Identýfikacija istoriji i kultury Rusýniv v publikacijach

Tam, de už vplývala protýrusýnska, komunistýčna, narodnostna ideologija, v duchu „Rusýny sut Ukrajinci“, tam nazva „Rusýn“ je zaminena nazvov „Ukrajinec“, „Lemko-Ukrajinec“, abo „rusýn - ukrajinec“. Uvedeme literaturu i materijaly kotry nam bylý dostupny i kotry zme u svojim voľnim časi, po skinčiňu robočich i rodynnych povynnosti i povýnosti v pravoslavnim chori sv. Trojici i povýnnosti umeleckoho veducoho v spivackij skupýni Kalýnec prý Okresnij organizaciji RO, i organizačnoj roboty u vybori Okresnoj organizaciji rusýnskoj obrody u Svýdnýku, zme stýhlý proštuduvatý i spracuvatý do toj podoby, naukovoj roboty, kotru vam teper peredkladam.

Zoznam použytoj literatury:

A. Normalna identýfikacija Rusýniv, bez vplývu komunistýčnoj, protýrusýnskoj narodnostnoj ideologiji sja nachodýla v tych publikacijach:

1. Ottuv naukovyj slovnýk, vydanyj v Prahi, 1896,
2. Krpelec Bartolomej: Bardejov a okolie, vydala Matica Slovenska, 1935,
3.Ľudkevič Stanislav: „Halýcjko-rusjki narodni melodiji“ publikovany v Etnohrafičnim zbirnýku naukovoho tovarystva Ševčenka u Ľvovi, 1906,
4. Kalýňak Jan: Jarné rusínske piesne, vydala Rusýnska obroda, Prešov, 2002,
5. Pop Ivan: „Rusýny v slavjanskim sviti“, publikovane v Rusini: Otázky dejin a kultúry, vydala Rusýnska obroda, Prešov1994,
6. Magoči Pavel Robert: „Rusíni na Slovensku“, vydala Rusýnska obroda, Prešov jak prýlohu Narodnych novýnok čislo 11/1993.
7. Kerča Igor: „Pravo žytý u svojum domi“, publikovano v časopýsi Rusýn č. 2/1993
8. Roman Ľubo: „Hľadaňa Rusýna“, publikovano v Narodnych novýnkach č. 13/1993
9. Dejiny sveta, pereložyla Československa Akademija nauk v Prahi v 1959 roci z Istoriji svita vydanoj Akademijov nauk ZSSR v Moskvi.

B. Skryta identyfikacija Rusýniv jak naslidok vplývu ukrajinizačnoj narodnostnoj politiky komunistickoj strany je v tych publikacijach:

10.Kolessa Filaret: „Narodni pisni z halýcjkoji Lemkivščýny“ publikovano v Etnohrafičnim zbirnýku Naukovoho tovarýstva Ševčenka u Ľvovi, 1929,
11. Volodýmýr Hošovskyj: U pramenu lidové hudby Slovanu, vydala Československa akademija nauk v Prahi v 1976 roci,
12.Orest Zilýnsjkyj: Slovenská ľudová balada v interetnickom kontexte, vydala SAV Bratislava 1978,
13.Mušýnka Mýkola: „Juh“ publikovano v publikaciji Lemkovýna I, časť, vydane v New Yorku, 1988,
14. Elšekovci Alica a Oskar: Úvod do štúdia slovenskej ľudovej hudby, vydalo Narodne osvetove centrum, Bratislava, 1996,

Što sja z tych publikacij dozname?

A. Z publikacij vydanych normalni sja dozname, že zme dakolý bylý Rusýny aj teper zme Rusýny .

1. V Ottovim slovnýku je na strani 776 informa cija, že v Galýciji žylý Poľaci, Rusýny, Žydý i kolonisty. Ukrajinci sja nespomýnajut, bojich tu nebylo. Zapadnu časť osidľujut Lemkove, vychodnu Bojkove i Huculy. Za rusýnsky mista bylý považuvany mista: Gribov, Gorlýci, Žmijgorod, Dukľa, Rýmanov, Novotanec, Bukovsko. Znamy mineralnyma vodamý bylý rusýnsky sela Ščavnýcja , Krýnýcja i Ivonýč. Rusýnsky sela bylý i v Transilvaniji, mena malý prýdavok – orosz. Rusýnsky sela z terýtoriji sučasnoho Slovenska sja nespomýnajut. Gu ruýnskomu jazyku v 1890 roci sja prýhlasýlo 2.826.262 obyvateliv v serednij Evropi. V tim časi v Galýciji bylo 1.868 rusýnskych škol. Obyvatele sami sebe nazyvalý Rusýnami abo Rusnakamý. Bojkove žylý na vychodi. Na vychod i na juh od Bojkiv žylý Huculy. Bojkove sja rečov odlýšujut od Lemkiv i od Huculiv. Takže výdýme, že ukrajinciv tu zme nenašlý, lem Rusýniv.

2. Bartolomej Krpelec v publikaciji Bardejov a okolie na strani 134 uvodýt, že v 1920 i 1930 roci v Bardejovi žylý Slovaci, Žydý, Nemci, Cýgane, Maďare, Rusýny, Poľaci. Ani tu nebylo Ukrajinciv.

3. Stanislav Ľudkevič v naukovij roboti „Halýcjko-rusjki melodiji“ porivňuje halýcky spivanky z ukrajinskyma, na strani 14 pýše tak:“ ... počuješ neraz vid ukrajinciv, ščo naši halýcjki melodiji, suprotý ukrajinsjkých rozkišnišych i šyrokých je malo rozvýneni ta korotki. To pravda. Halýcjki pisni obertajutsja v obmedžených stupnicjach i deržatsja lem holovných intervaliv i nesmilo od nych oddiľujuťsja. Rozkišniši melodiji muzýkaľných ukrajinciv suprotý monotonných hucuľských, lemkivsjkých ta bojkivsjkých melodij javľajuťsja naskrizj modernýmý. Voný stojať blýzjko italijsjoji muzýčnoji kuľturý jaka vid 17. stoliťa sýľno rozvýnulasja po vsij Ukrajini a pisľa i v Moskvi. Ukrajinci i ukrajinski narodni pisni perejňalý z italijsjkoji muzýký daleko biľše form, niž naši halýcjki narodni pisni. Pýše, že lemkivsky melodiji, hlavni svojov rytmickov formov, sut blýzky slovensko-poľskomu týpu, spomýnat i slovensko-maďarskyj vplýv ale o vplývi ukrajinskim nepýše, bo takoho vplývu nebylo. Ľudkevýč sja o halýckych spivankach vyjadruje jak o našych a jichni sut ukrajinsky. Ľudkevýč sja čuje Halýčanom a ne Ukrajincjom. Tu jasni výdýme dva rivnopravny etnika halýcke i ukrajinske. Ľudkevýč medži týma dvoma etnikamý výdýt rozdil v nazvach, v sposobi žyvota, v psýchologiji dumaňa i v kulturi. To sut, podľa Ľudkevýča, týpicky znaky kotryma sja odlýšujut Halýčane od Ukrajinciv. Pro nas to znamenat že podľa rytmickoj štruktury rusýnsky spivanky naležat do zapadoslovjanskoj skupýna a ne do vychodoslovjanskoj skupýny v kotrij sut ukrajinsky spivanky. Može i zato po II. svitovij vojni v akciji Visla cyle etnikum Halýčaniv bylo rozšmarene po cýlim Poľsku i po Ukrajini, žeby bylo lehše byvalych Halýčaniv nazvatý Ukrajincjamý. Na ukrajinskyj vplýv na halýcký spivanky Ľudkevýč poukazuje až v novokomponovanych avtorskych, novodobych halýckych spivankach, kotry nesut narodny halýcky, ale lem znarodnilý, bo sja stalý popularnyma i pačilý sja ľuďam. Zato jich spivalý i perevzjalý do svojoho repertoaru.

4. Jan Kalýňak u svojij publikaciji „Jarné rusínske piesne“ zrobýl týpologiju rusýnskych spivanok jarnoj kalendarnoj obrjadovosti. Tu sja ukazalo že je 18 tem, kotry majut uzkyj rozsah melodiji, na 5 až 7 toniv u staršych týpiv a 8 i vec toniv u novšych týpiv. Trojrjadkovyj i štýrirjadkovyj virš je u staršych týpiv a pjať i vecerjadkovyj virš je u novšych týpiv. Rytmicki sut spivanky mnoho rozdilny, to značit nemajut iši uzatvorenu štrukturalnu formu, bo sja furt iši rozvývajut, davajut spivakovi možnosť varijuvaňa, v texti i rytmiki. Použyvaňa častych tonalnych upadaň, či pokleskiv, nazvanych – glizy, poukazuje na neupevnenosť melodiky, kotra iši furt je u vyvoji. Toto sut znaky vyvojovoho štadija spivanky, kotru je ťažko zafiksuvatý v jednij podobi, zato je veľo melodýčnych, rytmičnych i textovych variantiv. Narodne dumaňa iši sja nezjednotýlo v jednij formi spivanky, je folklorne. Naj vyznačnišyma temamý sut: „Kač dolov, kač“, „Do haju lišečky, do haju“ „Hoja ďuňda, hoja“, „J.ať pusjte nas, pusjte“. Geografickov metodov bylo ziščeno, že toty spivanky sut lem u Rusýniv i u Slovakiv, ale u Ukrajinciv sja nenachodžajut. Čom by sja potim malý nazyvatý ukrajinskyma narodnyma pisňamý? To skorše už by mohlý bytý slovenskyma narodnyma spivankamý, bo Slovaky toty spivanky spivajut. Tu možeme suhlasýtý z Ľudkevýčom, že Rusýnsky jarny spivanky naležat do zapadnoj slavjanskoj skupýna a ne do vychodnoj v kotrij sut ukrajinsky narodny spivanky.

5. Ivan Pop u svojij roboti „Rusýny v slovjanskim sviti“ na strani 9 pýše, že namý obyvana terýtorija toje: Vychodne Slovensko, Pidkarpatska Rusj, Transýlvaniaja i severovychodne Maďarsko je kulturni homogenna už od epochy neolitu. Slovjanskyj charakter naš region dostal v VI. storoči, koly v procesi sťahuvaňa narodiv tu pronýklý slovjansky plemena. Archeologičny pamjatky VI. až IX. storoča a tak isto i fakty paleolingvistiky nesporni dokazujut juhoslovjanskyj povod plemen oseľujučich prýkarpatsku nýzovýnu i peredhorja Karpat. Z toj doby „Povesť vremennych let“ identýfikuje na našych zemľach etnonim Bilych Chorvativ, ale už v XI. storoči sja nachodýt nazva Rusýny, Ruthene. Kontakty Malorosiv i jich predkiv z Rutenamý bylý taky slaby, že absolutni neovplývnýlý vyvoj rusýnskoj kultury.

6. Pavel Robert Magocsi u svojij roboti „Rusýny na Slovensku“ pýše že Komunisticka strana v Československu i jej pidkarpatska sekcija sobi už v 1926 roci osvojila nazor Ukrajinskoj komunistickoj strany, že obyvatele Prešovskoho regionu, nesmotrjači nato, jak sja sami nazyvajut, sut Ukrajinci a choč jaka inša narodnostna orjentacija , by sja mala ignoruvatý. Problem narodnoj rusýnskoj identity komunisticka strana za svojoj existenciji nevyrišyla. Tu je na misci vopros: Jak sja stavľat sučasna Komunisticka strana Slovenska gu tomu, že my sja holosýme za Rusýniv i že ne zme Ukrajinci? Chotila by KSS, žeby zmes ja znovu pýsalý ukrajincjamý keby malý vladu v rukach, abo nas uznavajut i budut uznavatý jak svojbytnyj narod zo svojov istorijov i svojom kulturov?

7. Igor Kerča u svojij roboti „Pravo žytý u svojum domi“ pýše že časť Maramoroša byla na korotkyj čas vybojom prýčlenena gu Galýciji, ale už v 1321 roci dobrovoľni časť Maramoroša byla vernuta nazad pid maďarsku korunu jak veno divky kňazja Leva II Jurijevýča. Joho divka sja vydala za maďarskoho kraľa Karola Roberta. Neje istorýčnych dokaziv o tim, že my zme patrýlý pid Kijevsku Rusj. Istorýčnov, terýtorialnov i ekonomičnov spoločnosťov z ukrajinskym narodom zme nebylý. S toho vyplývat takyj zaver, že Rusýny ani nemalý de nabratý pocit spolupatričnosti z ukrajinskym narodom a i ukrajinskyma idealamý. Ukrajinsky idely i jazyk sja formuvalý na inšim etniku i v inšych podmienkach jak rusýnsky idealy i rusýnskyj jazyk.

8. Ľubo Roman v članku „Hľadaňa Rusýna“ pýše, že Zemplin patrýl istyj čas pid haličsko ruske kňazivstvo. To značit, že v tim časi na Zemplini vynýkalý peršy rusýnsky usadlosti. Toto potverdžujut i vysledky vyskumu v kotrim sja zistýlo, že vekšyna tzv. valaskych rusýnskych sel nebyla osidľuvana ľudmý z dalekoho Rumunska, to by sja musilý zhoduvatý jich kultura i reč, ale že rusýnsky sela na Šariši bylý oseľuvany ľudmý z hornoho-severnoho Zemplina i zo severnych svahiv Karpat. Tot nazor potverdžuje i fakt, že blýžšy sut sobi rusýnsky dijalekty v smeri sever-juh, jak dialekty v smeri vychod-zapad. Hlavnyj prud Rusýniv prýšol z kňazjov Fedorom Korjatovýčom. V tim časi sja utrýmuvala staroruska narodnosť.

9. V druhim zväzku Dejin sveta na strani 700 sja pýšeže Tacitus, kotryj popýsuval Germaniv upozorňuval na rozdily medži Venedami, kotry žylý na zemľach severni od Karpat až po Rižskyj zalýv na severovychodi, i Germanami, kotry žylý na berehu Baltickoho morja. Tacitus pýsal, že Venedy sposobom žyvota majut blýže gu Germanom jak gu kočovym Sarmatom, kotry tyž žylý na zemli od berehu Baltickoho morja vychodni od Venediv až po nýžýny Dnipra a Dnistra, juhovychodni od Venediv. Znamy mena venedskych kmeniv bylý Anty, Chorvaty i Sklabeny. Gotskyj istorýk Iordanes v VI. storoči pýše, že venedsky kmeni bylý barz početny i malý šýlýjaky nazvy, najznamišy abo najobavanišy bylý Sklabeny i Anty. To značit, že na zemľach dnešňoj Ukrajiny žylý Sarmaty, kotry mohlý bytý prapredkami Ukrajinciv a na našych zemľach žylý Sklabeny, Anty i Chorvaty, kotry mohlý bytý našyma prapredkamý. Na strani 222 sja pýše že v 6. storoči severni od Karpatskych hor žylý Bily Chorvaty, zapadni od ných žylý Moravane. V 6. i 7. storoči sja časť Chorvativ pereselýla čerez Moravsky zemli do Panoniji a dale do hnešňoj Chorvatiji. Časť Chorvativ ostala na starij zemli v Karpatach. Na strani 240 sja pýše, že v 9. storoči byl založenyj štat Kyjevska Rusj v kotrim sja zjednotýlý výchony slovjansky kmeni, kotry bylý osidleny na nýžýnach rik Don a Dneper. Na strani 247 sja pýše, že do Kyjevskoj Rusi nepatrýlý ani Chorvaty v Karpatach, ani Tiverci, kotry v tim časi osidľuvalý zemli vychodni od Karpat, ani Dulebove, kotry žylý severni od Tiverciv. V tim časi sja zo severu na juh sťahovalý Normany. Na Karpaty ani na Velýku Moravu Normany nigda nepronýklý, ale v Kyvsjkij Rusj Normany kralý i zabývalý. V 1054 roci sja Kyjevska Rusj rozpala. Potim sja znovu obnovýla a hranicja byla asi 100 kilometriv od Užhorodu. Užhorod byl v maďarskim kraľovstvi a Ľublin v Poľskim kraľovstvi. Kolo 12. storoča sja Kyjvska Rusj rozpala na veľo kňazivstv. Už v 11. storoči vynýklo Halýcke kňazivstvo, kotre zaberalo severovýchod Karpat, na juhu až gu Dunaju na zamľach hnešňoj Moldaviji. Centrom bylo misto Peremyšľ. Patrýlo tu i misto Bardejov. Bylo tu sýlne bojarstvo kotre proti sobi bojuvalo. V Halýči sja u velýkim množstvi ťažyla siľ, kotru vyvožalý za hranici. Na vysokij urovni bylo spravaňa želiza , zlatnýctvo, hrnčarstvo i tesarsky remeselny roboty. V Halýči bylo prez 80 mist. Velýkyj vyznam malý vodny i suchozemsky drahy pro evropskyj obchod. Kňazivstvo u 13. storoči prýpalo juhozapadnomu Rusku, Užhorod i Zakarpatsko sja stalý sučasťov Uhorskoj koruny a misto Halýč sučasťou Poľskoj koruny. Na strani 804, 805 sja uvodýt, že v 14. i 15. storoči sja Halýč obnovýla i bojuvala proti poľskij nadvladi a ukrajinsky zemli bojuvaý proti Litovskij nadvladi. Bylý to roky 1340,1370, 1469, 1490. Vynýkalý narody biloruskyj, ukrajinskyj o rusýnskim sja nepýše, ale ked sja tvorýlý fonetýcky tvaroslovny zvlaštnosti u tych narodiv tak je iste, že sja vytvarjalý i u Rusýniv, rusýnsky zemli v 15. i 16. storoči označuvalý nazvov Halycjka Rusj a ne Ukrajina. Kotry mista v Halýči bylý sýlny dostavalý od poľskych i uhorskych kraliv samospravu podľa magdeburskoho prava. Magdeburske pravo v ukrajinskych zemľach sja nepoužyvalo, bo tam sja pýsala inakša istorija, jazyk i kultura, jak u Rusýniv.

B. Zo skrytoj identýfikaciji sja dozname, že Rusýny by malý bytý Ukrajinci, ale istoričny fakty i kulturny javy take tverdežeňa vyvertajut i nepuskajut do praxi. A teper slidujme jak z toj putanýny sja jednotlývy avtory naukovych robit vymotujut. Každyj avtor naukovoj roboty maje inakšyj prýstup gu sposobu rišiňa identýfikaciji.

10. Filaret Kolessa u svojij velýkij naukovij analizi z nazvom „Narodni pisni z halýcjkoji Lemkivščýny“ v Etnohrafičnim zbirnýku Naukovoho tovarýstva Ševčenka u Ľvovi, 1929, uznavat dvi etnograficky zony: Vychodnu – piddneprovsku, kotra zaberat oveľo vekšu terýtoriju i je jednotniša i Zapadnu-karpatsku, kotra zaberat menšu terýtoriju i je vece diferencuvana. Kolessa medži tyma dvoma etnografickyma zonami výdýt taky rozdily: rozdily v bisidi, v muzýki, v narodnij architekturi, v oblečiňu, v povahovych i charakterovych vlasnosťach človeka, v sposobi žyvota i v zamesnani obyvateľstva. U menovani počtu rozdilnych vlastnosti medži dvoma etnýkami, Kolessa perevyšyl i Stanislava Ľudkevýča. Ale pýše sja rik 1929 a tu už posobýt ukrajinizačna narodnostna politýka komunistickoj strany a vyslidok toj ukrajinizaciji vydýme v tim, že u Kolessy už to nesut rovnocinny kultury dvoch rovnocennych narodiv, ale lem dvi etnograficky zony Ukrajinciv. Skady sja vzjalý odrazu Ukrajinci v Karpatach, može neznat ani sam Kolessa, ale pýše tak, jak mu kaže politýka. Kolessa sja snažyt najtý spojiňa medži tyma zonamý a proto dodavat tverdžiňa, že muzýčny dijalekty obýdvoch zon sja spojujut v starodavnišych verstvach, hlavni v obrjadovych kalendarnych i rodýnnych melodijach a rozdilny sut melodiji spivanok tvorenych v novišych muzýčnych verstvach, v novšim obdobi. Tu sja Kolessa rozchodýt z Ľudkevýčom, bo Stanislav Ľudkevýč pýsal opačni, že v staršych verstvach hlavni obrjadova kultura kalendarna i rodýnna byla rozdilna a novša verstva sja vzajomni ovplývňuvala v doslidku vekšoj migraciji obyvateľstva. O Lemkivskim muzýčnim dijalekti Filaret Kolessa tverdýt, že sja perekryvat z hranicjamý lemkovskoj bisidy. U Lemkiv Kolessa výdýt rozšyrenyj novouhorskyj týp spivanok kotry majut formu AA5BA. Tot týp spivanok sja nachodýt aj u Slovakiv, Moravaniv i Vyšnich Slezaniv. U Ukrajinciv tot týp sja nenachodýt. Naprýklad to sut spivanky: „Hora, hora, bukovýna...“, „Červena ruža trojaka...“, „Joj mamičko, ja už šje vam vidam“, „A ja taka čarna....“. Kolessa na strani 50 potverdžuje, že lemkovsky spivanky sut totožny zo slovenskyma , českomoravskyma a dakoly aj z poľskyma spivankamý, ale ukrajinsku podobu nenašol. A toto vo svojij roboti aj napýsal, ato je joho naukovyj, nepolitýčnyj prýstup. Veľo spivanok nachodtýt podľa Kolessy sut lem lemkovsky, kotry sja nerozšyrýlý do susidnich etnik. Dalše Kolessa tverdýt, že taky jansky spivanky – kotry sja spivajut prý paliňu janskych ohniv – sobitok u Karpatach , sja na Ukrajini ne nachodžajut, sut lem u Lemkiv i u Slovakiv. Zato my hneskaj može tverdýtý na osnovi roboty Filareta Kolessy, že jansky spivanky nesut ukrajinsky ale rusýnsky i slovensky. Ale Kolessa i tak nazyvat jansky rusýnsky spivanky ukrajinskyma. Čom? Bo taka nastala narodnostna politýka. Tu je vplýv komunistickoj strany. Kolessa vyhotovýl takyj zaver svojoho vyskumu: 1. Spivankova tvorba Lemkiv je u svojij kostri v najdavnišych časach tisno spjata z ukrajinskom tradičnom poezijom. Toto tverdžiňa naukovo nepidložyl nýjakyma faktamý, neuvil nyjakyj prýklad, bo ho nemal, lem povil svij nazor a konec. Tym spovnýl politickyj prýkaz komunistickoj strany a knýžka z joho naukovov robotov perešlý politickov recenzijov i mohlý bytý publikuvany. Dale v druhim bodi už pýše jak skutočnyj naukovec i hovorýt o faktach i navodýt prýklady z praxi i pýše , že:
- po oboch stranach Karpat stýhlý vytvorýtý svij zvlašnyj i bohatyj repertoar mistnoho povodu. Toto tverdžiňa pidložyl faktamý i uvil prýklady z praxi.
- v tretim bodi pýše že Lemkovskyj spivankovyj repertoar sja u veľo prýpadoch perekryvat zo spivankamý Slovakiv, Moravaniv, Čechiv a dakolý aj Poľakiv. Spivanky majut spoločny textovy temy, što je vyslidkom i dokazom dovhovičnoho spolunažyvaňa i vzajomnych kontaktiv. Aj toto tverdžeňa pidložyl prýkladamý. Značit, že uznavat samostanosť našoj kultury i uvodýt ju jak kulturu zo zapadoslovjanskyma vplývamý. V tim je velýkosť roboty Filaretu Kolessy pru rusýnsku muzýkologiju.

11. Volodýmýr Hošovskyj u svojij velýkij naukovij roboti v publikaciji U pramenu lidové hudby Slovanu, v časi velýkoj socialistickoj ukrajinizaciji rusýnskoj kultury v1976 roci, na strani 76 pýše o rusýnskych svaľbjanych obrjadovych, spivankach, my jich nazyvame „ladkanky“ - „Do stiľce šidatý, nit koho klýkatý, zyjd mamýčko z neba, bo ťa tu bars treba.“ Tak „ladkajut“ svašky i hneskaj na svaľbi, ked sja vydavat sýrota, kotrij umerla mama. Hošovskyj zrobýl analizu toj spivanky i geograficko - komparatývnyj vyskum, hledal spivanku i jej týpy aj po Ukrajini, bo sobi dumal, že to dopravdy ukrajinska narodna pisňa. Ale prýšol nato, že „ohnýsko“ toj spivanky je lem na zemli Ukrajinciv-Lemkiv. Tverdýl, že lem s toj zemli sja ladkanky šyrjat do svojoj okolýci. Zistýl, že spivanka nebyla perebrana inšyma narodamý, ale sja šyryla lem s tym narodom, kotryj ju vytvorýl i použyval. Vychodna hranicja toj spivanky je v Zakarpatsku – v byvalij Pidkarpatskij Rusi, v zemľach Rusýniv. Ukrajinci žujut vychodni od toj hranici, „ladkanky“ absolutni nepoznajut. Pro nas to znamenat, že „ladkanky“ nemužut sja ani nazyvatý ukrajinskyma narodnyma pisňamý. Hošovskyj dokazuje, že „ladkanka“ patrýt lem jednomu narodu, ale za socializmu to byla lem etnograficka skupýna Ukrajinciv a to Lemkam. To byl spravnyj doktrinskyj, ukrajinizačnyj zaver, chocj i bez dokaziv, ale v duchu rišiňa komunistickoj strany, že Rusýny sut Ukrajinci i knýžka mohla bytý publikuvana. Lemže Hošovskyj byl naukovec i chotil svoju pravdu povistý. Doslidžuval dale i našol „ladkanky“ na Moravi i u južnych Slovjaniv kolo riky Dravy a riky Savy. Jak je to možne? Podavat tu logicke istorýčne vysvitliňa i pýše, že vzhľadom gu tomu, že nemame nýjaky istorýčny udaji ani doklady o hromadnim pereseleni karpatskych Lemkiv na Moravu za poslidnich 400-500 rokiv, mohlý to bytý lem jich bezprostredny predkove v 10.-11. storoči, abo dokincja iši skorše. Tyma predkamý, bylý protolemky, kotry žylý v areali karpatskych i moravskych variantiv „ladkanok“. Mohlý to bytý lem Bily Chrovaty - zahadnyj staroslovjanskyj kmeň o kotrim pýšut istoričny dokumenty i letopýsy – slovjansky, bizantsky, zapadoevropsky i narodiv vychodnych. Podľa nazoru Ľubora Niderle, to byl českyj etnograf , archeolog i istorýk, Chorvaty tvorýlý vekšyj slovjansky kmeňovyj celok, kotryj žyl na severnych svahoch Karpat i v prýľahlych zemľach. Zaver Hošovskyj robýt takyj: týp svaľbjanoj spivanky „ladkanky“ patrýl jednomu z toho Bilochorvatskoho kmeňa. Pravlasť toho Bilochorvatskoho kmeňa byla časť vychodnych Karpat, de sja našlo „ohnýsko“ svaľbjanoj „ladkanky“. Toty zemli, to sut sučasny našy zemli, zemli Lamkiv – Rusýniv, kotry – jak ukazujut vyskumy, sja v 1. – 9. storoči stalý sučasťov Biloj Chorvatiji, kotra žyla u velýkim kmeňovim zväzku kotryj už v 1. storoči nazyvalý Venedy, kotry žylý severni od Karpat. Toto tverdžeňa nam davat najavo, že Lemkove patrjat gu Bilym Chorvatom a z istoriji zname, že BilyChorvaty nigda nebylý i nesut predkamý Ukrajinciv. Tak Hošovskyj spovnýl i komunisticku doktrinu, že musil napýsatý, že Rusýny sut Ukrajinci i dotrýmal naukovyj istoričnyj i muzýkologičnyj prýncýp pravdývosti v rišiňu rusýnskoj problematýky. Dokazal, že Rusýny nebylý i nesut Ukrajinci a že predkamý Rusýniv bylý Bily Chrovaty, že domovýnov Chorvativ, je naša terýtorija a že mý nigda nebylý Ukrajincjamý, ale možeme sja skorše nazývatý Chorvatamý, bo my tu zostalý a našy predký pišlý na juh i tam založylý štat Chorvatsko. Ukrajina z našom Rusýnkom i Bilochorvatskom davnom mýnulosťom, koly sja formuvalý obrjadovy zvyky, mysliňa i melodiji, nemat absolutni nič spoločne. V tim je doteper nýkym neperekonana velýkosť Volodýmýra Hošovskoho pro rusýnsku istoriju i rusýnsku muzýkologiju.

12. Orest Zilýnsjkyj v publikaciji Slovenská ľudová balada v interetnickom kontexte, v 1978 roci, došol gu zaveru, že Rusýny, kotrych podľa doktriny komunističnoho režimu nazyvat Ukrajincjamý, ale sem tam Lemkamý abo Rusýnamý, zo svojom baladickom narodnom tvorbom naležat do skupýny zapadoslovjanskoj kultury. Na vtodajšu totalitnu dobu z heslom Rusýny sut Ukrajinci to byl revolučnyj objav bo Ukrajinci zo svojov narodnom tvorbom naležalý i naležat do vychodoslovjanskoj – ruskoj skupýny. V zapadoslovjanskij etničnij skupýni sut dva sýlny zoskupiňa balad: a/ vychodomoravsko-zapadoslovenske, b/vychodoslovensko – lemkovske. Na zemľach južnoho Poľska i Zapadnoj Ukrajiny Zilinskyj nenašol nýjaky slidy po vzajomnych kontaktoch medži vychodoslovensko-lemkovskym i ukrajinskym týpom balad. Pro nas to znamenat, že rusýnsky balady sja nemožut nazyvatý ukrajinskyma, bo Ukrajinci nemajut taky balady jak majut Rusýny. Zaver je, že narodna baladna kultura Rusýniv je zapadnoho charakteru a narodna kultura Ukrajinciv je vychodnoho charakteru. Vyvoj slovjanskych balad je podilenyj do trjoch stredoevropskych skupýn: a/ seredňoevropska-zapadoslovjanska /Česi, Moravane, Slovaci, Rusýny, Bilorusi, Poľaci, Slovinci/ , b/ balkansko-juhoslovjanska skupýna, c/ vychodoslovjanska – ruska skupýna /Rusi, Ukrajinci/. Prýnos Oresta Zilýnsjokoho pro rusýnskyj slovenskyj folklor je, že peršyj v istoriji zadilýl rusýnsku baladu do skupýny zapadoslovjanskych balad i tym potverdýl nazor ostatnich naukovych velýkaniv, že rusýnska narodna kultura maje zapadnyj charakter a ne vychodnyj, jak to tverdýla dakolý komunisticka strana. Hneskaj helso Rusýny sut Ukrajinci prosadžuje už lem das 20 profesionalnych pracovnýkiv ukrajinskoho odiliňa v Pedagogickij i Filozofickij fakulti v Prešovi, paru učiteliv ukrajinskoho jazyka, žeby neprýšlý o robotu i paru členiv ZRUSu. Treba sja oprosýtý verejni u volebnij kampani aj novoj KSS jak sja vysporjadalý z rusýnskym voprosom.

13. Mušýnka Mýkola v publikaciji Lemkovýna I, vydanu v Amerýci v 1988 roku už nemusiv ukrajinizuvatý rusýnsku kulturu v duchu komunistickoj doktriny, že Rusýny sut Ukrajinci, mih robotu publikuvatý jak profesor, kotryj uznavat pravo Rusýniv na svoju samostatnu identýfikaciju, mih ukazatý na rozdily, što je Rusýnske a što je Ukrajinske. Nezrobýl tak, cýlyj žyvot byl učiteľom ukrajinskoho jazyka na vysokij školi u Prešovi, stoho vychodýt i joho profesionalnyj postoj. Dobrovoľno, z vlasnoho peresvidčeňa v tij publikaciji rusýnsku kulturu i narod nazyvat ukrajinskym a tym tverdýt že Rusýny sut Ukrajinci i pidkladat svoje tverdžeňa rusýnskyma dokumentamý, kotry joho tverdžeňa takoj vyvertajut v joho neprospech i dokazujut, že avtor hledat pravdu, memoruvaňom komunističnoj, protýrusýnskoj narodnostnoj doktriny - Rusýny sut Ukrajinci. Mušýnkova robota pro rusýnsku identýfikaciju i pro Rusýniv je naukova hlavni tym, že nam predkladat originalny i neskresleny pýsomny materijaly o rusýnskij identiti i istoriji, gu jakym my ne mame prýstup. Na osnovi materijaliv publikovaných v joho roboti, my teper sami zme schopny preukazaty našu rusýnsku istoriju i kulturu. Na strani 22 Mýkola Mušýnka pýše: „Ivan Paňkevýč ... u svojij roboti „Pisňa pro Stefana vojevodu jak pamjatka lemkivsjkoho šarysjkoho hovoru dokazuval, že reč najstaršoho zapýsu ukrajinskoj spivanky mat skoro šytky znaky lemkivskoho nareča“. Pro nas to značit, že spivanka byla vytvorena i šyrena Lemkamý a podľa teoriji, že tvorca i nosýteľ kulturnoho javu je i vlasnýkom kulturnoho javu, možeme konštatuvatý, že starodavna istorýčna spivanka je rusýnska a ne ukrajinska bo ukrajinske tam neje ani istorija, ani reč, ani zemľa. Na strani 308 Mýkola Mušýnka o našych viflejemskych hrach, kotry nazyvat ukrajinskyma, pýše:“...ona je novšoho povodu, peršy poznatky o hri mame lem v seredýni 19. storoča. Pravdopodobni Lemkove perevzjalý hru od Slovakiv, prýsposobýlý ju na svoji podminky. Značnyj vplýv na jich rozvoj mal zapadoukrajinskyj babkovyj „vertep“ i poľska „šopka“. Šyrýla sja ustnov formov abo za dopomohy rukopýsnych zapýsiv“. Pro nas to značit, že viflejemsku hru zme perebralý od Slovakiv i prýsposobýlý na svoji podminky. Tak totá hra je slovenska i rusýnska, bo ju vytvorýl slovenskyj i rusýnskyj narod a ukrajinske tam neje nýč, okrim narodnostnoj ukrajinizačnoj politýky. Na 353 strani Mýkola Mušýnka pýše, že balady u nas sut podobny jak v Zakarpatsku i v Galýciji a lem dakotry sut i na Ukrajini. Spomýnat sýlny vlývy slovensky i poľsky, ukrajinsky nespomýnat, bo nebylý. U Rusýniv spomýnat i taky balady, kotry doteper sja nestýhlý rozšyrýtý do inšych regioniv a sut pro nas týpicky – rusýnsky. Tu sja avtor projavýl jak syn rusýnskoho narodu, folklorýst, Rusýn. Takže našy balady nesut ukrajinsky, bo nigda ukarajinskyma nebylý ani Ukrajinci z našyma baladamý nemajut nič spoločne.

14. Elšekovci Alica i Oskar v publikaciji Úvod do štúdia slovenskej ľudovej hudby, na 104 strani tverďat, že slovenska narodna muzýka prý svojim vyvoji čerpala z tych prameniv: a/ z nemeckoj narodnoj spivanky bo od 15-17 st. spolu z nimeckov banskov i remeselnov kolonizacijov pronýkla na Slovensko i nemecka narodna spivanka, kotra už od 17. st. nesla vplýv avtorskoj - umeloj muzýky i harmonicke mysliňa, b/ z českoj narodnoj muzýky, hlavni jarmočnoj, c/ zo svetskoj i duchovnoj avtorskoj - umeloj nemecko-talýjanskoj i domašňoj barokovoj avtorskoj muzýčnoj tvorby. Porivnajme si teper: Što tverdýt Ľudkevýč o vznýku ukrajinskoj narodnoj spivanky? Že Ukrajinci i ukrajinski narodni pisni perejňalý z italijsjkoji muzýký daleko biľše form niž naši halýcjki narodni pisni. Toty rozdilny svetovy vplývy sut rozdilny u Karpatach i na Ukrajini a proto i našy - rusýnsky spivanky sut rozdilny od ukrajinskych. U nas nove muzýčne mysliňa prýneslo formu novouhorskoj spivanky, forma AA5BA. Taku harmonicku formu ukrajinsky narodny spivanky nemajut to tverdýt i Filaret Kolessa. Na strani 151 Elšekovci pýšut, že valaska kultura karpatskoho obluka mat spoločnu osnovu u Goraliv, Lemkiv, Huculiv, Slovakiv i obyvateliv vychodomoravskoho Valaska. Je to zmišanýna domašnich i Valachamý prýnesenych kulturnych hodnot. Na 154 strani čitame že, u šytkych štilovych muzýčnych verstvach rusýnskoho i slovenskoho muzýčnoho folkloru najdeme zhody. Zo zapadu na vychod až na Zapadnu Ukrajinu – to je terýtorija byvaloj Pidkarpatskoj Rusi, kotra patrýla gu Rakusko-Uhorsku. Potyle pronýkala harmonicka spivanka s týpickym rytmickym zhuščiňom u seredýni melodiji. Na Ukrajinu už nepronýkla bo nebylý sýlny kontakty, zato nebylý ani kulturny vplývy. Na strani 157 manžele Elšekovci pýšut: „Hipojonicky spivanky sut aj u Rusýniv bars rozšyreny a svojom kvartovom vystavbom poukazujut na vzajomnu prýbuznosť medži Lemkamý , Huculamý, Zakrpatcjamý, Marmorošom v Rumunsku, v Šariši i Zemplini“. V tim tverdžiňu Elšekovci poklalý zaklad rusýnskij muzýkologiji i vyznačilý muzýčnu hranýcju rusýnskoj terýtoriji. Tota harmonicka hipojonicka muzýka zjednočuje cýlyj rusýnskyj svit i vylučuje z ňoho calkom ukrajinsku narodnu muzýku, kotra nemat hipojonicky stupnici ani spivanky u svojim repertoari. Zato našy melodiji sobi nemožut Ukrajinci prýsvojuvatý jak ukrajinsku narodnu muzýčnu tvorbu. V tim istim časi, kolý vynýkalý i šyrýlý sja hipojonicky spivanky i stupnici sja peretvorjuvalý na harmonicky, sučasny, zo zapadu na vychod migracijov prýchodýlo velýke množstvo balad, kotry u Rusýniv zostalý a le do Ukrajinciv nedošlý, bo migracija zapadu kinčila na rusýnskij terýtoriji. Kontakty z vychodom ne bylý taky velýky, žeby ovplývnýlý ukrajinsku kulturu. To dokazuje, že zapadny kontakty i vplývy v serednij Evropi s ja kinčilý v Karpatach u Rusýniv. Zato Rusýny vse naležalý do zapadoevropskoj kultury a ne do vychodnoj - ukrajinskoj. Manželskyj par Elšekovciv sut muzýkology evropskoho i svitovoho formatu. Jich tverdžeňa o našij muzýci je pečatkov na našij samostatnij i nezavýslij identýfikaciji v muzýčnij kulturi. Tverdžeňa takych velýkaniv jak Elšekovci sja už nedast vyvertatý, treba rusýnsku muzýčnu kulturu pavažuvatu za samostatnu – rusýnsku.

Jakyj zrobýme zaver?

Tot mozaikovyj narys istoriji i kultury treba dopovňuvatý i tak tvorýtý pravdývyj obraz našoj mýnulosti. Istorýky udaji o našij mýnulosti naj poskladajut v istoričnij poslidovnosti i naj napýšut istoriju Rusýniv od najstaršych čas až do hnešňoj doby. Velýku roľ v našij istoriji zohralo Halýčskej kňazivstvo, kotromu sja dodteper zamirni venuvala mal abo nýjaka pozornosť z naukovoho boku. Tot narýs istoriji i kultury, kotryj jem predložyl by po dopovniňu udajiv i po skomletuvani udalostej podľa istorýčnoj postupnosti, mih tvorýtý istorýčnu kostru pro vyhotovliňa expozýciji rusýnskoj istoriji i kultury od I. storoča - od Venediv i Bilych Chrovativ až do hneskaj. Teper už zname že v Chorvatsku, žyjut toty ľude, kotrych predky v 1. až 9. storoči žylý spolu z našyma predkamý tu v Kartpatach. Predky Chorvativ sut i našyma predkamý, a že naša starodavna istorija i kultura je starodavnov istorijov i kulturov Chorvativ, a že naša zemľa je pradavnom zemľov sučasnych Chorvativ a ne Ukrajinciv. Zato Vasýľ Turok furt povidal, že my ne Ukrajinci, bo našy predkove sut Bily Chorvaty. A mal pravdu. Tota pravda za korotku dobu sja rozyjde po cylim sviti i bude rešpektovana a komunistýčna, ukrajinizačna doktrina o rusýnach-ukrajincjach bude prýtim vyzeratý lem jak nepodarenyj vtip i omyl istoriji.