ESEJ: Virus nadzdvihl západnímu světu pokličku, pod níž to už vřelo

Koronavirus byl bezesporu hlavní událostí roku. Hlavní informací ale byla reakce Západu na něj. To, co jsme se dozvěděli, nezní dobře. Bude třeba hledat odpovědi, proč to v Asii dopadlo líp. A nepomůže vymlouvat se na to, že Čína lže a s lidmi se nepáře. Co jsme udělali špatně?
Paměť bývá krátká, a tak jsme už dávno zapomněli, že první dny letoška začaly hrozbou docela ošklivé války.

S novým rokem Američané sejmuli druhého nejmocnějšího muže Íránu generála Solejmáního, jenž byl mozkem jeho tažení Blízkým východem, šíitským Bondem, Rommelem a Lady Gaga dohromady. Vypadalo to, že armády obou zemí se do sebe pustí, vážně se spekulovalo o americké invazi do Íránu. Nový rok začal tak zostra, že nikoho nezajímala zpráva ze Silvestra, že kdesi v Číně je nějaký nový virus.

To další jste už zažili sami. Následoval nejhorší rok od druhé světové války. Rok, který nebyl. Nebyla práce, olympiáda, světové Expo, možnost jít na oběd, do kina, nakupovat hlouposti, jet na dovolenou. Svět byl na jipce. Annus horribilis.

Koronavirus byl bezesporu hlavní událostí roku. Hlavní informací ale byla reakce Západu na něj.

Něco jsme se dozvěděli. Nebylo to nic moc.

Na začátku Západ automaticky čekal, že vše zvládne nejlíp a rychle, ale nakonec dopadl v poměru k očekáváním a svému renomé skoro nejhůř. Čísla nakažených a mrtvých jsou vysoká, ekonomické propady hluboké, k tomu tápání, mnohdy spory a celkově špatný „umělecký dojem“.

Je to o to horší, že největší rival, Čína, tím podobně jako velká část východní Asie prochází poměrně hladce. Půl roku už roste.

Můžeme to samozřejmě odpálkovat s tím, že Číňané lžou, stejně jako když zakrývali před světem i vlastní vrchností rozjezd koronaviru, ale tím nevyřešíme hlavní otázku: jak to, že někde to zvládají líp?

Můžeme si – jak to rádi děláme – vypsat omluvenku s tím, že to je daň za naši svobodu. Číně to šlo snáz, protože je autokratická, a když na to přijde, i ostatní Asiaté občas poslušně zapochodují podle bubnů autorit. Ale přece: ohlédnutí za západním rokem covidu vyvolává znepokojivou otázku, na jak vysokém jmenovateli jsme ještě schopni se domluvit, jak velká musí být krize, aby ji většina jako krizi i brala a přestala si hrát. Nakolik je zájem celku masakrován neochotou slevit z osobních či politických zájmů.

Zabaleno dohromady to odhaluje zásadní problém: například zda bychom byli ještě vůbec ochotni a schopni se společně bránit. Zda existuje společná vůle a energie.

Skoro to vypadá, že kdyby dnešní Evropané žili v Anglii v létě 1940 za bitvy o Británii, víc potíží než bombardéry luftwaffe by Churchillovi dělaly jejich pohoršené protesty, že si nesmějí vyjet na dovolenou do Francie, že zatemnění omezuje noční život a vede k depresím a rozbitým hlavám, a výstrahy právě zrozených expertů, jak nošení plynových masek přes rameno povede z dlouhodobého hlediska k prudkému nárůstu vybočených páteří a z krátkodobého k fatálnímu ošoupání kabátů.

To srovnání není tak od věci: koronavirus samozřejmě není absolutní hrozba jako Hitler, ale na druhé straně covid za deset měsíců zabil už víc Britů, než kolik v Británii zahynulo civilistů za šest let německých náletů a ostřelování V-1 a V-2. To jenom pro lepší perspektivu.

Když už jsme v Británii: tehdy ji držela morálka, společný zájem a pochopení, že letos tedy do Provence nepojedu a navíc půjčím svůj dům ve Skotsku armádě. Všem bylo jasné, co je priorita.

Nyní je skoro nemožné se shodnout na tom, co se stalo a co s tím. Koronavirus rozklížení nezpůsobil, jen ho zvýraznil a prohloubil.

Jen zdvihl pokličku, pod níž už se to delší dobu vařilo. Francouzský filozof, odpůrce marxismu a totalitarismu Bernard-Henri Lévy, v bystrém „koronavirovém“ eseji Virus, ze kterého šílíme, napsal, že Západ čelí existenciální hrozbě. Je to směs nevíry sama v sebe a nesmiřitelných vnitřních nenávistí, jež přišly zrovna ve chvíli nástupu Číny. Ta hodila Západu a jeho hodnotám rukavici tím, že je to autoritářská země. Tedy model, který měl být pohřben před třiceti lety.

A naše odpověď? Řežeme se sami mezi sebou v kulturních válkách, nafukujeme umělé problémy a šroubujeme z nich planetární dilema. Kopeme příkopy. Rozdělujeme se. Nechováme se racionálně, což byla vždy přednost Západu. Příklad z posledních dnů: v Americe experti navrhují, aby místo penzistů byli očkováni v první vlně mnohem mladší „nezbytní pracovníci“, i když to přinese víc mrtvých. Důvod: důchodci jsou spíše běloši, ti druzí jsou spíše z menšin. Bělochům prý společnost umožnila žít déle, a tak místo aby za to dostali další výhodu, měla by se teď srovnat hra.

To je metafora našich starostí v této době. Před třiceti lety měl nastat „konec historie“, protože demokracie zvítězila nad komunismem, jehož se tak bála a který ji opravdu ohrožoval. Teď tady máme jako soupeře Čínu.

Taky jsme tak nějak podvědomě počítali s „koncem zdravotnické historie“. Považovali jsme za samozřejmé rychlé prodlužování věku, zázračnou medicínu, vždy jsme nějak utnuli nedávné hrozby, jako byly SARS, ptačí chřipka a prasečí chřipka. Vypadalo to, že takové věci už řešíme stejně rutinně, jako létáme do vesmíru nebo si od rybníka zavoláme do Austrálie. Teď ale přišel koronavirus. Něco, co jsme neuměli zastavit. A ještě jsme si to sami zhoršili.

To je poselství, jež jsme dostali od roku 2020. Co bude dál? Ale no tak: uměl si někdo přesně před rokem představit, že letos se život zastaví, dostane roušku a výsledkem pandemie bude i zesílené zblbnutí?

Autor: Milan Vodička

Zdroj: 
https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/koronavirus-zapad-spolecnost-demokracie-cina.A201229_193111_zahranicni_mama?zdroj=patro