Jak čeští vědci objevovali Podkarpatskou Rus

prof. Ivan Pop, DrSc.

V době připojení Podkarpatské Rusi k Československu v roce 1919 byl pro českou veřejnost a rovněž i pro českou vědu tento zapomenutý kraj u karpatských hor tabula rasa, velkou neznámou, jakýmsi temným koutem ve střední Evropě, „Asií“ za Košicemi. Pozdější významná znalkyně země a nadšená propagátorka její lidové kultury, etnoložka Amálie Kožmínová, po prvním setkání s krajem Rusínů ho dokonce pojmenovala „danajským darem“, Pandořinou skříňkou, z níž se náhle vysypalo na Čechy neštěstí. Tento pocit možná měly tisíce úředníků, vojáků, učitelů, lékařů, kteří sem byli posláni spravovat a chránit tuto východní provincii mladého státu, léčit zdejší zbídačené obyvatelstvo, učit jeho negramotné děti. Pocit zoufalství českých odborníků výstižně vylíčil ve svých reportážích jeden z nich, vojenský lékař a spisovatel Jaroslav Durych, který zároveň usilovně hledal „duši“ Podkarpatské Rusi.

Už začátkem 20. let literatura o Podkarpatské Rusi vzrůstala rychlým tempem, jakoby čeští odborníci tak chtěli nahradit vše, co svět dlužil této své zanedbané součásti. Zcela odlišný způsob života obyvatel kraje, barevná národnostní mozaika, panenská příroda, patriarchální způsob hospodářství, pestrost lidových zvyků a obyčejů, bohatý kolorit lidového umění a vedle toho odvěká chudoba kraje, zvlášť jeho horské části, to vše lákalo i české vědce a dávalo živnou látku jejím postřehům, dohadům a úvahám. První publikace, které se o této záhadné východní provincii republiky objevily už na rozhraní let 1919–1920, měly hlavně informační charakter a byly určeny nejširším čtenářským vrstvám. Začátkem roku 1920 Sokol pořádal v Užhorodě přednáškový cyklus o problémech Podkarpatské Rusi. Přednášky odborníků byly publikovány následujícího roku sešitovou formou.
 
Od roku 1922 pak čeští odborníci začínají skutečně vědecký výzkum Podkarpatské Rusi především na poli národopisném, geografi ckém, archeologickém a historickém. Vydávají encyklopedická díla, sborníky či odborné studie: Kočí, B. Podkarpatská Rus. Její poměry hospodářské, kulturní a politické, 1922; Chmelař, J. Klíma, S. Nečas, J. Podkarpatská Rus, 1923; Osm přednášek o Podkarpatské Rusi, 1925. Vydávají se i první monografi cká díla: Nečas, J. Politická situace na Podkarpatské Rusi, 1925; Kožmínová, A. Podkarpatská Rus. Práce a život lidu po stránce kulturní, hospodářské a národopisné, 1922; Zapletal F. Podkarpatská Rus ve statistice, 1925; Zapletal, F. Rusíni a naší buditele, 1921; Zapletal, F. Horjanská rotunda, 1922; Zapletal, F. A. I. Dobrjanský a naší Rusíni r. 1849-1851, 1927.

Brzdou tohoto výzkumu Podkarpatské Rusi byla jeho živelnost a nekoordinovanost. Na pomoc badatelům vydal profesor Karlovy univerzity J. Král Geografi ckou bibliografi i Podkarpatské Rusi (1923, 1928), která fakticky byla první všeobecnou bibliografi i země. Profesor Král stál u zrodu velkorysého projektu, antropogeografického výzkumu horské části Podkarpatské Rusi, povodí řeky Boržavy (Boržava v Podkarpatské Rusi, I-III, 1932 až 1936), polonin Rivna (Runa), Krasná, pohoří Svidovec, Čorná hora. Tyto práce se stály klasikou antropogeografického výzkumu Východních Karpat. Typologií lesního bohatství Podkarpatské Rusi se zabýval ve 20. a 30. letech botanik a fytocenolog profesor A. Zlatník, napsal na toto téma rozsáhlou práci Studie o státních lesích na Podkarpatské Rusi. Příspěvky k dějinám státních lesů a lesnictví na Podkarpatské Rusi, 1934. Spolu s profesorem A. Hilitzerem prosazoval nutnost zakládaní přírodních rezervací v karpatském pralesu (A. Hilitzer, A. Zlatník. Přehled přírodních rezervaci a jejích návrhů na Podkarpatské Rusi. Vegetace a stanoviště rezervace Stužica, Javorník a Pop Ivan).

Vážný zájem projevili čeští vědci o archeologický průzkum na Podkarpatské Rusi. Ve 20. a 30. letech vedl archeologické výzkumy v kraji jeden z tvůrců a organizátorů moderní české archeologie profesor J. Böhm. Jejich význam vystižně charakterizoval ve studii Prehistorie Podkarpatské Rusi: „Význam podkarpatské prehistorie je dán polohou země v podunajské pánvi pod obloukem Karpat. Tato zvláštní poloha způsobila, že se mohla země nejen účastniti celkového vývoje Podunají, ale současně byla ho účastna i aktivně jako země průchodní, jíž probíhaly obchodní cesty do Zakarpatí (Haliče – I. P.), i cesty, po nichž se valily tlupy nových přistěhovalců, nebo ustupovaly skupiny domácích obyvatelů nad pás karpatského masivu. Ale zároveň země poskytovala i dosti útulku zpomalenému kulturnímu vývoji, který nemohl probíhati stejné rychle jako v bezprostřední blízkosti dunajské tepny. A tak se nám v prehistorii Podkarpatské Rusi mnohokráte zrcadlí vývoj Podunají i oblasti severních Karpat a vzniká zajímavý a mnohoznačný obraz, který bude v mnoha obdobích směrodatný pro řešení problémů středoevropského dosahu.“

J. Böhm napsal základní práci o prehistorii kraje (Podkarpatská Rus v pravěku, 1933). V roce 1931 uskutečnil archeologický objev evropského významu, mohylové pohřebiště u podkarpatské vesnice Kuštanovice. „Význam pohřebiště přesahuje hranice země,“ prohlásil J. Böhm. „Žárové tyto mohyly s velmi bohatým keramickým materiálem patři do V.–IV. St. Před Kr., tj. do doby, kdy Skytové od Černého moře pronikli přes Karpaty až do středního Podunají. Mohyly tyto daly i jméno kultuře, k niž patři.“ Název této kultury jako kuštanovické kultury určil její objevitel, profesor J. Böhm a napsal o tom dvě rozsáhlé práce (Skytové na Podkarpatské Rusi, 1936; Mohylové pohřebiště v Kuštanovicich, – Carpatica, 1936). Pravěk Podkarpatské Rusi zkoumal také profesor J. Eisner, zakladatel výzkumu českého pravěku. Vytvořil novou periodizaci pravěku Horního Potisí (Prehistorický a protohistorický výzkum na Slovensku a Podkarpatské Rusi v rokoch 1918 až 1938, 1938-1942).

Dějinám Podkarpatské Rusi 18. st., se věnoval F. Gabriel, v letech 1930–1938 inspektor školského referátu v Užhorodě. Jeho pozitivisticky koncipované práce byly velkým přínosem pro moderní zkoumání dějin Podkarpatské Rusi (Vývoj kolonizace drugethovského panství užhorodského, 1932; Selský stav v užhorodském komorním panství na sklonku XVIII. st., 1932; Poddanské poměry na užhorodském panství ke konci XVIII. st., 1935; Pohyb obyvatelstva v bývalé úžské župě v první polovici XVIII st., 1935; Die wirtschaftliche Lage Karpathorussland vom 16. bis 18. Jahrhundert, 1935; Užhorod po válce Thökölyovské, 1935). Gabriel popularizoval též kulturu a pamětihodnosti Podkarpatské Rusi na stránkách českých encyklopedických a informativních publikací. Jeho posledním příspěvkem na podkarpatské téma bylo vydání sborníku rusínských legend spolu s J. Dušankem (Pověsti ze Zakarpatské Ukrajiny, 1946).

Novověké problematice rusínských dějin se věnoval historik a v letech 1935-1938 ministr zahraničí profesor K. Krofta (Podkarpatská Rus a Československo, 1935).
Jako jedinečnou rezervaci původní lidové kultury viděli Podkarpatskou Rus čeští folkloristé. Vášnivý sběratel rusínského folkloru, dlouholetý školní inspektor v Užhorodě, autor knihy Lidové balady karpatoruské (1936) J. Vondráček, napsal o zemí, která ho inspirovala v jeho vědecké činnosti: „Podkarpatská Rus učaruje každému, kdo se k ní přiblíží. Učaruje všem, kdo tam žili a působili. Všichni jsou očarování její zvláštní, nedotknutelnou krásou, nedefi novatelným kouzlem, její neporušenou, divokou přírodou, jejím lidem, jeho jazykem a krojem, jeho životem i jeho problémy… To vše patři k sobě. Ta divoká příroda i ten primitivní, dobrý lid, ty krásné kostelíky i ta velká bída. To vše tvoří nutný souladný pojem: Podkarpatská Rus.“

Rusínskou lidovou slovesností se intenzívně zabýval i český národopisec a spisovatel J. Spilka. Motivy rusínské lidové tvorby osobitě rekonstruoval do svých pohádkových knížek: Ivanko z polonin, Tucet hezkých pohádek, Veselé pohádky z kouzelných hor. Starší rusínskou literaturu zkoumal F. Tichý, redaktor a vydavatel prvních povalečných rusínských časopisů (Rusín, Nedilja Rusína, série Knižky Rusína, 1922, 1923). V Ottově slovníku naučném nové doby publikoval sérii článků o Podkarpatské Rusi a rusínských kulturních a politických činitelích 18. až 20. století a napsal monografi ckou práci o vývoji spisovného jazyka na Podkarpatské Rusi.
 

Neúnavným propagátorem rusínské kultury a děl rusínských spisovatelů mladé generace byl český literární kritik A. Hartl. Byl znalcem rusínsko-českých vztahů (Rusíni a my, 1930), napsal první práce o poválečném literárním procesu na Podkarpatské Rusi (Literární obrození podkarpatských Rusínů v letech 1920-1930, 1930; Písemnictví podkarpatských Rusínů ve XX. století, 1937). Vydal rovněž encyklopedicky koncipované dějiny rusínské literatury (Písemnictví Podkarpatských Rusínů, 1933), sestavil a přeložil první českou antologii literatury Podkarpatské Rusi (Pozdravení Rusínů, 1936), analyzoval jazykovou situaci na Podkarpatské Rusi.
 

V roce 1935 český básník a literární kritik J. Zatloukal založil v Bratislavě Klub přátel Podkarpatské Rusi a Podkarpatské nakladatelství, v roce 1936 časopis Podkarpatoruská revue. Prostřednictvím tohoto časopisu byl čtenář v celém Československu seznamován s tvorbou mladých rusínských spisovatelů, na jeho stránkách se diskutovaly problémy rusínské společnosti. Monumentálním dílem pořádaným a redigovaným J. Zatloukalem se stal encyklopedický almanach Podkarpatská Rus (1936), vydaný pod patronátem vlády ČSR.
 

Česká veřejnost a vědecké kruhy projevily velký zájem o skvosty podkarpatského lidového stavitelství, dřevěné kostely. Jednou z prvních prací na toto téma byla studie R. Hůlky Dřevěné cerkve rusínské na Podkarpatské Rusi (1921, 1924). Tentýž autor vydal 16 pohlednic vlastních kreseb. Cenné práce napsal F. Zapletal, jež se vyznačují důkladnou znalostí materiálu v terénu. Zapletal kromě všeobecných přehledů napsal několik článků o jednotlivých, obzvlášť cenných památkách. Sérii článků o podkarpatských dřevěných kostelích napsal A. Stránský. Většinu těchto prací publikoval v odborných časopisech „Stavitelské listy“ (1923, 1926), „Ročník kruhu pro pěstování dějin umění“ (1926–1927). V roce 1924 sestavil Materiálie k soupisu uměleckých památek na Podkarpatské Rusi. Cennými pracemi v daném oboru přispěli E. Doležalová-No-váková (Práce neznámých mistrů-horalů, 1923), J. Zikmund (Dřevěné kostelíky pod užockým prů-smykem, 1923), Č. Zíbrt ve svém všeobecném přehledu dřevěných kostelů v Čechách, na Slovensku a Podkarpatské Rusi (Dřevěné kostelíky v zemích československých a na Podkarpatské Rusi, Český lid, XXIV–XXV), J. Millautz (Dřevěná architektura od Užoka do Jasiny – Umění a život Podkarpatské Rusi, 1924). K seznámení s mistrovským dílem podkarpatských tesařů zvlášť přispěly publikace fotografi í od V. Vavruš-ka – Z. Wirtha (Kostel na dědině a v městečku, 1929; Církevní památky na Podkarpatské Rusi, 1929). Zásluhou profesora Z. Wirtha byla zachráněna řada rusínských dřevěných kostelíků přenesením z východního Slovenska a Podkarpatské Rusi do českých zemí. Tento seznam uzavírá soubor dřevorytů J. Řeřichy (1931) s odborným úvodem profesora F. Žakavce a větší soubor kreseb rusínských dřevěných kostelů J. Řeřichy uložený v roce 1937 v Národopisném muzeu v Praze. Svou uměleckou i odbornou hodnotou má jedinečný význam pro studium dřevěného stavitelství v Karpatech.

K vědeckému výzkumu Podkarpatské Rusi přispěl rovněž Slovanský ústav v Praze, jehož součástí se stála Společnost pro výzkum Slovenska a Podkarpatské Rusi, založená profesorem K. Chotkem. Te n vypracoval projekt a stal se hlavním redaktorem sborníku Carpatica, na jehož stránkách publikoval materiály z dějin, kultury, národopisu a geologie Slovenska a Podkarpatské Rusi. Poslední částí tohoto sborníku se stalo významné monografi cké dílo V. Sičinského, ukrajinského autora, působícího v Praze - Dřevěné stavby v Karpatské oblasti (1940), ilustrované dřevoryty J. Řeřichy. Proces vědeckého poznávání Podkarpatské Rusi českými vědci ukončila mnichovská katastrofa.