Ivan Pop: Osobnosti našich dějín - GEROVSKIJ Georgij Julianovič

 
GEROVSKIJ Georgij Julianovič (*6.10.1886, Lvov, dnes Ukrajina, †5. 2.1959 (?31.12.1959), Prešov, Slovensko), ruský lingvista,vnuk A. Dobrjanského, syn haličského rusofila, poslance říšské rady, ředitele Stavropigijského ústavu ve Lvově Juliána Gerovského a dcery Dobrjanského Alexiji. Byl vychován v rodině A. Dobrjanského v duchu rusofilství. Studoval na gymnáziu v Innsbrucku a Čemovcích (Bukovina).  Slavistiku a indoevropskou lingvistiku studoval na univerzitě v Čemovcích a v Lipsku (1907-11).

V roce 1903 spolu s bratrem Alexijem pobýval na Podkarpatské Rusi, sbíral informace o pravoslavném hnutí. Bratři byli zatčeni maďarskou policií, eskortováni do Marmarošské Sihoti a odtud do Budapešti. Osvobozeni byli na zákrok slovenského poslance maďarského parlamentu Milana Hodži, budoucího předsedy vlády ČSR. Podruhé navštívil Podkarpatskou Rus spolu s bratrem Alexejem během marmarošského procesu proti rusínským pravoslavným sedlákům (1913-14). Po příjezdu do Marmarošské Sihoti byli bratři zatčeni maďarskou policií a vyhoštěni z Uher. Před vypuknutím války byly zatčeni už jako rusofilové rakouskou policií v Čemovcích. Využili zmatku, který panoval v monarchii po atentátu na následníka trůnu Františka Ferdinanda ďEste, a utekli do Ruska.

Za 1. světové války působil jako tlumočník v štábu ruské armády na jihozápadní frontě. Po bolševickém převratu se odstěhoval na venkov, učil na gymnáziu v Saratově (1917-22) a byl též knihovníkem místní univerzitní knihovny. V roce 1924 emigroval do ČSR, plánoval pracovat ve školství na Podkarpatské Rusi. Avšak ukrajinští emigranti, kteří ovládli školský referát v Užhorodě, mu v tom zabránili.

Zaměstnala ho česká Akademie věd s úkolem zkoumání a klasifikace rusínských dialektů. Výsledkem jeho dlouholeté práce je studie jazyk Podkarpatské Rusi (Československá vlastivěda, sv. 3,1934, Moskva 1995), která se stala klasikou rusínistiky. Došel k závěru o zásadní, strukturální odlišnosti rusínských dialektů od ukrajinských. Vytvořil první mapu rusínských dialektů, vyčlenil jejich hlavní skupiny: jihomarmarošskou, severomarmarošskou, berežskou, užskou, východozemplínskou, šaríšskou a spišskou. Dialekty pohraničního pásma u hřebenů Karpat považoval za čerstvě, v rozmezí 200 let, přinesené z Haliče. Bojoval proti ukrajinizaci škol na Podkarpatské Rusi, kritizoval falzifikaci dějin rusínské literatury ukrajinskými emigranty (rozsáhlá recenze na dějiny rusínské literatury V. Birčaka).

V roce 1938 založil společnost věd a umění Podkarpatské Rusi (Obščestvo nauk i iskusstv Podkarpatskoj Rusi). Po rozpadu Č-SR a obsazení Podkarpatské Rusi Maďarskem zůstal v Užhorodě, vydal gramatiku ruského jazyka, avšak maďarským ministerstvem školství nebyla pro svůj velkoruský charakter schválena jako školní učebnice. Kritizoval oficiální gramatiku ruského jazyka J. Mariny (Razbor grammatíky ugro-russkoho jazyka., 1941). Označil ji za jazykovou směsici ruštiny, rusínštiny a ukrajinštiny. Po příchodu Rudé armády na Podkarpatsko a vytvoření loutkového státečku „Zakarpatská Ukrajina" mu bylo nabídnuto místo referenta školského resortu. Brzy na to zjistil, že se o něho zajímají sovětské tajné služby. Z jeho bytu byl ukraden archiv a knihovna. Obával se zatčení a bez dalšího rozmyšlení odjel na Slovensko, střídal pobyt u známých a přátel. Po odchodu Rudé armády z ČSR se usadil v Prešově, učil ruský jazyk na univerzitě P. J. Šafaříka, publikoval studie z dějin, etnografie a dialektologie Rusínů východního Slovenska.

prof. Ivan Pop