Ivan Pop: Osobnosti našich dějín - LELEKAČ Mykola Michajlovič

LELEKAČ Mykola Michajlovič (* 19.12.1907 Kotytnany, dnes Ukrajina, †  6.9.1975 Užhorod, Ukrajina), rusínsky historik ukrajinské orientace. Patřil ke generaci rusínských vzdělanců, pro které demokracie první Československé republiky otevřela cestu svobodného hledání vlastní národní identity. Maturoval na užhorodském gymnáziu (1929), absolvoval Filozofickou fakultu UK v Praze (1934). V Praze byl ve skupině mladých ukrajinských nacionalistů kolem časopisu Probojem i když nesdílel jejích radikální názory. Během studia se zaměřil na kulturně dějiny Podkarpatské Rusi 18. a 19. století, napsal několik zajímavých studií (Korytnanskyj zbornik cerkovnych i svickyck piseň, 1929; Mateňaly do istorii kultumoho žittja Pidkarpatskoji Rusi v druhij polovyni XVIII st. (Avtobiografija M. Teodoroviča), 1931; Idejnyj rozvij pidkarpatskoji literatury, 1934). V letech 1936-38 archivář zemského archivu v Užhorodě, pokračoval ve výzkumné činnosti, napsal studie o rusínské drobné šlechtě Užské župy a činnosti A. Dobrjanského v čele administrace tzv. Ruského okruhu (1849-50) (Ruska šljachta Utkorodskoji krajiny na Pidkarpatskij Rusi, 1936; Novi pryčynky do polityčnoji dijalnosty Adolfa Dobrjanskoho, 1938). V roce 1939 byl vyhnán maďarskou administrací z archivu pro jeho ukrajinské sympatie a zůstal natrvalo bez práce.

V roce 1941 na přímluvu výkonného ředitele Podkarpatské vědecké společnosti (PVS) I. Harajdy u regenta-komisaře M. Kozmy byl jmenován vědeckým tajemníkem PVS. V roce 1943 po přezkoušení na Debrecenské univerzitě mu bylo umožněno učit dějepis a ruský jazyk na učitelském ústavu v Užhorodě (1942-44). Zároveň pokračoval ve spolupráci s PVS. Spolu s I. Harajdou sestavil sérii bibliograficl^ch prací (Bibliografija podkarpatskoj ruskoj istorii literatury, 1942; Bibliografija podkarpatskoj ruskoj literatury, 1943; Zahalna bibliografija Podkarpatja. Literatumo-naukova biblioteka, 1944), napsal přehled dějin podkarpatské literatury 20. století (Podkarpatskoje pysmenstvo na počatku XX veka, 1943), dějiny mukačevské duchovní školy v době osvícenství (Mukačevska bohoslovska škola (1744-1776 ), 1943).

Na jaře 1944 narukoval do maďarské armády, byl poslán na východní frontu a během letní ofenzívy Rudé armády se mu podařilo přeběhnout na sovětskou stranu. Působil jako tlumočník a byl demobilizován v září 1945, čímž unikl tragickému osudu svého kolegy I. Harajdy a dalších rusínských intelektuálů, zatčených v listopadu 1944 sovětskou protišpionážní službou SMERŠ a odvlečených do Gulagu. Národní radou tzv. Zakarpatské Ukrajiny byl jmenován ředitelem státního archivu. Od roku 1946 docent užhorodské univerzity. Sovětskými úřady mu byl stanoven úkol: „zdůvodnit" historickou jednotu „Zakarpatské Ukrajiny" a východních Slovanů, což vystrašený M. Lelekač pohotově udělal ve svých sovětskych „studiích" (Pro prynaležnist Zakarpattja do Kijevskoji Rusi v X-XI st. 1949; Kulturní zvjazky Zakarpaťa z Ukrajinoju i Rosiju v XVII-XVIII st., 1954). Jeho doktorská práce (Problemy istorii Zakarpatjja feodalno-kriposnyckoji epochy XI-XVIII st., 1959) byla pouhou kompilací z jeho vlastivědných studií ze 20. a 30. let, upravených marxistickou frazeologií.

prof. Ivan Pop