Ivan Pop: Osobnosti našich dějín - KOLODZINSKIJ Michajlo

KOLODZINSKIJ Michajlo (krycí jméno „plukovník Huzar" (* 26.7.1902 Potočíška, dnes Ukrajina,  †16. 3.1939 Ťačevo?, dnes Ukrajina), ukrajinský politik, vojenský teoretik Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN). Maturoval na ukrajinském gymnáziu v Kolomyji v Haliči. Studoval na Právnické fakultě Ivovské univerzity. Během studia vstoupil do OUN a její vojenské sekce Ukrajinské vojenské organizace (UVO).

Vojenský výcvik prodělával v táborech chorvatských nacionalistů ustašovců v Itálii. Byl zatčen italskou policií pro porušení omezení, které na příslušníky táborů musela uvalit italská vláda po atentatu na ministra zahraničí Francie a jugoslávského krále Alexandra v Marseille (1934) provedeném ustašovci. M. Kolodzinskij byl internován na jednom z Liparských ostrovů! V internaci napsal několik teoretických studií na téma vojenské doktríny ukrajinských nacionalistů, strategického významu Podkarpatské Rusi a provedení teroristických akcí. Z internace byl propuštěn na zákrok u Mussoliniho vlivného představitele OUN plukovníka E. Konovalce. V srpnu 1938 byl M. Kolodzinskij poslán vedením OUN do Užhorodu, aby konsolidoval sily ukrajinských nacionalistů na Podkarpatské Rusi. 4. září 1938 vytvořil první ilegální ozbrojenou vojenskou jednotku nacionalistů v kraji, prapor tzv Ukrajinské lidové obrány (ULO). 25. října 1938 v sestavě tzv. karpatoukrajinské delegace navštívil Berlín a navázal kontakty s nacistickými tajnými službami.

Po Vídeňské arbitráži (2.11.1938) vzal prapor ULO pod kontrolu evakuaci vlády A. Vološina do Chustu. Začátkem listopadu 1938 inicioval reorganizaci ULO v paramilitární organizaci Karpatská Síč a stal se náčelníkem jejího štábu, i když formálním velitelem byl místní podnikatel D. Klimpuš.

Karpatská Síč se podle plánů M. Kolodzinského měla stát základem ukrajinské armády, která by začala preventivní válku proti Maďarsku a v budoucnu osvobodila,Velkou Ukrajinu". Vojáci této „armády" se rekrutovali z řad haličských utečenců. Nebezpečí plánů tohoto nacionalistického snílka pochopil i premiér autonomní vlády A. Vološin a snažil se omezit jeho aktivity Čs. vojenské velení odmítlo poskytnout zbraň pro „armádu" Kolodzinského. V důsledku toho mělo pouze kolem 200 příslušníků Karpatské Síči jakousi zbraň, získanou ilegální cestou. 13. ledna 1939 velitel D. Klimpuš požádal vládu o přidělení zbraní příslušníkům Síče ze skladů okresních četnických stanic. A. Vološin však odmítl zbraně vydat. 19. ledna 1939 svolal M. Kolodzinskij tajnou poradu tzv. generálního štábu Karpatské Síče. Podle jeho návrhu bylo rozhodnuto ozbrojenou cestou odstranit Vološinovu vládu jako nespolehlivou, pročeskoslovenskou a nahradit ji vládou velkoukrajinskou.

A. Vološin věděl o tajné činnosti tzv. generálního štábu, ale zakročit proti spiklencům se neodhodlal, protože by musel poprosit o pomoc čs. četnictvo, policii i armádu. V noci ze 3. na 4. března přepadová skupina Karpatské Síče vyloupila sklad zbraní četnictva v Chustu a odnesla 60 pušek. Ministerstvo vnitra autonomní vlády pohrozilo ozbrojeným zákrokem proti Síči. Uloupené zbraně byly vráceny. V noci ze 13. na 14. března tzv generální štáb Karpatské Síče v čele s M. Kolodzinsl^m a R. Suchevičem zahájil puč proti autonomní Vološinově vládě a čs. armádním oddílům v Chustě. Síčovcům se podařilo ukořistit zbraně z četnickě stanice, zablokovat budovu vlády, policejní stanici, poštu a nádraží. Povzbuzení tímto úspěchem se síčovci pokusili zaútočit na kasárna I. praporu 45. pěšího pluku a odzbrojit jeho příslušníky. Avšak útok síčovců na kasárna byl odražen. Proti pučistům rázně zaútočili vojáci 45. čs. pluku, většinou Rusíni, pod velením generála L. Prchaly. V ulicích Chustu použili protitankové kanóny za podpory obrněných vozidel. Čs. velení několikrát vyzvalo povstalce, aby se okamžitě vzdali. Na jeho výzvu odhodilo zbraně a vzdalo se kolem 20 povstalců. Většina se však zabarikádovala v hotelu Koruna na náměstí a bránila se až do zahájení generálního útoku čs. jednotek. Se zbraní v ruce bylo zajato 51 síčovců, z nich pouze čtyři byli místní Rusíni, ostatní patřili k haličským emigrantům. Skutečnými organizátory puče byly ovšem německé tajné služby, které potřebovaly „fakta" o neudržitelné situaci v Česko-slovensku.

Zadost snům Kolodzinského o „ukrajinském Piemontu v Karpatech" učinil samotný patron ukrajinských nacionalistů, nacistické Německo. 13. března dostal maďarský diktátor M. Horthy vzkaz od Hitlera, že Madársko má při řešení osudu Podkarpatské Rusi-Karpatské Ukrajiny volné ruce. V ranních hodinách 14. března maďarské jednotky zahájily útok po celé demarkační linii na Podkarpatské Rusi. 15. března odpoledne sněm Podkarpatské Rusi-Karpatské Ukrajiny vyhlásil nezávislost Karpatské Ukrajiny.  A. Vološina zvolil prezidentem, který se však rozhodl neklást odpor maďarské armádě a odejít do zahraničí. Členové vlády se měli sami rozhodnout, jak budou postupovat, čímž fakticky rozpustil vládu Karpatské Ukrajiny. 

Avšak skupina dobrodruhů-fanatiků kolem M. Kolodzinského prohlásila prezidenta za zrádce, vyhlásila „mobilizaci" a rozhodla se organizovat odpor proti maďarské armádě na úseku Rokosovo - Chust. Německý konzul v Chustu H. Hofmann vyzval M. Kolodzinského, aby síčovci nekladli žádný ozbrojený odpor. Koldzinskij mu odpověděl, že „ve slovníku ukrajinských nacionalistů neexistuje pojem kapitulace". Za dobrodružství nacionalistů zaplatili svými životy u Rokosova síčovci a studenti středních škol ze Sevljuše a Chustu, zavlečení na bojiště. Po masakru na rokosovském „krásném poli" se dal zbytek síčovského „vojska" na útěk. Snažili se proniknout na rumunské území, avšak Rumuni je odmítli přijmout a vraceli je zpět rovnou do rukou maďarských popravčích čet. U rumunských hranic pak zahynuli i velitelé „Síče" z tzv. generálního štábu včetně M. Kolodzinského.

prof. Ivan Pop