Jak se žije v Užhorodě během války
Jak žije Užhorod? Krátká odpověď by zněla “tak normálně”, ale je jasné, že tímto to nekončí. Po pravdě řečeno, příliv lidí do Užhorodu byl cítit už dva – tři týdny před začátkem aktivní invaze. Na první pohled bylo poznat, že ve městě je mnohem více aut s SPZkami z jiných oblastí Ukrajiny. Lidé si začínali stěžovat, že je obtížné sehnat nájem, protože se najednou všechno obsadilo. Dalo by se předpokládat, že někdo věděl předem o připravující se invazi, i když se veřejně nic nesdělovalo.
Dne 24. února, kdy ruská armáda začala okupovat území Ukrajiny z různých stran, se město zaplnilo lidmi. Lidé prchali z válečných oblastí sem, a lidé odsud se snažili dostat pryč z Ukrajiny. Od hraničního přechodu, který leží na okraji města, se vinula dlouhá kolona vozů. Za několik dnů bylo město plné lidí, kteří očividně návštěvu Užhorodu neplánovali - uprchlíků, neboli “nucených migrantů”, jak se jim korektně přezdívá v médiích. Lidé prchali na vlak bez ničeho, jen s jedním batohem. Snažili se vměstnat do stopadesátimístného vagónu, v němž se často mačkalo 300–400 osob. Když lidé vystoupili z vagónu, často nechápali, kam přijeli; Užhorod „dýchal volně”, jako by se nic nestalo. Místní chodili odpočívat k řece, lavičky a kavárny byly plné, město jednoduše žilo svým běžným životem. Nebylo zde poznat, že v naší zemi právě teď běží krutá válka.
“Nucení migranti” byli ubytováni v místech, která k tomu za běžných okolností nejsou určena: do školních tělocvičen, školek, do sklepů a garáží. O bytech ani nemluvíme, ty už byly dávno plné. V jedné školní tělocvičně bylo ubytováno 80 osob, vždyť velká část z nich tehdy tvrdila, že přijeli jen “na otočku”. Utíkají před raketami; muži pouze doprovázejí své dětí a manželky do bezpečí, a pak se vracejí domů. Ale samozřejmě se najdou i tací, kteří se už nemají kam vracet. Jsou to ti, jejichž město zasáhla ničivá vlna a dům (a domov) prostě přestal existovat. Nic takového se naštěstí nestalo v Užhorodě. Město nad řekou Už nespěchá, nikam neprchá, ani když se vzduchem nese zvuk poplašných sirén.
Tato „iluze bezpečí” se drží města jen díky tomu, že území Podkarpatské Rusi bylo zasaženo jen jednou, kdy raketa trefila menší elektrárnu ve Volovci. Jako by místní lidé na sobě měli nějakou neviditelnou vestu a věřili, že díky ní se jim nic nestaneNa druhou stranu, na obličejích uprchlíků se dal přečíst jejich příběh; nebylo třeba se jich na nic vyptávat, jejich oči byly plné strachu a hrůzy, které ani nejdou popsat. Přijeli z jiné reality, z takové, kde se na ulici nedá koupit zmrzlina, ale zato lze vidět spálené auto nebo zastřeleného člověka.
Když se jich člověk zeptá, jak se u nás cítí, a zda jim nevadí, že tu lidé i nadále žijí relativně bezstarostným životem, tak většinou odpovídají, že jsou naopak rádi, že tento pocit klidu, který pramení z místních lidí, zrovna potřebují. A mají pravdu, lidé utíkají před hrůzami války, a chtějí nalézt bezpečí a klid, nikoliv stejnou hrůzu a smutek v ulicích Užhorodu, který zatím neměl to “štěstí” vidět ruské tanky. První dva měsíce bylo město přeplněné, během polední přestávky bylo obtížné najít si někde místo. Zaplněné byly jak jídelny, tak i dražší restaurace. Přece jenom zdejší uprchlíci nebyli takoví, jaké si člověk běžně vybaví pod tímto pojmem. Nebyli zamotaní do různých hadrů a neprosili o peníze. Prchali před tanky, ne před chudobou.
Poslední dobou jich je čím dál, tím míň. Od okamžiku osvobození Kyjevské oblasti se lidé začali v rámci možnosti vracet domů. Užhorod s kvetoucími sakurami je krásné město, ale lidé přece jen chtějí bydlet u sebe doma, nebo se aspoň podívat, zda jim z bývalého domova ještě něco zbylo. Nicméně hodně takových „nucených migrantů“ zůstane v Užhorodě nadlouho, protože se nemají kam vrátit. Někdo si našel práci jako taxikář, někdo v supermarketech, někomu k práci stačí notebook a internetové připojení.
Ukrajina je přece jen veliký stát, až natolik veliký, že to nejhorší, co se stalo v Užhorodě během ruské invaze, byl problém najít volnou židli na oběd v restauraci nebo místo k parkování, protože vše bylo obsazené. Styděl bych se, kdybych si na cokoliv stěžoval, protože jsem nezažil ani část toho, co zažili uprchlíci z východních částí země do Užhorodu.
Proto se všemi způsoby snažíme jim nějak pomáhat. Hodně místních mužů odjelo na frontu bránit Ukrajinu, také těm se snažíme pomáhat a shánět potřebné věci. Užhorod zůstal v “paralelní” realitě, ve které se tato válka zatím moc neprojevila. Obyvatelé se na ni dívají jako přes tlusté sklo.
MYHAĽ LYŽEČKO
Přeložil Jiří Kapac
Foto: Užhorod, autor: Kami
zdroj: http://www.mywanderlust.pl/
Aktuality
Zobraziť všetky04.05.2025
Zabudnutý Cibere
Pozvánka
Slovenské národné múzeum – Múzeum rusínskej kultúry v Prešove Vás srdečne pozýva na prednáškové popoludnie spojené s besedou na tému druhej svetovej vojny a nepoznaných či zabudnutých osudov rusínskych osobností, ktoré sa v n…
30.04.2025
Dve percentá, jeden spoločný cieľ
Podporte nás 2 % z vašich daní a buďte súčasťou nášho úsilia o zachovanie a šírenie neznámej histórie Rusínov.
Vaša podpora je pre nás cenná – ďakujeme za dôveru!
Notársky centrálny register určených právnických osôb
Informácie o určenej…
29.04.2025
Rok rusínskeho jazyka môže byť výzva aj pre umelú inteligenciu
Ako sa z rusínskeho dialektu stala literárna reč, prečo je rusínčina spomedzi východoslovanských jazykov najtvrdšia, ale aj o tom, kedy rusínsky jazyk objaví umelá inteligencia, sa zhovárame s Ľubou Kráľovou, riaditeľkou Slovenského národného mú…
29.04.2025
Hoďmaš: Obrodenie rusínskeho národa na Ukrajine
Dejiny Podkarpatskej Rusi
kap. 24 Diskriminácia rusínskeho národa na Ukrajine
История республики Подкарпатская Русь
24. Дискриминация русинской нации в Украине
po rusky TU
Najvyššia rada (parlament) suverénnej Ukrajiny prijal…
29.04.2025
Pred 110 rokmi sa narodil Pavel Cibere
PORTRÉTY LIDÍ ZAVLEČENÝCH DO SOVĚTSKÉHO SVAZU PO SKONČENÍ 2. SVĚTOVÉ VÁLKY
Pavel Cibere (1914 - 1972)
Zatčen 10. září 1947
Vězněn 1947–1956: Moskva (Lefortovo), Dubravlag
Pavel Cibere se narodil 5. dubna* 1914 v obci Zaluž nedaleko M…
28.04.2025
Akce P – likvidace řeckokatolické církve v Československu
Příběh Ivana Ljavince a Jána Eugena Kočiše
autor: Adam Drda
Řeckokatolická církev je svéráznou součástí katolického společenství. Uchovává tradice a zvláštnosti východního křesťanství a zároveň bezvýhradně uznává primát římského papeže. Vz…
Naše obce
Zobraziť galérieUjko Vasyľ
Mudrota ujka Vasyľa:
-Kiď chočeš spoznaty čolovika, ne sluchaj, što o ňim hvarjať druhy, posluchaj radšej, što vin hvaryť o druhych..

Československý svět v Karpatech
Československý svet v Karpatoch
Čechoslovackyj svit v Karpatach
Reprezentatívna fotopublikácia
Objednať