Ivan Šlepeckij ( *9.4.1907 Velký Bukovec, okr. Stropkov, Rakousko-Uhersko - †9.10.1976, Praha )

K 110. výročí narození

 

Narodil se v rusínské vesnici Velký Bukovec (dnes Bukovce, okr. Stropkov) v severním cípu dnešního východního Slovenska, kde vychodil základní školu. Středoškolská studia ukončil v r. 1929 na ruském reálném gymnázium v Užhorodě. V říjnu téhož roku začal studovat medicínu na Karlově univerzitě. Po studiích nastoupil na kliniku vnitřních chorob VFN v Praze u prof. V. Prusíka.
 

Nikdy se však nepřestal zajímat o svůj rodný kraj a Podkarpatskou Rus, geograficky a politicky obklopenou pěti státy: Ruskem, Ukrajinou, Rumunskem, Maďarskem, Polskem a někdejším Československem. Díky tomu si I. S. Šlepeckij již během studia osvojil znalost několika jazyků: kromě rodné rusínštiny i slovenštinu, němčinu, ruštinu, češtinu, maďarštinu, srbštinu, polštinu, bulharštinu a francouzštinu. Jeho hlavními jazyky však byla, kromě rusínštiny, zejména ruština a čeština.

 

Od studentských let se aktivně účastnil společenského a kulturního života a stejně jako jeho předchůdci A. I. Dobrjanskij, A. V. Duchnovič, A. I. Pavlovič a další, bojoval za rovnoprávnost a duchovní nezávislost Rusínů. Mnozí z jeho současníků, kteří se společensky a politicky angažovali, byli pronásledováni režimem a nemohli se věnovat své práci. Například nadějný literát Oleg Alexejevič Hrabar, zmizel beze stopy. Básník a malíř Andrej Vasiljevič Karabeleš, který prošel peklem maďarských a německých koncentračních táborů, dožil svůj život v severních Čechách. Podobně jako on i I. S. Šlepecký odešel do Prahy. Jeho synovec Andrej Šlepecký, docent Prešovské pedagogické fakulty, stejně jako Petr Vasiljevič Lintur, docent Užhorodské univerzity, se naopak snažili prosazovat rusínské ideje v rámci svých osobních a profesních možností.

 

Již jako student byl členem Spolku karpatoruských studentů „Obroda“ (Возрождение), zakládajícím členem Společnosti karpatoruských pravoslavných studentů „Prolom“ (Пролом), členem samosprávy rusínských studentů na studentských kolejích v Praze a členem výboru Svazu ruské mládeže v Prešově. Ve všech spolcích vždy zastával odpovědné funkce, zpravidla předsedy nebo pokladníka.

 

V letech 1936-1948 byl opatrovníkem nemajetných rusínských žáků ruského reálného gymnázia v Moravské Třebové a v Praze, v pražském gymnáziu byl členem sociální komise. Zajišťoval žákům stipendia a často je finančně podporoval i vlastními finančními prostředky. Mnozí z nich se v budoucnu stali významnými osobnostmi - (např. Ivan Lazorik – náměstek ministra spojů ČSR, prof. PhDr. Michal Soták, DrSc. – děkan Pedagogické fakulty univerzity v Nitře v letech 1971-1989, PhDr. Ivan Mlej – vysokoškolský pedagog na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze aj.).

 

Za války byl I. S. Šlepeckij aktivním účastníkem protifašistického odboje. Spolupracoval s partyzánskými skupinami na Moravě a na Slovensku. Za odbojovou činnost obdržel řadu vyznamenání:

1. Hvězda partyzán pomocník - 1946

2. Uznání za partyzánský odboj – 1948; podepsáno gen. L. Svobodou (č. 37124-S1-46-Kleg. 1948)

3.Pamětní odznak se stužkou I. čs. partyzánské brigády Jana Žižky – 1969 (k 25. Výročí vzniku brigády a partyzánských bojů), č. matriky 2783

4. Pamětní medaile partyzánské brigády Mistra Jana Husi - 1970

5. Rudá hvězda I. čs. partyzánské brigády Jana Žižky – 1972 (odznak)

6. Rudá hvězda partyzánské brigády Čapajev – 1972; č. 1282 (odznak)

7. Pamětní medaile k 30. výročí osvobození Československa - 1975

Krátce po válce se Ivan Stěpanovič uplatnil i jako lékař, o čemž svědčí i kladný ohlas sovětských důstojníků: list

 

I. S. Šlepeckij se po celý život angažoval v i v náboženské oblasti, byl členem Eparchiální rady pravoslavné církve v Československu, členem Rady Prešovské pravoslavné eparchie, ředitelem biskupského úřadu v Prešově a v r. 1949 se stal osobním tajemníkem Exarchy Moskevského patriarchátu v Československu, kde působil do r. 1951. 

 

V r. 1952 se I. S. Šlepeckij vrátil ke své profesi lékaře-rentgenologa na OÚNZ v Praze 10. Nejoblíbenější činností Dr. Šlepeckého však byla po celý život žurnalistika a literatura. Byl spolupracovníkem mnoha českých, slovenských a amerických časopisů, publikoval v ruštině, češtině i slovenštině. (1. Народная газета. Пряшев - Prešov; 2. Карпато-русский Голос. Ужгород - Užhorod; 3. Дневник. Прага - Praha; 4. Молодая Русь. Прага; 5. Возрождение. Прага; 6. Костер. Прага; 7. Русский Вестник. Питтсбург - Pittsburg; 8. Правда. Филадельфия - Philadelphia; 9. Вестник. Миккис Рокс; 10. Карпатская Русь. Юнкерс; 11. Дукля. Пряшев - Prešov; 12. Дружно вперед. Пряшев.).

 

Jeho významným literárně-kulturním počinem bylo již v r. 1948 založení historicko-literárního almanachu Prjaševščina (Пряшевщина - историко-литературный сборник), kde uveřejnil články týkající se podkarpatské literatury, kultury a historie.

 

V 50. letech připravil k vydání sebrané spisy rusínského spisovatele Alexandra Ivanoviče Pavloviče. Celé dílo bylo připraveno podle prvotních zdrojů - rukopisů samotného autora. 1. díl vyšel r. 1955, 2. díl již vydán nebyl, ačkoli o to I. S. Šlepeckij usiloval do konce svého života. V r. 1973 na toto dílo napsal doporučující posudek doc. PhDr. V. Sato, CSc. z Ústavu pro českou a světovou literatury ČSAV, přesto dílo publikováno nebylo.

 

V r. 1956 I. S. Šlepeckij dokončil a připravil k vydání Sborník starých lidových písní Prešovského kraje (více než 2000 písní 17. – 20. století) s předmluvou a vysvětlivkami. Ani tento sborník však z politických důvodů publikován nebyl. I. S. Šlepeckij zemřel v říjnu 1976 a je pochován v Praze na Olšanských hřbitovech.