Historik Jan Boris Uhlíř: Žádost o milost poslal Fučíkův otec den po popravě

Den poté, co jeho syna popravili nacisté, žádal Karel Fučík, otec autora známé Reportáže psané na oprátce Julia Fučíka, pro něho o milost. O vykonaném trestu smrti nic netušil. Dopis nyní ve vojenském archivu objevil historik Jan Boris Uhlíř (48).

V srpnu uplynulo 78 let od okamžiku, kdy byl nacistickým soudem v Berlíně k trestu smrti odsouzen odbojář a novinář Julius Fučík. 8. září 1943 byl pak popraven. Vy jste k tomu objevil nové dokumenty. Jaké?
Protože se už rok a půl zabývám československými odbojáři popravenými v berlínské věznici Plötzensee, dostaly se mi do rukou i materiály týkající se Julia Fučíka a jeho odbojového spolupracovníka Jaroslava Klecana. Československá republika je získala na konci padesátých let a jsou deponovány ve Vojenském ústředním archivu - Vojenském historickém archivu.

Fučíkova složka obsahuje řadu zajímavých materiálů. Pro mě byl nejdůležitější jeho výslechový protokol na gestapu; má 87 stran. Ten je ale znám. Co doposud zůstávalo skryto, je žádost o milost, kterou do Berlína adresoval jeho otec. Stalo se tak totiž až den po Fučíkově popravě. Rodina zkrátka ještě neměla - a ani nemohla mít - informaci, že syn již není mezi živými.

Nikdo jí to nesdělil?
Vězňům se obvykle po rozsudku dávaly tři měsíce, aby mohli podat žádost o milost. Ale na začátku září 1943 byl Berlín bombardován a zásah dostala také věznice Plötzensee. Říšské ministerstvo spravedlnosti se rozhodovalo mezi několika variantami. Jedna z nich byla, že vězně nechá převézt jinam. Nakonec se rozhodlo drtivou většinu k smrti odsouzených hromadně popravit. Nastalo vraždění, které nemělo obdoby - v němčině pro ně existuje již i pojmenování. Říkají mu Krvavé noci. Týkalo se to i Fučíka, který neměl ani čtrnáct dnů po soudním procesu.

Celá záležitost je o to tristnější, že gilotina byla poškozena. Tím pádem byli všichni pověšeni na traverze, na smyčkách zavěšených za řeznické háky. Je nepochybné, že taková poprava byla výrazně méně humánní než stětí gilotinou.

Většina rodičů by asi zareagovala jako Fučíkův otec. Byly tyto žádosti o milost obvyklé?
Bylo zcela běžné, že ve chvíli, kdy byl odbojář odsouzen Lidovým soudním dvorem k trestu smrti, mohl sám psát žádost o milost nebo o této možnosti informovat rodinu. Rodinní příslušníci mohli být ostatně přítomni soudu. A proto často věděli, že je třeba spěchat. Ale ve Fučíkově případu nikdo netušil, jak rychle dojde k výkonu trestu. Žádost o milost signovanou příbuznými najdeme v soudních aktech odbojářů poměrně často. Psali je manželky nebo manželé, rodiče, dokonce i děti.

Spolu s Fučíkem byli souzeni ještě dva další lidé. Kdo to byl a jak dopadli?
Byl to již zmíněný Jaroslav Klecan a Lidmila Plachá, která působila jako spojka a Fučíkovi pomáhala se vznikem Národního revolučního výboru inteligence. Klecan s Fučíkem dostali trest smrti, Plachá byla osvobozena. Stala se herečkou a v padesátých letech hrála v divadelní hře mimo jiné i sebe samu.

Podílel se na tom, že nebyla odsouzena k trestu smrti, její věk? Bylo jí dvaadvacet.
Tvrdí se to. Není to však jisté. Pravděpodobnější je, že gestapo proti ní neshromáždilo dostatek usvědčujícího materiálu. Zabýval jsem se zatím asi dvěma stovkami k smrti odsouzených a popravených komunistických odbojářů, jejichž materiály jsou uloženy v Archivu bezpečnostních složek a ve vojenském archivu. V několika případech skutečně dostali milost ti „poslední“, také jinak nejméně vinní. Stalo se tak například u větších souzených skupin. Devět lidí dostalo trest smrti a desátý „symbolicky“ trest odnětí svobody.

Před Lidovým soudním dvorem v Berlíně stanulo asi 4,5 tisíce lidí z protektorátu a Sudet. Samozřejmě, nebyli to jen komunisté, ti tvořili zhruba čtvrtinu. Z tohoto počtu zhruba 37 procent bylo odsouzeno k trestu smrti a popraveno v Berlíně-Plötzensee.

Četl jsem, že Fučík dostal na výběr: buď skončí rovnou v koncentráku, nebo půjde před soud. Vybral prý si druhou možnost.
Toto nemohu ani potvrdit, ani vyvrátit. Dokonce jsem ani neslyšel, že by ji gestapo někomu přímo nabízelo. S gestapem se nevyjednávalo. Jeho úředníci svědčili u soudu samozřejmě v neprospěch obžalovaných a líčili je jako „fanatické Čechy“, což byl terminus technicus. Gestapo spíše nabízelo možnost, aby pro ně konkrétní vybraný jedinec pracoval. Tím si mohl - alespoň dočasně - zachránit život. Jinými slovy, pokud někdo putoval od gestapa k vyšetřujícímu soudci a pak k soudu, nabídku na spolupráci odmítl, anebo vůbec nepadla.

Fučík je známý hlavně jako autor Reportáže psané na oprátce, což je přes motáky propašované vyprávění o jeho zatčení, výsleších a poměrech ve věznici na Pankráci, kde zatčení odbojáři často končili. Před listopadem 1989 to byla dokonce povinná školní četba. Ale poté se postupně propadal do zapomenutí. Proč?
Mezi roky 1945 a 1990, i dlouho poté, tvořili konstrukci našich moderních dějin marxističtí historikové, a to často na objednávku. Jejich publikace jsou proto z pohledu dnešní historiografie do značné míry nevěrohodné, protože jsou zkrátka neobjektivní. A uvedené skutečnosti už začasté nelze ani ověřit, neboť citované archivy neexistují a archiválie jsou pod jinými signaturami uloženy na jiných místech. Po změně režimu, tedy po roce 1989, se do té doby preferovaným komunistickým odbojem nezabýval téměř nikdo.

Ale zrovna Fučík je příkladem toho, že by se měli i komunističtí odbojáři nahlížet objektivně a měli by tak činit profesionálové, kteří ctí pravidla historikovy práce. Mimochodem, Fučík podle toho, jak já jsem pochopil jeho osobnost, by se tomu, co z něj udělal režim po roce 1948, snad i usmíval. On tyto ambice nikdy neměl. Medvědí službu mu udělala jeho manželka Gusta, která s nálepkou vdovy po hrdinovi prožila celý zbytek života a objížděla s ní republiku. Koneckonců: Fučík byl po roce 1989 tak zprofanován, že první, co bylo zkoumáno, byla pravost rukopisu Reportáže. Tam byl tehdy základní otazník.

Nikoho dlouho nezajímalo, že existují nějaké výslechové protokoly a zda to, co je v nich uvedeno, se v Reportáži nějakým způsobem odráží. To se děje až v poslední době. Pražské Ottovo nakladatelství, které před několika lety vydalo Reportáž ve formě faksimile, se nyní rozhodlo pro takovouto zajímavou komparativní práci. Předpokládám proto, že ohledně Julia Fučíka ještě nebylo vyřčeno poslední slovo.

Nebylo důvodem toho, že se z Fučíka po roce 1948 stala svým způsobem posmrtná „superstar“ i to, že byla Reportáž jako svědectví popraveného svým způsobem výjimečná, a navíc byla napsána i s literárními ambicemi?
Byla ojedinělá, byla výjimečná a až do devadesátých let nikdy nevyšla v celku tak, jak ji napsal. On se tam přiznává k tomu, že hrál s gestapem „vysokou hru“. A to jsou zrovna pasáže, jež byly vyškrtnuty po zásahu nejvyšších představitelů KSČ. Celou dobu se proto tvrdilo, že Fučík nespolupracoval. To znamená, že národ byl od počátku obelháván.

Co to bylo za vysokou hru? Ve vyškrtnutých pasážích je to pojato hodně zkratkovitě a až na konci Reportáže.
Předně musím říct ještě jednu věc. Obecně se v odboji říkalo, že má vyslýchaný mlčet dva až tři dny. A pokud začne mluvit, tak má mást stopy, aby dal čas ostatním, aby mohli zareagovat. „Potopit se“, emigrovat, pokusit se získat jinou identitu a podobně. Fučík to vydržel šest týdnů. V tomto ohledu je to v mých očích hrdina. A je úplně jedno, jestli byl v minulém režimu považován za superstar, nebo po roce 1990 některými označován za zbabělce. Fučík si užil obou poloh a já se domnívám, že už jsme tak daleko, že bychom měli být schopni objektivity.

Dlouhou dobu panovaly rozpaky, zda selhal on, nebo jeho spolupracovník Klecan. Vdova po bývalém komunistickém prezidentovi Antonínu Zápotockém Marie podle studie historika Petra Koury dokonce tvrdila už na počátku sedmdesátých let, že se Fučík na Pankráci choval jako spolupracovník gestapa.
Jak jsem si četl výslechové protokoly, tak z toho nemám ten pocit. Pokud by měl někoho poškodit, učinil by to okamžitě, což by mu mohlo bezprostředně prospět. Ale jakmile vypovídal s časovou prodlevou šesti týdnů, všichni věděli, že byl zatčen, a mohli se podle toho zařídit. Pokud by si ale opravdu pustil „pusu na špacír“, po šesti týdnech po zatčení těžko mohl někoho poškodit. A že by byl někdo zatčen čistě na základě jeho výpovědi, jsem zatím nezjistil.

Vraťme se k té vysoké hře...
Vysoká hra z jeho pohledu bylo to, že bude částečně vypovídat, utvoří více či méně určitou konstrukci toho, co v rámci rezistence podnikal, a bude se snažit gestapo přesvědčit, aby tomu uvěřilo. Bez ohledu na skutečnost. Ale to přece neznamená, že by vypovídal „čistou“ pravdu a spolupracoval. Víceméně tím myslel, že poskytne co největší počet slov na co největší počet zaprotokolovaných stran, aby už dále nebyl týrán, ale neřekne nic podstatného.

To byl systém, který po určitém čase používala drtivá většina zatčených. Na gestapu vypovídal prakticky každý. Neznám nikoho, kdo by se výslechy úspěšně promlčel. Gestapo mělo své výslechové metody dokonale propracované a lidé - i ti nejstatečnější - jsou pouze lidé.

To už jste někde nedávno konstatoval, když jste zveřejnil informaci, že vypovídal i hrdina nekomunistického protiněmeckého odboje, podplukovník Josef Mašín ze skupiny dnes nazývané Tři králové, součásti Obrany národa.
Já si dnešního generála in memoriam Josefa Mašína hluboce vážím. Ale to neznamená, že budu zamlčovat informace, jež o něm zjistím. Byť by mohly být částí veřejnosti vnímány negativně. A jestliže Fučík mlčel šest týdnů, tak Mašín nemluvil pět měsíců. V mých očích se tito pánové zachovali hrdinsky oba. I když se nedomnívám, že bychom je měli oba stavět na tu samou úroveň. Obrana národa se plně zapojila do domácího odboje hned po okupaci, zatímco komunisté byli rozpolceni a část se do odporu pustila až poté, co vstoupil do války Sovětský svaz. Do té doby představoval wehrmacht pro Moskvu dělníky oblečené do německých uniforem.

O co vůbec šlo ve výpovědích Josefa Mašína?
Mašín byl přizván jako svědek, nešlo o jeho osobu, ale o jeho znalosti ohledně odbojové činnosti zrovna vyslýchaného. Hovořil střídmě, v době, kdy již nemohl nikoho poškodit. A hovořil o lidech, kteří už v té době byli buď zatčeni, nebo odsouzeni, mrtvi, či v emigraci. Selektoval, snažil se nikoho nepoškodit. Gestapo ho ztýralo takovým způsobem, že mě to nenechalo chladným. Převzalo metody středověkého útrpného práva...

Vraťme se k Fučíkovi. Pochybnosti budilo i jeho vyprávění, že ho gestapák Josef Böhm brával na výlety po Praze. Třeba do restaurace nebo na vyhlídku Pražského hradu. To bývalo obvyklé?
Nebylo to neobvyklé. Gestapo většinou tyto lidi využívalo jako takzvané volavky. Zkoušelo, jestli se k nim někdo nepřihlásí. Jestli nezareaguje, neřekne třeba Fučíkovi: „Nazdar Julku, už jsme se dlouho neviděli.“ Nebo tím také mohlo dávat ostentativně najevo, že se dotyčný zlomil, že spolupracuje, že za odměnu chodí s gestapáky na pivo a že gestapo už vlastně všechno ví...

Jaký vůbec byl podíl komunistického odboje na celkovém protinacistickém odporu?
Vzhledem ke skutečnosti, že ani téměř osmdesát let po pádu třetí říše nemáme z pera českých historiků zpracovány komplexní dějiny českého odboje, tak se z něj velmi těžko vytrhává nějaká část.

Neexistuje dokonce ani koncepce studia dějin Protektorátu Čechy a Morava na některém z odborných vědeckých ústavů. Odpověděl bych proto na příkladu již zmiňovaného Plötzensee: minimálně čtvrtina, možná třetina popravených odbojářů zde byli buď členové, nebo sympatizanti komunistické strany. Význam jejich části odboje rozhodně nebyl malý. Ale ani nebyl jeho vedoucí silou, jak tvrdili marxističtí historici. To bylo zase účelové, přehnané hodnocení, které interpretaci takzvaného komunistického odboje ve výsledku poškodilo.

Fučík ve své Reportáži výrazněji mluví jen o komunistickém odboji, členy nekomunistického odboje podle mého pozorování až na výjimky, například generála Aloise Eliáše, opomíjí nebo zmiňuje jen letmo. Byl opravdu takovým zaníceným komunistou?
Já jsem nikdy nechtěl studovat komunistický odboj. Ale bádání mě přimělo přečíst si mnohé věci, které psal. A kladu si otázku, jestli tomu skutečně věřil, nebo byl natolik oddaným fanatikem, že psal i věci, jimž nevěřil. Nejsem to schopný rozlišit. O jisté míře fanatismu a zbožštění Moskvy však nepochybuji. Fučík však nebyl primitiv, a proto jej dávkoval s rozmyslem. A o nekomunistických odbojářích se zmiňuje, byť ne mnoho. Jde minimálně o členy Obrany národa a Petičního výboru Věrni zůstaneme!

Pavel Cechl, Právo

Zdroj:
https://www.novinky.cz/historie/clanek/historik-jan-boris-uhlir-zadost-o-milost-poslal-fucikuv-otec-den-po-poprave-40371919