Jak se žilo přesídlencům z Podkarpatska v Československu?

Několik poznámek k osudu optantů

AGÁTA  PILÁTOVÁ


Jaké byly osudy někdejších československých občanů, které prezident Beneš dekretem zbavil občanství? Mnozí se rozhodli přesídlit do Československa, někteří do Maďarska.

Ke smlouvě mezi ČSR a SSSR z června 1945 o odstoupení Podkarpatské Rusi – Zakarpatské Ukrajiny – Sovětskému svazu byl připojen důležitý dodatek – protokol, který Čechům a Slovákům žijícím na území Podkarpatské Rusi umožňoval optovat pro Československo, a naopak Ukrajincům či Rusínům na území historických zemí umožňoval stát se státními občany SSSR. Žádostí o optaci do ČSR bylo v první fázi na 25 tisíc. Kladné vyřízení žádostí i organizace transportů se zdržovaly, kladly se jim překážky, většina se zamítala. Nakonec odjel pouze zlomek, asi deset procent, tj. necelých 3 700 přihlášených.

Dva příběhy za mnohé

Příběh první: Kytarový virtuos a profesor HAMU Štěpán Rak vyrůstal jako adoptované dítě českých rodičů. Manželé Rakovi si ho v roce 1946 vzali z dětského domova a osvojili si ho. Chlapec nebyl původem „zdejší“, i když se narodil těsně po válce, v létě 1945, v Praze. Jeho maminkou byla Rusínka Vasilina Sivková, zdravotní sestra, příslušnice vojenských jednotek bojujících na východní frontě, která spolu s bojovými oddíly dorazila na naše území. Po dohodě s otcem dítěte – zřejmě ve svízelné osobní i finanční situaci – dali dítě k adopci. Matka se zdržela několik měsíců v Československu, poté však odjela domů do vesnice u Chustu. Mezi již sovětskou Zakarpatskou Ukrajinou a Československem se mezitím hermeticky uzavřely hranice. Svého syna Štěpána už nikdy neviděla. Příběh je delší a složitější; uvádím zde jen jeho dramatický začátek, který je důsledkem rozdělení republiky a odstoupení Podkarpatské Rusi Sovětskému svazu.
(Pozn. aut.: některé skutečnosti z rodinné historie Štěpána Raka byly historiky objeveny relativně nedávno, po roce 2020; v PR jsme je publikovali.)

Příběh druhý: Přibližně ve stejné době se staly neprodyšně uzavřené hranice osudové i pro Juru Kroba, později výtečného kameramana, především vojenských dokumentárních filmů. Jeho rodiče – rusínská maminka a český otec, důstojník čs. armády – přijeli do Prahy ještě před válkou, po obsazení Podkarpatské Rusi Maďary v roce 1939. V rodině se narodili dva synové, po válce ještě dcerka. Během války byl otec, pan Krob, vězněn v nacistickém vězení, naštěstí přežil. Když válka skončila a na krátký čas se uvolnily hranice, rodiče rozhodli, že starší synek, ještě předškolák, stráví několik týdnů u prarodičů na Podkarpatské Rusi, aby si vnoučka užili – dosud ho ani neznali. Během Jurova pobytu se však mezi Československem a Zakarpatskou oblastí Ukrajiny hranice uzavřely, jak bylo uvedeno výše, a chlapec uvízl u dědečka a babičky na dlouhé měsíce. Od rodičů byl oddělen téměř dva roky. Když se konečně podařilo dostat ho zpět do Československa, neuměl téměř vůbec česky. Nemluvě o trápení rodičů, kteří zde zůstali bez syna…

Migranti z Podkarpatské Rusi

Migranti z Podkarpatské Rusi se postupem času integrovali více či méně úspěšně do majoritní české (i slovenské) společnosti – pokud jim to ovšem bylo umožněno. Podkarpatská Rus byla hermeticky uzavřena, zejména pro ty, kteří odtud pocházeli. Na rodinné či soukromé návštěvy téměř vůbec nemohli, na turistické zájezdy až od poloviny osmdesátých let, a to ještě pouze jako součást šíře koncipovaného programu zahrnujícího zpravidla i západní Ukrajinu (Ivanovo-Frankivsk, Lvov). Cestovní kancelář Autoturist organizovala po této trase (Užhorod – Mukačevo – Lvov) zájezdy až od druhé poloviny 80. let.

To už byla v Sovětském svazu perestrojka v plném proudu. Ano, byla – ale probíhala kdesi v Moskvě. „Moskva je daleko a my žijeme tady!“ řekla mi v roce 1988 (vnucená) sovětská, přesněji ruská průvodkyně v Užhorodě na zájezdu Autoturistu. Byla to její reakce na mou námitku, že neříká pravdu a že by nemusela zkreslovat historii, když je perestrojka. Přednášela totiž účastníkům zájezdu o „kolaboraci“ řeckokatolických duchovních s nacisty a banderovci.

Řeckokatoličtí kněží po anexi

Z Podkarpatské Rusi po sovětské anexi přesídlilo také mnoho řeckokatolických kněží. Někteří zde podepsali přestup na pravoslaví, tj. vstup do pravoslavné církve, když byla jejich církev zrušena, jiní nikoli. Ti skončili jako živořící důchodci, mladší pracovali v různých dělnických povoláních, jiní byli ve vězení. Mladí muži – bohoslovci – sloužili u PTP.

Za perzekvované kněze připomenu alespoň biskupa řeckokatolické církve v ČR Ivana Ljavince. Narodil se ve Volovci na Podkarpatské Rusi v učitelské rodině, teologii studoval v Užhorodě a ve Vídni, na kněze byl vysvěcen 28. července 1946 v Prešově. V roce 1955 byl Ivan Ljavinec zatčen a spolu s dalšími šestnácti obžalovanými odsouzen ke čtyřem rokům vězení. Po propuštění pracoval v Praze v dělnických profesích, například jako popelář, topič nebo průvodčí. V dubnu 1969 byl jmenován farářem řeckokatolické farnosti u sv. Klimenta v Praze, po roce 1989 biskupským vikářem, posléze prvním apoštolským exarchou řeckokatolické církve v České republice. Odškodné, které dostal po roce 1989 za věznění, věnoval na nový zvon v rodném Volovci…

Smutek a nostalgie někdejších obyvatel Podkarpatska byly o to silnější, že národnost „Rusín“ se dlouho nesměla ani říkat, ani psát. Až do roku 1968 platil také zákaz působení řeckokatolické církve; teprve tzv. Pražské jaro umožnilo její obnovení. Prvním farářem v chrámu sv. Klimenta a později i prvním biskupem – exarchou (to však až mnohem později, po zřízení řeckokatolického exarchátu v Praze) se stal Ivan Ljavinec.

Nepříznivé peripetie životů

Nepříznivé peripetie životů nejednoho z původních obyvatel Podkarpatska, zejména bojovníků proti nacismu, pokračovaly či vyvrcholily kolem srpna 1968, kdy mnozí vyjadřovali nesouhlas se vstupem sovětských okupačních vojsk do Československa. Příznačný, a nikoli ojedinělý, je osud generála Michala Kričfalušiho, rodáka z Kričova, mnohokrát vyznamenaného statečného bojovníka, který po srpnu 1968 pracoval v dělnických povoláních a byl rehabilitován až po roce 1989.

V této souvislosti uveďme ještě alespoň jedno jméno a další malý příběh. V roce 2015 zemřel ve 92 letech válečný veterán, svobodník major Vasil Korol, Rusín z Podkarpatské Rusi. Jeho život byl velmi dramatický. Po nacistické okupaci uprchl z Československa do Sovětského svazu. Tam byl zatčen a prošel útrapami sibiřských pracovních táborů. V roce 1943 byl propuštěn a vstoupil do řad československé armády. Jako dělostřelec se účastnil bojů u Kyjeva, karpatsko-dukelské operace a řady dalších bitev. Po válce byl v roce 1949 z armády propuštěn; byl členem Československé obce legionářské.

Vasil Korol obdržel řadu válečných vyznamenání, ale měl smůlu – v létě 2013 mu byla ukradena přímo z domova pro válečné vysloužilce. Zloději se do jeho pokoje dostali pod záminkou opravy toalety. Mezi odcizenými byly medaile od prezidenta Václava Havla i ruská, polská a ukrajinská vyznamenání. Ministerstvo obrany a Československá obec legionářská mu nechaly nové medaile zhotovit a předaly mu je na podzim téhož roku.

Kontakty, soudržnost, návraty

Rusíni žijící v českých zemích nedrželi příliš pohromadě; spíše určitou sounáležitost cítili Češi, kteří se narodili nebo žili za první republiky v Mukačevě, Slatinských dolech, Chustu apod. Ti se poměrně pravidelně scházeli a vzpomínali na staré časy. Rusíni se těchto setkání většinou neúčastnili – nikoli z nevole vůči českým usedlíkům, ale proto, že jejich vzpomínky a pocity byly jiného druhu. Jen úzké okruhy přátel a známých, kteří se buď znali ještě z původního domova, nebo na sebe náhodně narazili, si vytvářely soukromá společenství.

Ani korespondence s bývalou vlastí nebyla nijak hojná. Všichni počítali s cenzurou, psalo se málo nebo vůbec. Kontakty se tak „přirozenou cestou“ postupně přerušily.

V průběhu osmdesátých let se však přece jen poměry nepatrně uvolnily. Bylo možné – ojediněle – vycestovat na bývalou Podkarpatskou Rus na pozvání, tzv. „vyzov“, a výjimečně se i odtamtud dostali lidé do Československa k příbuzným či nejbližším přátelům. Později jedna či dvě cestovní kanceláře dokonce zařadily Zakarpatskou oblast Ukrajiny – nikoli samostatně, ale spolu s dalšími ukrajinskými regiony – do svého turistického programu.

-ap-

foto: Podkarpatská Rus
archiv Jaroslava Pálky
zdroj: https://vitalplus.org/