Ivan Pop: Osobnosti našich dějín - POPOVIČ Michail

POPOVIČ Michail (* 11. 2. 1908 Velké Komjaty, dnes Ukrajina,  † 18.5.1956 Užhorod, Ukrajina), právník, básník, účastník protifašistického odboje. Maturoval na mukačevském gymnáziu (1927), absolvoval Právnickou fakultu UK v Praze (1931). V době studia působil v rusofilském spolku podkarpatských studentů Vozrožděnije, vydal sborníky veršů v ruštině (Pervyje stichi, 1928; Chata, 1937; Dobrjanskij: Ballada, 1938). Proklamoval myšlenku velkoruské jednoty „od Popradu do Kamčatky".

V roce 1942 narukoval do maďarské armády, přidělen byl do mobilizačního střediska v Chustu. V roce 1943 navázal spojení se sovětskou výzvědnou skupinou E Patakyho, dodával informace o pohybu německých a ma­ďarských vojsk a budování opevněné Arpádovy linie v Karpatech. Po odhalení skupiny byl prozrazen a zatčen (20. 3.1944), odsouzen maďarským vojenským tribunálem k trestu smrti. Na přímluvu poslance maďarského parlamentu rusínského politika Andreje Bródyho mu byl trest smrti změněn na doživotí. Maďarské úřady ho poslaly do německého kon­centračního tábora Dachau, odkud byl přemístěn do tábora Natzweiler. Tam se stal svěd­kem tragické smrti skupiny rusínských studentů-antifašistů včetně básníka Dmitrije Vakarova, zatčených v Budapešti.

Po válce se vrátil do Užhorodu, byl jmenován vedoucím kanceláře Národní rady tzv. Za­karpatské Ukrajiny, po jejím zrušení tajemníkem administrace Zakarpatské oblasti (1946 až 1953), ředitelem užhorodské pobočky kyjevského pedagogického nakladatelství ska škola. Inicioval vydání sborníku básní Dmitrije Vakarova, překladů z díla maďarských, českých a slovenských spisovatelů.

Zapojil se do propagandistické kampaně proti „imperialistickému Západu", napsal rozsáhlou studii o „podvratné činnosti agenta amerického impe­rialismu Grigorije Žatkoviče na Podkarpatsku". Osudovým se stal pro něho vstup do komu­nistické strany SSSR, VKS(b), kterým začala nekonečná série tzv. „prověrek". Komunistický režim rád oslavoval mrtvé protifašistické bojovníky. Živí mu byli podezřelí - buďto jimi ne­byli, nebo to byli zrádci, a proto přežili. Do této kategorie byl zařazen také M. Popovič. Je­ho situaci ztěžovala přímluva A. Bródyho u maďarských úřadů, po válce zatčeného, obvi­něného z kolaborace, odsouzeného „lidovým soudem" k trestu smrti a zastřeleného. Rok po smrti Stalina (l954) byly „prověrky" zastaveny, M. Popovič vyvázl bez trestu, avšak s podlomeným zdravím.  Za dva roky zemřel, aniž by se vrátil k literární činnosti.

 

prof. Ivan Pop