Gulag a smrt. Sověti odvlekli po válce stovky občanů Československa

Sověti v létě 1945 odvlekli do gulagů tři stovky občanů Československa. Úřady jen bezmocně přihlížely. Kontrarozvědka postupně zatýkala v celé obsazené Evropě – kromě emigrantů i kolaboranty, dezertéry. Prošetřovala i vězně nebo válečné zajatce.
Bývalý ruský diplomat Vladimir Trifiljevič Rafalský se po bolševické revoluci a vzniku Sovětského svazu usadil v Československu. Živil se jako soudní tlumočník z devíti jazyků, na Univerzitě Karlově vystudoval filozofickou fakultu, pracoval v pojišťovně. Jako bankovní úředník přečkal druhou světovou válku. A pak přišel 11. květen 1945. 

Uplynuly pouhé dva dny od příjezdu Rudé armády do Prahy, když Rafalského v jeho bytě vyzvedl sovětský voják. To bylo naposledy, kdy ho jeho manželka Marie – dcera významného ruského generála Dmitrije Ščerbačeva – a jejich dvě děti viděly. Většina ruských nebo ukrajinských emigrantských rodin na příchod agentů sovětské tajné služby Smerš vzpomíná podobně. U dveří zaťukal zdvořilý sovětský důstojník a požádal o pomoc, většinou s překladem, tlumočením nebo potřeboval někam ukázat cestu. A následovalo ujištění, že dotyčný je za chvilku doma. 

Ta chvíle trvala deset let. Ale často se rodina s otcem, manželem nebo bratrem už nikdy nesetkala. Mnohdy se ani nedozvěděla, kde jejich blízký zemřel, kde je pohřben. Jen během léta 1945 byly z osvobozených Čech, Moravy a Slezska zavlečeny do Sovětského svazu minimálně tři stovky emigrantů, většinou již československých občanů. Další jména na seznamu díky historikům Ústavu pro studium totalitních režimů stále přibývají.

To, jak skončil Vladimir T. Rafalský, se jim však zatím dohledat nepodařilo. „Víme jen, že o týden později byl ve svém pražském bytě zatčen bratr Marie Rafalské Alexandr Ščerbačev a odsouzen na 25 let do nápravně-pracovního tábora. Zemřel v roce 1958 ve Vorkutě brzy po propuštění,“ popisuje historička ÚSTR Anna Chlebina. 

O osudu otce se rodina Rafalských dozvěděla teprve v 60. letech ze vzpomínek Nikolaje Siněvirského, který prý byl svědkem jeho „pádu“ z okna ústředny NKVD v Praze. Žádná oficiální svědectví a dokumenty o jeho úmrtí však dosud nalezeny nebyly. 

Úprk na Západ, únos na Východ
Do Československa se po roce 1918 dostalo téměř 30 tisíc lidí z bývalého carského Ruska. Z Ruska prchali před bolševismem a v Československu – od obrozeneckých dob tradičně rusofilní zemi – je vítali s nadšením. ČSR podporovala zejména studenty, kteří se měli vrátit do Ruska, až vláda bolševiků skončí. K tomu nikdy nedošlo. 

Emigranti se tu usadili natrvalo, založili rodiny, vybudovali kariéru. Někteří se stali československými občany. Vznikla zde řada emigrantských spolků a organizací. V Praze bylo ruské i ukrajinské gymnázium. Vycházely knihy, fungovaly vědecké instituce. Na pražských Olšanských hřbitovech vyrostl pravoslavný kostel i hřbitov. Všechno změnil rok 1945. 

Sovětský svaz měl se zatýkáním emigrantů bohaté zkušenosti. Už ve 30. letech zavíral ty, kteří se z nějakého důvodu vrátili domů. Před příchodem Rudé armády tak na Západ uprchli všichni, kteří tušili, že by mohli mít problém, a zároveň byli schopni odejít. Zůstali většinou jen ti, kteří žili ve smíšených manželstvích a Československo a Prahu po dvaceti letech považovali za svůj domov. I tak jich nebylo málo. 

Kolik lidí bylo nakonec z Československa odvlečeno, se začalo počítat až po roce 1989. První částečný soupis obsahoval 215 osob s československým občanstvím nebo trvalým pobytem v ČSR. Historikům ÚSTR se nyní podařilo doplnit dalších osm desítek jmen. „Smerš na území Československa operovala do roku 1946, ale osmdesát procent emigrantů bylo zatčeno hned v květnu a v červnu 1945,“ říká historička Anna Chlebina. Většinou se jednalo o muže staršího věku, vysokoškolsky vzdělané, odborníky ve svých oborech. 

Podle dne jejich zatčení lze na mapě sledovat postup sovětských vojsk. První případy byly zdokumentovány v únoru 1945 v Popradu a ve Spišské Nové Vsi, v dubnu v Bratislavě, 3. května v Ostravě, 9. května v Brně a od 11. května v Praze. 

Rodiny zatčených zpravidla netušily, kam jejich příbuzný zmizel. Někdy žily v nejistotě i celá léta. Všechny dotazy, s nimiž se zoufalé ženy a děti odvlečených obracely na sovětské orgány, totiž zůstávaly bez odezvy. A jejich otec, bratr či syn mezitím trpěl v sibiřském gulagu. 

Smerš: smrt špionům
Ruská zkratka Smerš znamená v českém překladu Smrt špionům. Kontrarozvědka postupně zatýkala v celé obsazené Evropě – kromě emigrantů i kolaboranty, dezertéry. Prošetřovala i vězně nebo válečné zajatce. Po zatčení putovali do několika sběrných věznic. Tam proběhlo vyšetřování, byli oficiálně obviněni, což bylo důvodem pro převoz na sovětské území, kde padl trest. Ve většině případů se podle historičky Anny Chlebiny jednalo o desetiletý trest v některém z pracovních táborů daleko na východě. Ze zmiňovaných 215 případů se po Stalinově smrti vrátilo do Československa sedmdesát lidí. Mnozí však zemřeli už během vyšetřování, další nepřežili první týdny v táboře na Sibiři. 

Československé orgány byly zpravidla naprosto bezmocné a bezpráví na svých občanech jen přihlížely. Ale často se o akci sovětské tajné služby ani nedozvěděly. Většina rodin tak po ztrátě živitele byla ponechána napospas osudu. 

Zatímco ruské archivy jsou pro badatele nedobytné, v poslední době se českým historikům daří získávat materiály z těch ukrajinských. „Smerš spadala pod jednotky 1. a 2. ukrajinského frontu a materiály se pak dostaly do ukrajinských archivů. A nám se podařilo v nich najít řadu zpráv o zavlečených. Může jít asi o padesát vyšetřovacích spisů,“ dodává Chlebina. Počet Čechoslováků odvlečených po válce z jejich nové vlasti tedy není konečný. Vězeňské knihy, v nichž mají být všichni registrovaní, jsou však v archivech v Ruské federaci. A ty jsou pro české historiky nedostupné.


Sovětská Smerš zřídila pro odvlečené Čechoslováky lágry
Sovětská vojenská kontrarozvědka Smerš po druhé světové válce zatýkala v Československu zejména ruské a ukrajinské emigranty či nejvyšší představitele podkarpatských Rusínů. Jen v Praze byly během první vlny zatýkání do 31. května 1945 zadrženy až stovky osob. „Do Československa se vrátilo asi jen 70 lidí,“ říká historička ÚSTR Anna Chlebina.

Jak Smerš vlastně fungovala?
V roce 1943, kdy Rudá armáda přešla do ofenzivy, Sovětský svaz zřídil tyto jednotky, které byly buď civilní, podřízené hlavě NKVD Lavrentiji Berijovi, nebo součástí armády podřízené přímo Stalinovi. Na rozdíl od jiných jednotek NKVD měly i soudní pravomoci, takže mohly kohokoliv zatknout, odsoudit a poslat do vězení. Na osvobozeném území uplatňovaly pravidla podléhající jurisdikci SSSR, ačkoliv se jednalo o cizí a suverénní státy. Pro ně zkrátka jejich vlast končila tam, kam došla noha rudoarmějce. 

Dobytá území a priori pokládali za svá?
Zjednodušeně řečeno. Měly za úkol v nich nastavit vlastní pravidla, která odpovídala jakýmsi jejich hodnotám, čili šíření a budování komunismu. Ti, kteří se těmto hodnotám vzpírali, byli automaticky nepřítelem. A mezi nimi byli jako první na ráně emigranti, kteří po Velké říjnové revoluci a v důsledku prohrané občanské války odešli ze SSSR. A Sověti Československo vnímali jako hnízdo těchto živlů. 

Předpokládám, že do Československa přicházely již s nějakými seznamy.
Jistě to nevíme. Nicméně mnozí historici předpokládají, že jim nechtěně pomohla samotná ukrajinská a ruská emigrace, protože mezi válkami vydávala spoustu periodik a knih věnovaných činnosti krajanů. Oni tehdy prostě chtěli zdokumentovat, z jakých důvodů odešli a proč proti bolševikům bojují. Sovětským tajným službám se pravděpodobně rovněž podařilo infiltrovat tyto komunity svými agenty. Smerš pak měla snadnější práci ty lidi dohledat. Zkrátka, hodně věcí už měly připravené a stačilo se jen dostat na československé území. 

Československé úřady v tom žádnou roli nehrály, že?
V té počáteční vlně ne. Na ministerstvu zahraničních věcí ČR se dochovalo obrovské množství dokumentů dokládajících usilovnou snahu československých úřadů zjistit, co se s unesenými lidmi stalo. Na velvyslanectví v Moskvě měl tuto agendu na starosti pozdější významný katolický intelektuál Václav Vaško. Po komunistickém puči v roce 1948 byl z Moskvy odvolán, později internován v Jáchymově. A československé úřady po roce 1948 také ochotněji předávaly Sovětům osoby, které si vyžádali.

Jak rychle začala Smerš zatýkat? 
Zatýkalo se v podstatě hned, jakmile Rudá armáda vstoupila na československé území. A určitě další rok tu operovala. 

Kolik lidí bylo vlastně odvlečeno? 
V 90. letech bylo prokázáno 295 osob, přičemž asi dvě stě mělo československé občanství. Ti další měli trvalý pobyt na území Československé republiky nebo takzvaný Nansenův pas, což byl speciální doklad vydávaný uprchlíkům z bývalé Ruské říše. To se ale bavíme o lidech unesených pouze z českých zemí. Na Slovensku se jednalo o tisíce osob. Problém je v tom, že máme stoprocentní přístup jen do českých archivů, a teď se naštěstí otevřely i ty ukrajinské. Počet tedy není pravděpodobně konečný. Vězeňské knihy, kde měli být všichni odvlečení registrováni, jsou bohužel v archivech na území Ruské federace, čili nedostupné. 

Co se dělo se zatčenými? 
Vždy je odvezli do nějaké věznice, kde je vyslýchali. Na československém území byl velký filtrační tábor v Ratiboři. Další byly zřízeny třeba v bývalé věznici gestapa v Bautzenu nebo v bývalém nacistickém koncentračním táboře Buchenwald. Někteří zemřeli už v průběhu vyšetřování, protože šlo o starší lidi, byli nemocní a podobně. Ostatní pak zpravidla čekala cesta na Sibiř do lágru k výkonu trestu, kde často zemřeli už třeba během prvních týdnů. Zbytek si musel odpykat celý uložený trest. 

Dotkly se perzekuce jejich rodin? 
Většinou ne. Ty rodiny kolikrát ani nevěděly, co se s jejich příbuzným stalo. Neměly žádné informace. Nicméně československé úřady či zaměstnavatelé některým rodinám vypláceli určité kompenzace, třeba půlku platu zmizelého živitele. Alespoň to tedy bylo do roku 1948. Ovšem většinou byly ty rodiny odkázány samy na sebe. 

Jak dopadli ti, kteří v gulagu přežili? 
Po Stalinově smrti a odpykání trestu se mohli vrátit, ale část to ani nedokázala, byli ve velmi špatném zdravotním stavu. V letech 1953 až 1956 se do Československa vrátilo asi sedmdesát lidí. 



Zatčeni. Emigranti, kteří zmizeli po osvobození Rudou armádou

Mykola Galagan 

Před první světovou válkou úředník, pak v armádě a ukrajinský poslanec. V roce 1922 se usadil v Praze. Člen emigrantských organizací, řídil nakladatelství, dvakrát zatčen gestapem. 12. 5.1945 zatčen, odsouzen na 10 let. Zemřel v gulagu.

Boris Suchoručko 

Sloužil v carské, pak v ukrajinské armádě. Od roku 1922 v Praze, kde založil filmovou společnost. Od roku 1944 bojoval v partyzánském oddíle, tlumočník Rudé armády. 19. 5. 1945 zatčen, odsouzen na 10 let. Vrátil se v roce 1956.

Konstantin Belgovský 

Organizoval československé legie, od roku 1920 v Praze, kde byl vedoucím ruského oddělení tiskové agentury . 13. června 1945 zatčen, zemřel 11. září 1945 v cele v Rakousku. Zahrabán v neoznačeném hrobě v lese.

Sergej Postnikov 

Vydavatel v Petrohradě, poslanec, od roku 1923 na pozvání československé vlády v Praze. Vedoucí knihovny ruského historického archivu. Za 2. světové války pomáhal Židům a válečným zajatcům, odsouzen na pět let, návrat v roce 1960.

Vladimir Rafalský 

Carský diplomat, v Praze od roku 1919, aktivní člen emigrantských spolků, úředník, lingvista. 11. května 1945 odešel z bytu, druhý den vypadl z okna centrály sovětské tajné služby v Praze. Rodina se o jeho osudu dozvěděla v 60. letech.

Hryhorij Omelčenko 

Ředitel střední školy, od roku 1920 v Praze. Docent ukrajinské historie a literatury, pak ředitel ukrajinského gymnázia v Praze. Dne 24. května 1945 zatčen, v roce 1947 odsouzen v 67 letech k deseti letům v pracovním táboře. Tam i zemřel.

Autoři: 
Robert Oppelt, Pavel Švec

Zdroj:
https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/smers-ruda-armada-sssr-ustr.A200510_204335_domaci_nea?zdroj=top

Foto:
Vladimir Rafalský s rodinou