Ivan Pop: Osobnosti našich dějín - ŠČERECKÝ Vasilij

ŠČERECKÝ Vasilij (* 15.12.1883 Lazy, dnes Ukrajina, †1962 Mukačevo, Ukrajina), rusínsky politik, agrárník, organizátor družstevního hnutí na Podkarpatské Rusi. Syn verchovinského drobného hospodáře. Významnou událostí v jeho životě bylo setkání s maďarským reformátorem Edmundem Eganem, který byl na přelomu 19. a 20. století pověřen uherskou vládou realizací „Verchovinské akce" v horské části Podkarpatské Rusi. Mladý Vasilij celé dny a měsíce putoval s Eganem od obce k obci, vysvětloval mu problémy života podkarpatských horalů, učil se od něj a osvojoval si družstevní organizační práci.

Po tragické smrti učitele-reformátora (1901) začal tato družstva zakládat a sám se staral o jejich činnost. Do roku 1914 bylo na Podkarpatsku založeno celkem 346 různých družstev. Po vypuknutí války Ščerecký narukoval do c.k. armády. Bojoval na východní frontě, dostal se do ruského zajetí, byl svědkem revoluce a občanské války v Rusku. Na rozdíl od mnohých spolubojovníků, infikovaných v Rusku bolševismem, vyvolala u Ščereckého revoluce trvalý odpor k politickému extremismu a radikalismu. Po návratu domů musel začínat všechno od začátku. V jeho rodném kraji zanechaly bojující armády spoušť. Rekvizice a nucené válečné „úvěry" způsobily naprostý rozvrat družstevnictví. Zapojil se do zakládání družstev, která podle jeho koncepce měla vytvářet dostatečný rezervní kapitál k podpoře hospodářského a kulturního rozvoje země. Počátkem 20. let stojí u založení nákupního a úvěrového družstva a později Ruského národního domu a čítárny v střediskové vesnici Nižní Verecký. Napomáhá obnovení státní a výzkumné zemědělské stanice a výzkumného statku chovných zvířat. Úspěšná družstevní činnost Ščereckého brzy upoutala pozornost politických kruhů. A tak zakrátko vstupuje do politiky.

V parlamentních volbách v roce 1929 byl zvolen za republikánskou (agrární) stranu do poslanecké sněmovny, kde působil do roku 1935. Po ukončení poslaneckého mandátu věnuje hlavní pozornost agrárním otázkám jako předseda Zemědělské komory Podkarpatské Rusi, která vznikla jeho přičiněním v roce 1933 na základě Zemského svazu zemědělských společností. Zemědělská komora patřila rozsahem působnosti i počtem členů (v roce 1936 jejích počet přesáhl 30 000) k vlivným korporacím vzemi. Prostřednictvím svých okresních poboček a odborných sekci plnila celou řadu významných úkolů: intenzifikace zemědělství, rozšiřování osevních ploch, propagace chemických hnojiv, rozvoj ruční domácí výroby. Působila také na poli sociálním a kulturním.

Zajímavé je, jak viděl činnost Ščereckého z okna auta český spisovatel S. K. Neumann, cestující na Podkarpatsku v doprovodu místního komunistického funkcionáře v roce 1933. „Jsme v říši agrárního poslance Ščereckého, boháče pevně sedícího na této bídě a přičinlivého rusifikátora verchovinských Rusínů." Nic jiného se od levicového intelektuála zaslepeného bolševickým chiliasmem nedalo očekávat. V době krize v roce 1938 byl Ščerecký členem autonomistického Ruského bloku, ale myšlenku čs. státnosti neopouštěl. Podporoval první autonomní vládu Podkarpatské Rusi A. Bródyho. Po jeho zatčení a jmenování proukrajinskě vlády A. Vološina zůstával v ústraní, ukrajinskou orientaci považoval za absurdní. Po maďarském obsazení Podkarpatské Rusi v březnu 1939 vedl Ruský národní dům v Nižních Vereckých, zdejší spotřební družstvo v rámci družstevní organizace Hangya (Mravenec).

Po obsazení Podkarpatské Rusi sovětskou armádou byl vrámci velkého zátahu sovětské kontrarozvědky SMERŠ na nekomunistickou podkarpatskou inteligenci v noci 19. listopadu 1944 zatčen a odvlečen do SSSR. Po dlouhých měsících výslechů byl čs. občan, bývalý poslanec NS Ščerecký obviněn z „protisovětské činnosti a ze spojení s mezinárodní buržoazií". V Gulagu strávil přes deset let, byl propuštěn v době Chruščovových reforem.

Jeho stav představuje věta z dopisu, který napsal v roce 1957 svému příteli, také bývalému vězni Gulagu I. Kováčovi: „Žiju u dcery v Mukačevě. Kromě roztřeseného těla a klidného svědomí nemám nic. Ztratil jsem radost ze života. 74 let mého osudu, to jsou dlouhé kilometry, všechno tak rychle uběhlo jak jeden den a život se blíží k finiši." Zapomenut a osamocen nejvýznamnější podkarpatský družstevník umírá v roce 1962.

prof. Ivan Pop