Heliodor Píka – celý život ve službě vlasti

V úterý 21. června 1949, právě v den výročí staroměstské popravy sedmadvaceti českých pánů, vyhasl na šibenici postavené v areálu věznice v Plzni na Borech život hrdiny a vlastence generála Heliodora Píky. Muže, jenž se tak stal jednou z prvních obětí komunistického režimu u nás.

Narodil se 3. července 1897 v Štítině u Opavy v početné rodině chudého vesnického koláře Ignáce Píky. Po skončení školní docházky v rodné obci se stal na doporučení učitelů studentem českého gymnázia v Opavě. Do jeho dalších osudů totiž zásadním způsobem zasáhlo vypuknutí 1. světové války. Když byla v lednu 1915 budova gymnázia zabrána pro vojenské účely, odjel k příbuzným do Nového Bydžova, kde byl rok zaměstnán v lékárně jako aspirant farmacie. Maturitu složil dodatečně v červenci 1915, avšak namísto dalšího studia byl o tři měsíce později odveden a nastoupil jako jednoroční dobrovolník k c. a k. zeměbraneckému pluku 15 v Opavě. Právě s ním byl v dubnu 1916 odeslán na ruskou frontu, kde ještě v červenci téhož roku přeběhl u Berestečka do ruského zajetí.

Ve službě republiky

V zabajkalské Berezovce se již na počátku října 1916 přihlásil do čs. legií, ale na to, až se ocitne „mezi svými“ si musel počkat až do července 1917, kdy konečně hlásil svůj příchod u záložního praporu Čs. střelecké brigády v Bobrujsku. Zde se přihlásil k odeslání na západní frontu a v říjnu 1917 odjel s tzv. Husákovým transportem přes Archangelsk do francouzského Cognacu, který byl vybrán za místo zrodu čs. legií. Ve Francii byl zařazen k nově postavenému 21. čs. střeleckému pluku, u kterého konal službu jako plukovní zdravotník a plynový důstojník a zúčastnil se s ním krvavých bojů v Alsasku, Argonnách a u Terronu.

Do osvobozené vlasti dorazil Heliodor Píka na počátku ledna 1919 a vzápětí se zapojil do bojů s Poláky na Těšínsku a Maďary na Slovensku. Poté se rozhodl natrvalo zůstat v armádě. Jako schopný a perspektivní důstojník byl již v listopadu 1919 vyslán do francouzské vojenské školy v St. Cyru, kterou úspěšně absolvoval hned v srpnu následujícího roku. Po návratu byl krátce přidělen k pěšímu pluku 21 na Kladně, ale již v prosinci 1920 byl odeslán do Vojenské akademie v Hranicích. Zde působil nepřetržitě až do července 1923, nejprve jako instruktor, později jako pobočník jejího velitele. V srpnu 1923 se stal konceptním důstojníkem 5. oddělení (školského a výcvikového) Hlavního štábu v Praze. Zde prokázal mimořádné schopnosti a vysokou inteligenci a byl proto v říjnu 1926 vyslán ke studiu na prestižní Vysokou školu válečnou v Paříži, kterou úspěšně absolvoval o dva roky později. Po návratu z Francie sice nastoupil ke štábu Zemského vojenského velitelství v Praze, ale již v září 1929 byl opět povolán na Hlavní štáb, kde se stal taktickým pobočníkem jeho tehdejšího náčelníka armádního generála Jana Syrového. Píkovy rozsáhlé jazykové vědomosti i diplomatické schopnosti ho však přímo předurčovaly pro diplomatickou dráhu, a tak nebylo divu, že byl v září 1932 ustanoven vojenským atašé v Bukurešti (později mu byla akreditace rozšířena i na Turecko). V letech svého působení v Rumunsku vyrostl v nepřehlédnutelnou osobnost, která bezesporu patřila mezi nejlepší vojenské diplomaty, které Československá republika v zahraničí měla.

V zahraničním odboji

V červenci 1937 se Heliodor Píka vrátil do Prahy, kde byl zařazen ke Generálnímu sekretariátu obrany státu. Vykonával zde funkci přednosty skupiny C jeho 1. oddělení, jež měla na starosti spolupráci čs. válečného průmyslu se zeměmi Malé dohody. V době mnichovské krize patřil k nejtvrdším odpůrcům kapitulace a následně vyvinul obrovské úsilí, aby výzbroj čs. armády nepadla po Mnichovu do rukou nacistického Německa. Po okupaci zbytku Československa odešel již koncem března 1939 do zahraničí, kde se v Paříži a Londýně zúčastnil jednání s nejvyššími představiteli čs. exilu o dalším směřování čs. odboje. Vzhledem ke svým schopnostem byl v květnu 1939 Edvardem Benešem pověřen vedením čs. odboje na Balkáně. Vrátil se do Bukurešti, kterou dobře znal, a kde díky svým kontaktům na nejvyšších místech prokázal čs. odboji neocenitelné služby.

Jeho protinacistická činnost, však nezůstala utajena a byl proto na nátlak Němců zatčen. Díky intervenci z nejvyšších míst byl však propuštěn a šťastnou shodou okolností se mu v polovině října 1940 podařilo vycestovat do Istanbulu. I v Turecku pokračoval v započaté odbojové činnosti, ale především zde navázal velice důležité a cenné kontakty s vojenskými představiteli Sovětského svazu. Právě proto byl prezidentem republiky ustanoven náčelníkem Čs. vojenské mise v SSSR a v dubnu 1941 odjel se svými spolupracovníky do Moskvy. Zde se podílel nejen na zpravodajské spolupráci, ale i na budování čs. vojenských jednotek.


Jeho zásluhou byly ze sovětského gulagu vysvobozeny stovky čs. občanů, často mladých lidí z Podkarpatské Rusi, kteří do SSSR odešli, aby zde bojovali za svobodu Československa. Namísto toho skončili za nedovolené překročení hranic v sovětských koncentračních táborech. Heliodor Píka v Moskvě vždy důsledně prosazoval politiku čs. londýnské vlády, což vedlo k jeho častým neshodám jak se sovětskými orgány, tak i vedením KSČ v Moskvě. Právě to, že dokonale poznal poměry v SSSR, způsob práce sovětských tajných služeb i plány čs. komunistů, se mu mělo stát brzy osudným.

Po skončení 2. světové války se Heliodor Píka vrátil do vlasti, kde byl ustanoven podnáčelníkem Hlavního štábu pro zvláštní účely. Jako takový měl na starosti styk a jednání s vojenskými představiteli cizích států a podílel se rovněž na přípravě mírových jednání (v roce 1946 se osobně zúčastnil mírové konference v Paříži).

V listopadu 1946 se stal zástupcem náčelníka Hlavního štábu, do jehož kompetence spadaly zpravodajské záležitosti, vojenské školství, vydávání služebních předpisů a příprava mobilizačních plánů. Tou dobou však již byl sledován 5. oddělením Hlavního štábu, které bylo pevně v rukou komunistů. Ihned po únoru 1948 byl z politických důvodů odeslán na „zdravotní dovolenou“ a již 5. května 1948 ve vojenské nemocnici, kde ležel po operaci žlučníku, zatčen.

Smrt z rukou komunistů

Vyšetřován byl osobně Bedřichem Reicinem a prošel si jak hradčanským „Domečkem“, tak věznicí státního soudu v Praze na Pankráci. Obvinění ze špionáže ve prospěch Velké Británie a další „vlastizrádné a velezrádné činnosti proti zájmům Československa a jeho lidu“, která proti němu byla vznesena, byla zcela vykonstruovaná. Přesto byl v neveřejném soudním přelíčení konaném na konci ledna 1949 v Praze shledán vinným zločinem vojenské zrady a odsouzen k trestu smrti. Následně byl převezen do věznice Plzeň-Bory a zde po zamítnutí žádostí o milost popraven. Jeho poslední slova pronesená pod šibenicí zněla: „Mým posledním přáním jest, aby národ zůstal sjednocen, a aby každý bez rozdílu pracoval na sjednocení národa.“

Eduard Stehlík, autor 
(22.6.2020)

Plk. gšt. Eduard Stehlík je vojenský historik, spisovatel a  ředitel Památníku Lidice. Je známý především jako popularizátor českého odboje. Byl mimo jiné ředitelem odboru pro válečné veterány Ministerstva obrany  1. náměstek ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů. 

zdroj:
https://www.konzervativninoviny.cz/heliodor-pika-cely-zivot-ve-sluzbe-vlasti/

foto: V lednu 1943 to byl Heliodor Píka (v beranici), kdo předal v Buzuluku před odjezdem na frontu podplukovníkovi Ludvíku Svobodovi bojový prapor 1. čs. samostatného polního praporu SSSR