Ivan Pop: Osobnosti našich dějín - PERFECKÝ EUGEN JULIANOVIČ

 

PERFECKÝ Eugen Julianovič (*10.4.1888 Nosov, dnes Polsko, †18.8.1947 Bardejov, Slovensko), ruský a slovenský historik, slavista, pedagog. Po ukončení klasického gymnázia v Sedleci studoval na petrohradské univerzitě ruské dějiny a dějiny Slovanů pod vedením významných ruských slavistů A. A. Šachmatova, N. V. Platonova, P. A. Lavrova a N. V. Jastrebova. Ve studiu slavistiky pokračoval na vídeňské univerzitě jako stážista pod vedením V. Jagiča, K. Jirečka a O. Redlicha. V roce 1919 dostal místo docenta ruských dějin na univerzitě v Kyjevě. V té době už byl znám jako odborník na starší dějiny Podkarpatské Rusi (Obzor ugro-russkoj istoriografii - Izvestija Otdělěnija Russkogo Jazyka i Slovesnosti, ORJAS, 1914, t.19; Religioznoje dvižeenije v XVI i v načale XVII st. v Ugorskoj Rusi, Izvestija ORJAS, 1916, t. 21; Uhorska Rus v XVII st. Ukrajina, 1917, kn. 3-4: Joannykij Bazylovič ta joho Brevis notitia, Naše mynule, 1918, kn. 2), Systematicky studoval archivní materiály z dějin Podkarpatské Rusi v mukačevském a krasnobrodském klášteře, městském archivu v Užhorodě, ve státním archivu v Budapešti. 

 

V roce 1921 bolševici zavřeli kyjevskou univerzitu jako „hnízdo buržoazního vlivu". E. Perfecký odjel do Československa na pozvání z bratislavské univerzity. Jeho úkolem bylo přednášet dějiny Podkarpatské Rusi. Praktické, i když nedlouhé zkušenosti Perfeckého z bolševismem ho nutily analyzovat a hledat kořeny této formy totalitní moci. Jeho definice bolševismu i dnes zní moderně: „Bolševismus je především projev sociálního maximalismu. Bolševismus chce okamžité uskutečnění všech svých cílů. On nechce čekat. On chce všechno staré zničit jediným pokynem ruky. Obsahem bolševismu je světový převrat ve jménu komunismu. Pro pochopení ruského bolševismu je nutné pozorně číst spisy Dostojevského... Pro uskutečnění velkého cíle je všechno dovoleno. Kvůli ideji komunistického štěstí dovoluje se zahubit miliony životů lidských. Teror je u bolševiků svatý, protože bolševismus si myslí, že jen násilím se otevírají dveře k cíli." (Prúdy, 1927, č. l).

 

Na rozdíl od ruské nacionalistické historiografie viděl E. Perfecký jako odborník na ruské dějiny 19. století kořeny bolševismu v ruském společenském vývoji 19. století: „Kořeny bolševismu se nacházejí v dějinách ruských XIX. století nejenom v učení Karla Marxe, kterého si ruská radikální inteligence přisvojila úplně, ale dotýkají se i slavjanofílského učení, idealistického anarcho-socialismu Bakunina a socialistického mesianismu Gerzena. Bolševická psychologie nepřišla zvenčí (od nějaké cizí agitace), ale vytvořila se doma, v Rusku. To neznamená, že slavjanofilské hnutí nebo Gerzenovský mesianismus měly nějaké bolševické prvky, ale znamená jen to, že bolševismus znenáhla vyrůstal na ruské půdě a svými kořeny nasával různé politické šťávy, které mohly být otravnými pro autokratický carismus." (Prúdy, 1927, č. 1).

 

Bohužel toto varování čs. společností vyslyšeno nebylo. E. Perfecký pokračoval ve studiu starších dějin Podkarpatské Rusi. Ve svých pracích analyzoval hlavní vývojové etapy v dějinách Podkarpatské Rusi a východní církve, dějiny církevní unie, boj za náboženskou a národní samostatnost církve v 18. století: Přehled dějin Podkarpatské Rusi. Podkarpatská Rus, 1923; Vasilij Tarasovič episkop Mukačevskij: do istoriji počatkiv cerkovnoji uniji v Pidkarpatiju. Naukovij zbomik t-stva Prosvitá, 1923, t. 2; Hlavni vývojové stupně vcírkevných dějinách Podkarpatské] Rusi. Prúdy, 1924, č. 1; Boj za nabožensku a národnu samostatnost církve Podkarpatský Rusi na začatku XVIII stor. Prúdy, 1924, č. 3; Sociálně-hospodářskě poměry na Podkarpatské Rusi ve století XIII.-XV, 1924,1995.

 

Zajímal se také o působení litevského knížete Teodora Koriatowicze na Podkarpatsku. V roce 1926 publikoval práci o králi Matyáši Korvínovi, vysvětlující podkarpatské a haličské tradice. Jako první věnoval pozornost podkarpatským inkunábulím a jejich vzniku na Podkarpatské Rusi (Drukami ta starodruky Pidkarpatskoji Rusi. Bibiliolohični visti, Kyjev, 1926, kn. IV). Další sférou jeho zájmu byl výzkum středověkých ruských, českých a polských letopisů a kronik. V roce 1926 byl jmenován členem Učené společnosti R J. Šafaříka. Udržoval kontakty s kolegy z Akademie věd SSSR, sledoval vývoj v Sovětském svazu a snil o návratu do vlasti, avšak koncem 20. let ho veškerá fakta přesvědčila o nemožnosti takového kroku. Požádal o čs. občanství, které získal v roce 1929. Od roku 1932 soustřeďuje svou pozornost na pedagogickou činnost na bratislavské univerzitě, na níž se roku 1934 stává profesorem východoevropských dějin, kterým je až do roku 1947, kdy předčasně umírá v Bardějově.

 

prof. Ivan Pop

Foto: http://www.perfecky.sk/