Ivan Pop: Osobnosti našich dějín - NEDZELSKÝ Jevgenij Leopoldovič

NEDZELSKÝ Jevgenij Leopoldovič (pseudonymy I. Sredin, S. Lošak, P. Ivašina, Jurij Vir, I. Hoverla, V. Turij, A. Izvorin, E. N., Patriot, Zavějchvost) (* 16.11.1894 Ivanovcy, nyní Ukrajina - † 1961 Praha), ruský historik literatury, překladatel, novinář, básník, folklorísta.

Studoval na Polytechnickém institutu v Petrohradu, v roce 1914 přestoupil na Historicko-filologickou fekultu moskevské univerzity. Na začátku občanské války v Rusku byl mobilizován k Bílé armádě, po její porážce byl raněný evakuován do Turecka (Galipoli, tábor Tuzla). V roce 1922 se v rámci Ruské pomocné akce prezidenta T. G. Masaryka přihlásil na Filozofickou fakultu UK v Praze. Ve své doktorské práci Pohřební žalozpěvy Slovanů zmapoval obyčeje slovanských národů od 12. do 20. století. Osudy ruské porevoluční emigrace popsal v díle Bezency gosudarstva Rossiskogo (PhDr. 1926).

Od roku 1927 žil na Podkarpatské Rusi, aktivně působil ve společnosti A. Duchnoviče v Užhorodě, v roce 1934 ji opustil na protest proti orientaci jejího předsedy na italskou formu fašismu. Byl členem prakticky všech redakcí užhorodských rusofilslkych novin (Kar patskij svět, Karpatorusskij golos, Russkaja pravda, Russkij narodnyj golos). Zúčastnil se příprav encyklopedického sborníku Podkarpatská Rus (1936), v němž publikoval články Spolek A. V. Duchnoviče, Nová karpatoruská beletňe, T. G. Masaryk v karpatoruské písni. Napsal významné studie z dějin rusínské literatury, divadla a výtvarného umění, považoval je za součást ruské kultury (Očerk karpatorusskoj litěratury, 1932; Uhro-russkij těatr, 1941; Sučasny ruski chudožniky, 1942-43).

Vydal první ruský překlad básně K. H. Máchy Md/(1936). Zůstal na Podkarpatské Rusi i po jejím obsazení maďarským vojskem v březnu 1939. Od roku 1941 spolupracoval s Podkarpatskou vědeckou společností (PVS). Připravil sborníky básní mladých podkarpatských básníků-rusofilů Nakanuné (1941), Litěratumyj almanach (1943). Na udání byl zatčen maďarskou policií, souzen v Debrecině za „urážku maďarského národa", které se měl dopustit v knize Očerk karpatorusskoj literatury. Na zásah ruské manželky ministerského předsedy hraběte Telekiho byl propuštěn a spolu s ním i další ruští emigranti.

Na rozdíl od mnoha ruských emigrantů nic dobrého od setkání s Rudou armádou a agenty sovětských tajných služeb nečekal. Na konci války spolupracoval s partyzány, což ho uchránilo od první vlny masového zatykání představitelů nekomunistické inteligence na Podkarpatské Rusi po příchodu Rudé armády. Na jaře roku 1945 odešel do Košic. Po válce učil ruský jazyk na obchodní akademii. Využil zvýšený zájem o ruskou kulturu na vysokých školách, překládal do ruštiny českou a slovenskou poezii.

V roce 1946 se přestěhoval do Prahy, učil ruštinu na středních školách. Po komunistickém puči pracoval jako redaktor v Exarchátu čs. pravoslavné církve. Vydal sbomík rusínského folkloru (Pochorony i pričitanija v Podkarpaiju; Iz ust naroda, 1955), napsal akademickou biografii rusínského spisovatele Ivana Silvaje (1957).

prof. Ivan Pop