Ivan Pop: Osobnosti našich dějín - MASAŘÍK Hubert

MASAŘÍK Hubert (* 2. 8.1896 Tovačov, † 13.10.1982 Praha), český právník a čs. diplomat. Vystudoval práva na české univerzitě v Praze. Od roku 1920 ve službách ministerstva zahraničních věcí ČSR. Jako zkušený diplomat byl pověřován různými delikátními úkoly Právě on 30.9.1938 převzal spolu s vyslancem V. Mastným v Mnichově text mnichovské dohody. Dne 26.10.1938 mu jako šéfovi kabinetu ministra zahraničních věcí charge ďaffairs německého vyslanectví A. Hencke předal „doporučení" Berlínu pro čs. vládu, aby byla jmenována vláda autonomní Podkarpatské Rusi ukrajinské orientace v čele s Augustinem Vološinem.
 
Nacistické tajné služby totiž zahájily dezinformační operaci „ukrajinská karta" (šíření falešné informace o záměru Hitlera vybudovat „Velkou Ukrajinu" z části území SSSR a Polska), jejímž cílem bylo uchlácholit Západ a vystrašit Stalina a Polsko. Z titulu své funkce se H. Masařík i nadále zabýval problémem Podkarpatské Rusi. „V letech po první světové válce jsem se díval skepticky na tento danajský dar tvůrců mírových smluv v Paříži, ale později jsem ji už považoval za integrální součást Československa. Až do konce roku 1938 jsem blíže nesledoval tamější politické poměry. Měl jsem dojem, že Podkarpatská Rus je území hospodářsky zaostalé, s obyvatelstvem většinou ukrajinským, které, poněvadž se za dané konstelace nemohlo spojit s hlavní masou ukrajinského národa, nám bylo dáno jaksi do opatrování.
 
V lecčems jsem se mýlil. Byli jsme na Podkarpatské Rusi „locum tenens", místodržící. Její včlenění do státu však Československu přineslo jednu velkou výhodu geografickou a dopravní, a tím i politickou: přímé spojení s Rumunskem. Pokud jsem si vroce 1938 mohl utvořit úsudek o tamních poměrech, docházel jsem k závěru, že jsme sice nezůstali vždy stranou špinavých afér, například se dřevem, ale že předmnichovský režim rozhodně přinesl podkarpatskému obyvatelstvu řadu výhod včetně zvýšení životní úrovně a byl tolerantnější oproti předcházejícímu režimu maďarskému. Na německém vyslanectví mi neušlo, že specialistou na Podkarpatskou Rus se stal legační rada Hoffman (v 1939 německý konzul v Chustu - pozn. aut). Dostala se mi také do rukou i jedná důvěrná zpráva Hoffmana a Henckeho o Podkarpatské Rusi, kde se též věcně uznávalo české civilizační dílo v této zaostalé končině. Věděl jsem tudíž, že se Berlín o toto území živě zajímá a že podle této zprávy nevylučuje ani ponechání ve svazku s Čechy.
 
V druhé republice jsem z titulu své funkce často jednal s politickými představiteli Podkarpatské Rusi všech směrů - s A. Vološinem, J. Revayem, A. Bródym. Všichni bez výjimky mi připadali jako „operetní státníci" se snahou maskovat před námi svá zahraniční spojení a zdroje. Měl jsem na zřeteli, abychom na Podkarpatské Rusi v době nej většího našeho ponížení zachovávali principy státnosti a kázně, abychom se ani tam nestávali směšnými, a to tak dlouho, pokud toto území zůstane ve svazku s naším státem. Proto jsem v říjnu 1938 prosadil zákaz Vološinovy a Bródyho cesty do Budapešti. Proto jsem plně souhlasil s pověřením generála Prchaly funkcí ministra vnitra ve vládě Podkarpatské Rusi. A společně s Havelkou a Eliášem jsem se stavěl proti jejímu předání Polsku či Maďarsku.
 
Do mých představ o státnosti a státnickosti se ovšem špatně hodila epizoda z ledna 1939. Náhodou jsem byl v Kolovratskěm paláci přítomen telefonické rozmluvě Berana s Prchalou, který byl v Chustu. Beran dával Prchalovi instrukce týkající se vojenských zákroků. Nejenže tyto instrukce byly zmatené, Beran si však neuvědomil, že mluví s Prchalou přes poštu v Chustu, která byla obsazena síčovci - příslušníky ukrajinské paramilitární organizace. Přiměl jsem ho k přerušení rozhovoru a doporučil použít vojenského spojení. Uvědomil jsem si, že existuje rozdíl mezi pojmem politik a pojmem státník."
 
H. Masařík byl účastníkem odboje, jedním z nebližších spolupracovníků generála A. Eliáše. V září 1941 byl zatčen gestapem, propuštěn koncem roku 1941 díky intervenci německých a italských diplomatů. Do konce války pak pracoval jako právník u firmy Baťa. V roce 1945 byl zatčen a obviněn z kolaborace, v roce 1946.  Nejvyšším soudem zproštěn obžaloby a uznán jako účastník odboje. V letech 1947-59 pracoval jako právník v průmyslu. Autor memoárů V proměnách Evropy. Pamětí československého diplomata. (Paseka, Praha - Litomyšl 2002).

prof. Ivan Pop