FEDOR MANAJLO (*1910 †1978)

Výrazný hlas podkarpatské malby

UŽHOROD/PRAHA – Dne 19. října uplyne 115 let od narození výrazného rusínského malíře, grafika a scénografa Fedora Manajla, umělce, jehož dramatický osud se stal symbolem tragédie celé generace střední a východoevropských tvůrců, rozdrcených totalitními režimy 20. století.

Fedor Manajlo se narodil 19. října 1910 v Ivanovcích na dnešní Ukrajině. Patřil k mladší generaci podkarpatské malířské školy a své umělecké vzdělání získal na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, kde byl silně ovlivněn českými expresionisty a surrealisty.

Mistr huculské mytologie
Manajlo byl vynikajícím znalcem huculského lidového umění a mytologie. Ve svých monumentálních plátnech expresivně zachycoval život karpatských horalů – Huculy a Huculky, jejich lidové obřady, pohádkové motivy plné dramatické síly, svátečné i tragické okamžiky ze života této svérázné horské komunity.

Jeho díla z třicátých a první poloviny čtyřicátých let patří k vrcholům podkarpatské výtvarné tvorby. Spojení expresionistické expresivity s monumentalitou kompozice a hlubokou znalostí mytologických motivů vytvořilo unikátní umělecký jazyk, kterým Manajlo vyprávěl příběhy Karpat.

Osudová válečná cesta
Za druhé světové války se Manajlo účastnil cesty skupiny maďarských a slovenských umělců a novinářů do okupované Ukrajiny, kde navštívili Krivoj Rog, Záporoží a Dněpropetrovsk. Z této expedice si malíř přivezl množství náčrtů velkého uměleckého i dokumentárního významu. Osud těchto kreseb zůstává dodnes neznámý.

Právě tato cesta měla pro Manajlův další život fatální důsledky. V sovětském režimu nad ním neustále visel Damoklův meč obvinění z kolaborace. Snad právě strach z perzekuce dovedl tohoto expresionistu a surrealistu k tomu, že se po roce 1945 stal horlivým protagonistou socialistického realismu. Své obrazy ze třicátých let a první poloviny čtyřicátých let na dlouhá léta ukryl.

Kyjevský šok
Začátkem šedesátých let, v době Chruščovových reforem, ho synové – rovněž malíři nové generace – přemluvili, aby vytáhl staré, srolované obrazy ze skrýše. V Kyjevě pro něj pak uspořádali osobní výstavu, která se stala kulturní senzací.

Díla „starého" Manajla kyjevské publikum doslova šokovala. Výstava se stala událostí číslo jedna na kulturní scéně ukrajinského hlavního města.
Přední ukrajinská umělkyně Tatjana Jablonskaja, nositelka všech možných vyznamenání a cen, později vzpomínala: „Výstava Manajla v Kyjevě se dotkla mého nejhlubšího nitra a donutila mě se zamyslet - co pak dělám já? Pocítila jsem jasně naléhavou nutnost najít cestu ze slepé uličky..." Ze slepé uličky socialistického realismu, jak dodává prof. Ivan Pop.

Nemožný návrat
Sám Manajlo se pokusil o návrat ke svému stylu třicátých let. Marně. Nepodařilo se mu navázat na expresivitu a monumentalitu minulých let. Jeho štětec maloval něco jiného, vznikaly obrazy jakéhosi „třetího Manajla", ale scházela jim vnitřní náplň a síla originálu.

Mefisto socialistického realismu si vybral svou daň. Umělec, který mohl patřit k velikánům střední a východoevropské malby, zůstal rozpolcen mezi svým skutečným uměleckým hlasem a ideologickým diktatem.

Fedor Manajlo zemřel 15. ledna 1978 v Užhorodu. Jeho dílo zůstává varováním i inspirací – připomínkou toho, jak totalitní režimy dokázaly zlomit i ty nejsilnější umělecké osobnosti, ale zároveň svědectvím o síle umění, které dokáže přežít své tvůrce i dobu svého vzniku.

Podle textu prof. Ivana Popa

Foto: Praha. Studentský rusínský spolek Vozroždenije. Fedor Manajlo první zleva.