Ivan Pop: Osobnosti našich dějín - ALEXIJ archimandrita

 

ALEXIJ archimandrita (vlastním jménem Olexa Kabaljuk)  (*1.9.1877 Jasině, dnes Ukrajina, † 12.12.1947 Iza, klášter sv. Nikolaje, Ukrajina), průkopník pravoslavného hnutí na Podkarpatské Rusi ve 20. století. Základní vzdělání získal v rodné vesnici Jasině. Za pomoci A. Gerovského, vnuka A. Dobrjanského, a profesora Jutjevské (nyní Tartu, Estonsko) univerzity A. Budiloviče odjel do Ruska, absolvoval duchovní školu v Jabloneckém klášteře Cholmské gubernie. V roce 1910 byl vysvěcen na hieromonacha (řeholní kněz). Po návštěvě Cařihradu a setkání s patriarchou cařihradským loakymem, patriarchou srbské pravoslavné církve Lukianem byl poslán jako misionář na Podkarpatskou Rus. V tu dobu se pravoslavné hnutí v kraji nacházelo v ilegalitě, bohoslužby za účasti Alexije se konaly v tajnosti. Misijní kněz Alexij byl několikrát zatčen maďarskými četníky. V roce 1912 odjel do Ruska, odtud spolu s Platonem, arcibiskupem aleutským a severoamerickým, do USA a pokračoval v misijní činnosti mezi rusínskymi emigranty.

 

Koncem roku 1913 se vrátil do vlasti, aby předstoupil před uherský soud v Marmarošské Sihoti spolu se svými souvěrci, pravoslavnými rusínskými sedláky, falešně obviněnými z velezrady. Alexij byl odsouzen ke 4 rokům vězení a k pokutě 1000 korun, dalších 33 osob z 94 obžalovaných bylo odsouzeno celkem k 37 letům vězení a k pokutě 6 800 korun. Po rozpadu Rakouska-Uherska a připojení Podkarpatské Rusi k ČSR se alctivně zapojil do pravoslavného hnutí a budování Mukačevsko-prešovské pravoslavné eparchie. V roce 1921 byl srbským biskupem Dosithejem jmenován předsedou pravoslavné konzistoře Podkarpatské Rusi, povýšen na archimandritu a zároveň vykonával funkci igumena (opata) kláštera sv. Nikolaje v lze. 

 

V době tzv. Savatijova rozkolu (první polovina 20. let, spory mezi biskupem Dosithejem a arcibiskupem Savatijem o jurisdikci pravoslavné církve v ČSR, Cařihrad nebo srbská církev) uznával srbskou jurisdikci, měl ambice stát se prvním biskupem pravoslavné církve na Podkarpatské Rusi.  Počátkem ledna roku 1925 odcestoval do Bělehradu a u patriarchy srbské církve vykonal zdvořilostní návštěvu, na níž se představil jako kandidát na biskupa, vyjádřil ochotu svolat do Chustu volební shromáždění pravoslavné církve na Podkarpatské Rusi a funkci převzít. Současně jednal s čs. vyslancem v Bělehradě J. Šebou, který fakticky rozhodoval o roli srbské církve v ČSR. J. Šeba v referátu MZV označil archimandritu Alexije jako muže málo inteligentního, pro výkon funkce biskupa nevhodného a odmítl mu dát osvědčení, že ČSR jeho kandidaturu podporuje. 

 

V roce 1931 po zřízení Mukačevsko-prešovské eparchie byl archimandrita Alexy zvolen předsedou konzistoře eparchie. Po rozpadu ČSR a obsazení Podkarpatské Rusi Maďarskem v roce 1939 svolal do Chustu poradu pravoslavných duchovních, jejímž výsledkem byl odklon od jurisdikce srbské církve a přijetí cařihradské jurisdikce. V říjnu 1940 byl členem delegace, která navštívila pražského arcibiskupa Savatije a žádala jmenování nového administrátora eparchie, ruského emigranta protojereje (hodnost v pravoslavné církvi) M. Popova, doporučeného maďarskou vládou.

 

Po obsazení Podkarpatské Rusi sovětskou armádou v listopadu 1944 v čele delegace podkarpatských pravoslavných duchovních jednal v Moskvě o přijetí Mukačevsko-prešovskou eparchii jurisdikce Ruské pravoslavné církve. Spolu s členem delegace profesorem M. Linturem se snažil prosadit v moskevských kruzích myšlenku o vytvoření Karpatoruskě autonomní sovětské republiky jako součásti Ruské federace - nikoliv Ukrajiny, avšak tento plán byl odmítnut. Poválečného násilného potlačení řeckokatolické církve a jejího převedení na pravoslavnou církev sovětskou mocí v kraji se ale nezúčastnil, uznával pouze misijní způsob šíření víry, a tak se věnoval výhradně duchovní činnosti. Po pádu komunistického režimu iniciovala Mukačevsko-užhorodská a Chustsko-vinogradovská eparchie kanonizaci  (20.10. 2001) archimandrityj ako prvního podkarpatského pravoslavného svatého.