Ivan Pop: Osobnosti našich dějín - TOMEČEK Jaromír

TOMEČEK Jaromír (* 30. 9.1906 Kroměříž, † 15. 7.1997 Brno), český spisovatel. V letech 1925-26 začal studovat práva na MU v Brně, studia však přerušil (dokončil 1947 doktorátem práv, absolvoval právnický seminář v Bratislavě (1928-29) a odešel na Podkarpatskou Rus, kde se stal nejprve obvodním notářem v Rakošinu, Dercinu, Lalově (1929 až 1934), potom vedoucím notářem na Verchovině ve Volověm (1934-39). V době jeho pobytu na Podkarpatsku u něj bydleli Karet Čapek i Ivan Otbracht. Právě Olbrachtovi vyprávět skutečný příběh, jehož byl svědkem, a ten se pak stal podkladem pro Olbrachtovou povídku O smutných očích Hany Karadžičové i filmu Karla Kachyni Henele. 

V březnu 1939 byt maďarskými úřady deportován na území protektorátu. Dlouholetý pobyt na Podkarpatské Rusi výrazně poznamena! jeho tvorbu. Ze svěho působiště notáře psal řadu let fejetony a povídky do Lidových novin.V roce 1944 publikoval první knihu v tomtéž roce i román Stříbrný lipan, inspirovaný pobytem na Podkarpatsku. Postupně vydat přes 30 knih, v řadě z nich se státe vracet ke svým podkarpatským zážitkům.

Svůj poslední podkarpatský fejeton nazval Krajina po bitve.  Takou uviděl milovanou zem v roce 1991. Stárnoucí spisovatet nostalgicky vzpomínal: „Žil jsem kdysi v klínu východních hor, čelou druhou polovinu éry mezi dvěma válkami, v poloninských Karpatech, v území nejhlubšího míru, nejklidnějšího klidu. Patriarchátní země to byla a patriarchátní lidé, prapůvodní příroda. Zdroj, do něhož chodili pít živou vodu naši největší. Kde jinde by našel Karel Čapek své Hordubaly? Znal jsem Hordubala osobně, Juru i Polaňu, i Vasila... Znal jsem Negrovec a chalupu Šuhajových, vím, kde spí svůj těžký sen Nikola, tam na stránce nad chýšemi, utkávat jsem se s dvojicí posledních zbojníků... Znal jsem Hanele, znal její rodiče a děda, znal Bránu, která se jistě stala rybou, ježto nemlčela, žíl jsem v gotetu a navštěvoval zázračného rabího a jeho šamesa. Vozíval jsem se s Bajnyškem Zisovičem, a jeho komoň si nejednou kostku cukru vzal z mé dlaně, stával jsem v pozadí templu, abych nerušil věřící, a vžíval se do tradice, jež byta stará jako Bábel. A Marijku nevěrnici jsem znal, udělali z ní star, hvězdu prvního neorealistického filmu na světě, u jehož kolébky stáli čestní Karpaťané Vladistav Vančura, Ivan Olbracht, Bohuslav Martinů a Karet Nový... Kořil jsem se enciánům na Popu Ivanu, kteří učarovali St. K. Neumanovi, šlapal jsem bláto na alfóldu, jemuž své pero zasvětit Josef Knap, našel jsem duši na horách, k nimž hledal cestu Jan Vrba, a byly mi domovem poloniny, k nimž chodil na pouť Jaroslav Zatloukal. Země míru a tradic. Do mnichovského verdiktu. V jednom jediném dni se všecko sesypato, zhroutilo, lidská zloba zasáhla i sem, do hlubokých údolí mezi hvozdy, na vysoké poloniny pod širým nebem. V jediném okamžiku byt konec idyly."

prof. Ivan Pop