německo v otázce jeho východních hranic.

Polský vojenský atašé ve Francii a pozdější ministr zahraničí Józef Beck (1894–1944) smlouvy ironizoval s tím, že „… Německo bylo oficiálně požádáno, aby za mír na západě zaútočilo na východ“. Polská diplomacie musela podle historika Jiřího Friedla spolknout hořkou pilulku a Skrzyńskému dalo hodně práce přesvědčit členy zahraničního výboru Sejmu, že Polsko se o svou bezpečnost bát nemusí. Podobně až neodůvodněně optimisticky se výsledky Locarna pokoušel prezentovat i Beneš, jenž podle historika Jindřicha Dejmka v československém parlamentu tvrdil, že rýnský pakt znamená „… naše přímé i nepřímé diplomatické zajištění“.

Západ ale slavil a v roce 1926 Briandovi, Chamberlainovi i Stresemannovi přiřkl, k velké nespokojenosti upozaděného Mussoliniho, Nobelovou cenu za mír. Současníci považovali Locarno za důležitý pokus o zajištění trvalého míru a také za diplomatický průlom, který umožnil pohřbít stará nepřátelství. „Duch Locarna“ vdechl v prosinci 1925 nový život i dosud skomírajícím pokusům o odzbrojení. Locarnský Briand zaangažoval svého amerického kolegu Franka B. Kellogga (1856–1937) a v tzv. Briand-Kelloggově paktu se pokusili zavázat jeho signatáře k tomu, aby se zřekli použití války jako nástroje k řešení mezinárodních sporů. Pakt v srpnu 1928 podepsalo 28 zemí. Z dnešního pohledu možná naivní dohoda ale odrážela široce sdílenou a vytouženou naději, že se Evropa a svět již z válečného krveprolití definitivně poučily.

Hitlerův velký diplomatický triumf
Mezitím pokročila i komplikovaná odzbrojovací jednání. Společnost národů na 1. února 1932 svolala do švýcarské Ženevy Světovou konferenci o odzbrojení, jíž se zúčastnilo 61 států. Snažily se především definovat nežádoucí, agresivně útočné zbraně, a naopak ty, které by země pro svou legitimní obranu používat mohly. Francouzi se ale zdráhali odzbrojit a ani po Locarnu se nezbavili svých obav z napadení.

Spokojení ale nebyli ani Němci, kteří svou delegaci v červenci 1932 stáhli a vrátili se až v prosinci poté, co se jim dostalo ujištění, že v budoucí úmluvě bude mít Německo stejná práva jako ostatní signatáři. Pak se ale v roce 1933 stal německým kancléřem Adolf Hitler a ten z konference, stejně jako ze Společnosti národů, demonstrativně odešel. V reakci na to Francouzi deklarovali, že v takovém případě oni se odzbrojit ochotni nejsou a konference byla v listopadu 1934 přerušena.

Ve stejnou dobu se začala bortit i locarnská konstrukce, kterou měly zastřešovat Británie s Itálií. Jenže Mussolini v říjnu 1935 zaútočil na dnešní Etiopii – Habeš a porušil tím Pakt Společnosti národů. Francie a Británie na Řím uvalily sankce a cesty obou locarnských garantů se začaly rychle rozcházet. Mussolini již bezpečně směřoval do náručí Adolfa Hitlera, jenž britsko-italský rozkol pečlivě sledoval a rozhodl se jej využít.

V březnu 1936 vyslal do demilitarizovaného Porýní devatenáct pěších praporů, čímž porušil Versailles i Locarno. Odůvodňoval to tím, že Německo má právo na sebeurčení, a navíc obvinil Francouze, že Locarno vlastně porušili první oni, a to tím, že 2. května 1935 uzavřeli smlouvu o vzájemné pomoci se Sovětským svazem.

Celá Evropa s napětím čekala, zda vítězové první světové války Hitlerovi jeho políček vrátí, anebo nastaví druhou tvář. Kdyby Francie rychle mobilizovala a vtrhla do Porýní, s velkou pravděpodobností by se Hitler musel stáhnout a možná by to výrazně otřáslo i jeho vnitropolitickou pozicí. Jenže Paříž se nejprve ohlédla k Londýnu a ten zase alibisticky odvrátil zrak směrem k Římu. Z věčného města ale znělo všeříkající ticho, což si Londýn vzal jako záminku k tomu, aby neudělal také nic. Paříž se tedy také přikrčila za svou Maginotovu linii a Hitler mohl slavit svůj velký diplomatický triumf, od něhož už byla jen krátká cesta k anšlusu Rakouska, zabrání Sudet a napadení Polska. Duch Locarna se vypařil a do další světové války, již mělo Locarno zabránit, zbývaly přesně tři roky.

zdroj: 
https://www.lidovky.cz/nazory/svetova-valka-locarno-konference-nemecko-ceskoslovensko-hitler-benes.A251014_172211_ln_nazory_lgs?zdroj=cxrecs#cxrecs_s

foto: Locarn, 1925
zdroj: Imperial War Museums, iwm.org.uk