Ivan Pop: Osobnosti našich dějín - STRYPSKÝ HIJADOR

STRYPSKÝ (Strípský) Hijador (pseudonym Jador Bileňkij, M. Mikolajenko, Zoltán Kárpáti, S. Novák, Mikola Storoženko, Tiador Stripskij, Mikeš, Beloň Rusínský, Ruskoci, Th. Beregiensis)  (7.3.1875 Šelestovo, dnes Ukrajina, 9.3.1946 Budapešť, Maďarsko), rusínský kulturní činitel, spisovatel, novinář, překladatel, folklorista, etnograf. "Tak abyste věděli, že my Rusíni jsme západníci. My jsme spojení se Západem zeměpisně, historicky, hospodářsky a církevně, jsme spojení politicky i jazykově... Nechceme mít nic společného s rusko-tatarskou kulturou východní Moskvy, nás západníky nikdo nedokáže přeorientovat na východ, protože tato ruská kultura je nám cizí! Rusíni majísvůj originálni jazyk, svébytnou kutturu a vlastní literaturu."  Toto srdnaté poselství patriarchy rusínské kuttury Hijadora Strypského bylo adresované „zbloudilým synům Podkarpatska" jak nazývat podkarpatské rusofily, kteří se aktivizovali po přepadení Sovětského svazu Německem v roce 1941 v očekávání brzkého osvobození Rusínú velkým slovanským bratrem z Východu. Byl to varovný hlas významného vědce a vlastence.

 

H. Strypský pocházel z rodiny tradičních rusínských vlastenců, jeho blízkým příbuzným byt rusínský buditel, spisovatel, novinář a vydávátel E. Fencik. Avšak bratranec Augustin Štefan byl vyznavačem ideje radikálního ukrajinského nacionalismu, další bratranec Š. Fencik, známý politický dobrodruh, patřil k radikálním autonomistům, koketujícím s fašismem italského typu. Byla to klasická situace politické a národnostní rozpolcenosti rusínské inteligence v první polovině 20. století.

 

H. Strypský maturoval na užhorodském gymnáziu (1893), studoval na univerzitách v Budapešti (l893-96), Kolozsváru (Kluži) (1896-97) a ve Lvově (1897-1908). V době studia ve Lvově založil první podkarpatskou čítárnu ve vsi Skotarskoje po vzoru čítáren společnosti Prosvita v Haliči, i když ukrajinství této organizace nesdílel. V letech 1898-1910 působíl v Etnografickém muzeu Sedmihradské karpatské společnosti v Kluži. V letech 1910-18 zástupce kustoda, pozděj hlavní kustod etnografického oddělení Národního muzea v Budapešti. Jeho zásluhou oddělení shromáždiio vetkou sbírku etnografických materiáíů rusínského původu. V roce 1913 byl za vědeckou analýzu rumunské písemné památky 15. století zvolen členem Královské Akademie věd Rumunska, v roce 1914 členem Vědecké společnosti Ševčenka ve Lvově. Svými překlady seznámíl maďarské čtenáře se starou a novou ukrajinskou literaturou. Vyhledávál a analyzoval staré rusínské rukopisy a inkunábule (prvotisky), napsal první studie na toto téma (A hazai rutének legrégibb nyomtatványai, 1911;  Z staršoji pysmennnosty Uhorskoj Rusy 1914).

 

V roce 1905 sbiral v komitátech Bereg, Ugoča, Marmaroš rusínské pohádky a písně. V roce 1908 jako první použil fonograf a nahrál 50 lidových balad a písní. Sestavil antologii rusínského folklóru

 

Rozpracoval plán etnograficko-folklorního výzkumu v rusínskych  komitátech Kelet, 1896, byl zvolen členem Etnografické společnosti Uher. Do politického života vstoupil za 1. světové války.  Na doporučení vlády vydával v Budapešti časopis Ukrania, který měl informovat maďárskou společnost o životě a kultuře východních Ukrajinců.

 

Po rozpadu Rakouska-Uherska a vyhlášení Maďarské repubtiky stál v čele rusínského oddělení na ministerstvu školství, byl poradcem ministra v otázkách národnostních menšin.

 

V prosinci 1918 po vyhlášení autonomní Ruské krajiny maďarskou viádou M. Karolyiho a zřízení rusínského ministerstva byl jmenován vedoucím odděleni školství tohoto ministerstva. Rozpracoval projekt kodifikace rusínského literárního jazyka, zřízení rusínského vlastivědného muzea. 

 

V Budapešti založil rusínské nakladatelství Čas, jehož úkolem byla publikace knih v edici Rusko-krajinská knihovna (Rusko-krajynska biblioteka).  Inicioval založení ruské (rusínske) katedry na Filozofické fakultě budapešťské univerzity Redigoval týdeník Rusko-krajinska pravda.  Po komunistickém převratu v Budapešti plánovál odejít do Užhorodu, ale v důsledku válečného konfliktu mezi komunističtí Maďarskem a Československem se mu tento záměr uskutečnit nepodařilo.

 

V roce 1920 byl zvolen členem užhorodské Prosvity (v nepřítomnosti a bez jeho souhlasu). Po nastolení autoritativního režimu admirála M. Horthyiho v Maďarsku se H. Strypský ocitl bez práce, byl totiž neprávem podezříván ze spojení s komunisty Ve 20. letech byl nemile překvapen ukrajinizátorskou činnosti haličských emigrantů na Podkarpatské Rusi, mezi nimi i některých svých bývalých přátel ze Lvova. Otevřeně kritizoval tuto činnost a na protest s nimi přerušíl veškeré styky.  Vedl také s představiteli ČSR jednání o možnosti svého uplatněni na Podkarpatské Rusi. Avšak u čs. úředníků důvěru nezískál. H. Strypský zůstal bez práce v Budapešti a Rusíni na Podkarpatské Rusi ztratili toho nejlepšího odborníka.

 

V meziválečném období se živil překlady krásné literatury, pokračoval ve zkoumání dějin, literatury a etnografie Rusinů. Politické a vědecké rehabilitace se mu dostalo koncem 30. let, a to skrze zvoleni členem Královské maďarské akademie věd. V letech 1941-44 aktivně spolupracoval s Podkarpatskou vědeckou společností.

 

prof. Ivan Pop