Historik: Únor rudý, Západ sílí 

Pražský převrat vystrašil Evropu a vzniklo NATO

Československý převrat v únoru 1948 vnesl do západní politiky pocit, že nová světová válka je nebezpečně blízko. A záhy vznikla Severoatlantická aliance.

V těchto dnech si připomínáme 75. výročí převzetí moci komunisty v Československu. Přes jeho veskrze negativní dopad na další osudy československé společnosti jedno pozitivum zůstalo.

Vizuální a zpravodajská svědectví v tisku i tajných diplomatických depeších o demonstracích komunistických sympatizantů, ozbrojených dělnících v ulicích, perzekuci politických oponentů, nadšeném Klementu Gottwaldovi a naopak mrtvém tělu ministra zahraničí, nestraníka Jana Masaryka, mobilizovala znejistělý Západ a akcelerovala budování přelomových transatlantických bezpečnostních struktur.

Jak ale připomíná historik Vojtěch Mastný, nelze zjednodušeně říci, že by bez rychle zrudnuvší Prahy v dubnu 1949 NATO nevzniklo. Stalo by se to možná později nebo za jiných okolností.

Na naléhavosti dodávalo pražskému dění ne nedůvodné podezření, že to není ojedinělá záležitost, ale součást nějakého širšího Stalinova plánu. Jak dodává historik Lawrence S. Kaplan, všichni se na Západě ptali – je převrat v Praze moskevskou odpovědí na akce Západu v okupovaném Německu, které později v roce 1948 vyústily ve Stalinovu blokádu Západního Berlína?

Byl to Stalinův signál Západu, aby přestal s aktivitami, které Moskva považovala za hrozbu? Nebo to byl dokonce začátek protizápadního vojenského tažení?

Podle tehdejšího novináře Jamese Restona z The New York Times osud Čechů a Slováků varoval – Evropané poválečný vnitřní rozvrat sami nedokážou zvládnout a bez americké angažovanosti je čeká pražská cesta. A nemalá část západní veřejnosti byla skutečně přesvědčena, že na řadě je teď Paříž nebo Řím.

Obrazy sovětizace
Politiky, na rozdíl od veřejnosti či novinářů, pražské finále zase tolik nepřekvapilo. Prahu vzhledem k jejím dlouhodobým otevřeně prosovětským postojům odepsali již dříve.

V kontextu francouzské, italské či belgické čerstvě obnovené poválečné parlamentní demokracie byl ale mimořádně znepokojivý relativně nekrvavý modus operandi, který komunisté v Praze použili – vyvolání vládní krize, aktivizace členské a funkcionářské sítě, ovládnutí bezpečnostních orgánů, agresivní ideologické kampaně a masové demonstrace, zneužití spolupráce s levicovými nekomunistickými subjekty, socialisty a sociálními demokraty.

Jak si všiml historik a politolog Peter Švík, i z tohoto důvodu vyvolala ztráta Československa šok ve Francii především v nekomunistických levicových kruzích. Francouzští socialisté dlouhodobě podporovali spolupráci s komunisty, ale to, jak se svými „soudruhy na levici“ Gottwald a spol. po Únoru zametli a v podstatě je jako stranu zničili, nevěstilo pro francouzské socialisty nic dobrého v případě vítězství „jejich“ komunistů. „Měli jsme být kritičtější,“ konstatoval ve vztahu ke komunistům socialistický veterán Léon Blum.

Kolektivním obrazům sovětizace dodala skutečnou emocionální sílu až individuální tragédie známého a populárního ministra zahraničí Jana Masaryka. Jak dodává Švík, právě jeho smrt nasměrovala například americké veřejné mínění a následně i mínění politických reprezentantů ve prospěch větší vojenské a politické angažovanosti USA v západní Evropě.

Pražský převrat vnesl do západní politiky pocit, že nová světová válka je nebezpečně blízko. Hrozilo, že se pražský scénář zopakuje i v jiných, podobně ohrožených zemích. Například Finsko právě zvažovalo od Moskvy nabídku, jež se „nedala odmítnout“. Jak dodává Mastný, Finové nakonec v dubnu 1948 souhlasili s neutralitou s tím, že budou své případné ohrožení se Sověty „konzultovat“.

Nervózní byli z případné moskevské nabídky také v Oslu a začali na Západě sondovat, zda by jim v případě napadení pomohl. Nepřekvapí pak, že když se ta možnost objevila, stali se zakládajícími členy NATO.

Budoucím otcům-zakladatelům NATO se tu začala rýsovat širší geopolitická bezpečnostní konstrukce, zahrnující severní, západní i jižní Evropu. Právě Itálie se na jaře 1948 podobala československému profilu – společnost otřesená válkou, blížící se volby jako možný katalyzátor střetu a silná, Moskvou řízená komunistická strana, možná ochotná překročit Rubikon ozbrojené mobilizace.

V osudovém volebním střetu ale především Američané nechtěli nechat nic náhodě a byli rozhodnuti podpořit italskou pravici materiální pomocí, propagandou a možná i zbraněmi.

Diplomat George Kennan podle Mastného uvažoval, že by se měli italští komunisté postavit mimo zákon i za cenu rizika občanské války. Nakonec to nebylo potřeba – křesťanští demokraté Alcida De Gasperiho zvítězili i díky „pražskému efektu“, jenž vystrašil konzervativněji naladěné voliče.

Jak dodává Mastný, bez této porážky by se Itálie stěží připojila k NATO jako jeden z jeho zakládajících a nejspolehlivějších členů.

Na cestě ke vzniku Aliance
Jak ale Mastný připomíná, západní politici své aktivity výrazně zintenzivnili právě po únoru 1948, což vytvářelo dojem, že na události v Praze reagují. Ve skutečnosti ale již od konce roku 1947 začala mezi Washingtonem, Paříží a Londýnem kolovat myšlenka transatlantického vojenského spojenectví.

Američané však chtěli, aby první krok udělali Evropané. V lednu 1948 proto navrhl britský premiér Ernest Bevin svému francouzskému protějšku Georgesi Bidaultovi obranné spojenectví, do něhož by přibrali i Nizozemsko.

Jak podotýká Švík, pražský únor přiměl Francouze změnit svůj do té doby spíše odmítavý postoj ke kolektivní bezpečnosti proti sovětské expanzi. I z těchto důvodů Bidault již 4. března vyzýval amerického ministra zahraničí George Marshalla, že je třeba o obraně Evropy s americkými zárukami vážně jednat. Ve stejnou dobu Bevin varoval před sovětskou snahou rozšířit svůj vliv a ovládnout kontinentální Evropu, Balkán i Dálný východ.

Jedenáctého března Bevin navrhl koncept Severoatlantického obranného systému, spojujícího severské země se západní Evropou a také se Středozemím. Výsledkem této shody byl důležitý milník na cestě k NATO, Bruselský pakt, který 17. března 1948 podepsaly Velká Británie, Francie a Nizozemsko.

Byl zaměřen proti blíže neurčenému nepříteli, v aktuálním kontextu to mohl být jen Sovětský svaz, a položil infrastrukturní a institucionální základy NATO. Nyní již byl míč na straně Washingtonu.

Amerického prezidenta Harryho Trumana a jeho administrativu čekala několikaměsíční přesvědčovací ofenziva především na půdě Senátu, v níž získal na svou stranu klíčového republikána Arthura Vandenberga.

zdroj: 
https://www.lidovky.cz/svet/unor-1948-komuniste-puc-masaryk-usa-nato.A230228_141639_ln_domov_hma

Foto: Bruselský pakt, 17.3.1948