Jak viděl bouřlivý podzim 1944 zmocněnec londýnské exilové vlády na Podkarpatské Rusi

Tento text k nám doputoval až z australského Queeslandu, kde žije jeho autor, náš člen a příznivec pan Stanislav Berton. Podařilo se mu kdysi získat důvěru dr. A. J. PRAŽÁKA, velmi pozoruhodného muže, příslušníka zahraničního odboje, který těsně před koncem druhé světové války navštívil Podkarpatskou Rus jako člen československé delegace a byl očitým svědkem bouřlivých událost v souvislosti s chystaným odtržením území od ČSR. Z rozsáhlých vzpomínek, které dr. Pražák sepsal, a z vyprávění, které osobně zaznamenal, zpracoval pan Berton krátkou verzi vzpomínek, jejíž podstatnou část otiskujeme.

JUDr. Alois Jaroslav Pražák se narodil 14. února 1898 v Brně, zemřel 5. srpna 1981 v nemocnici v Nambouru. Několikrát jsem ho navštívil v r. 1977, tehdy jsme bydleli nedaleko od sebe v Roseville (New South Wales). Žil ve skromně zařízené svobodárně. Na jedné stěně visel olejový portrét jeho otce, na druhé krasopisně napsaný a ozdobený titul, jímž rakouský císař František Josef I. jmenoval Pražákova otce dědičným baronem. Zpočátku byl hostitel mírně nedůvěřivý. Když jsem mu řekl, že jsem zaznamenal také vyprávění parašutisty ing. Karla Niemczyka, se kterým se dobře znal, i jiných, rozpovídal se. Vybídl jsem ho, aby své vzpomínky zaznamenal. Text (pozn. red.: pan Berton k svému dopisu přiložil i původní text Pražákových vzpomínek) mi předal při poslední návštěvě. Zanedlouho po našich rozhovorech se přestěhoval za dcerou, provdanou za generála letectva Vladimíra Nedvěda, velitele 311. bombardovací perutě RAF ve Velké Británii za II. světové války.

Po nacistické okupaci Československé republiky, 15. 3. 1939, byl A. J. Pražák vyslýchán gestapem hlavně kvůli pomoci židovským emigrantům. Hrozilo mu zatčení, proto odjel mezinárodním rychlíkem do Itálie, odtud přes Švýcarsko do Francie, kde se přihlásil dobrovolně do právě se formující čs. armády.

Po kapitulaci Francie byl evakuován na lodi Mohamed Eli El Kebir do V. Británie. V Cholmondely Parku, kde byli umístěni čs. vojáci, onemocněl a byl dán do penze s příjmem 15 liber měsíčně (Z toho se dalo tehdy dobře vyžít. Já jsem dostával v prvním zaměstnání v Londýně v r. 1948 – 1 a půl libry na týden. SB), v hodnosti nadporučíka v záloze. V r. 1942 pozval prof. Jaroslav Stránský Pražáka, aby se stal jeho spolupracovníkem v zahraničním Ministerstvu spravedlnosti, kde zpočátku řídil administrativu. Na sklonku války v r. 1944 byl Pražák jmenován Edvardem Benešem do vládní delegace pro správu osvobozeného čs. území. Delegace, jejímž byl členem, odjela nejprve do Moskvy, odtud na podzim 1944 na Podkarpatskou Rus. Jeli přes Kyjev, Lvov a Užhorod do Chustu.

V Chustu byli delegáti přijati sovětskými orgány přátelsky, ale zejména obyvatelstvem, které ochotně poskytlo ubytování. Pražák byl ubytován u paní Čičurové, manželky středoškolského profesora, který byl v té době v maďarské armádě. ( V létě r. 1945 přijeli manželé Čičurovi do Prahy. Pražák opatřil manželovi místo na gymnáziu v Liberci.) Zhruba do konce listopadu dostávala čs. delegace od sovětských orgánů veškerou pomoc. Od počátku prosince 1944 však začala najednou silná agitace místních komunistů pro připojení Podkarpatské Rusi k Ukrajině. Obyvatelstvo prosilo čs. delegáty, aby je neopouštěli, neboť si nepřálo odtržení od ČSR.

První organizovaná demonstrace byla v neděli, zúčastnilo se jí kolem 200 osob. Druhá byla o několik dní později. Demonstrující, asi 500 lidí, vtrhli do přízemní kanceláře československé vládní delegace, která sídlila v budově dřívějšího úřadu Krajského hejtmanství, rozházeli spisy, zničili stroje a nábytek. Do prvního poschodí se nedostali, neboť tam stála sovětská stráž.

Dr. Pražák byl o druhé demonstraci předem informován od důvěrníka. Protože v ten den měl k dispozici auto, americký džíp, odjel s d r. Czesaným do Sevlujše n/Tisou. Dva dny po této návštěvě byli Pražák i Czesaný předvoláni k veliteli města, majorovi NKVD, kde byli vyslýcháni, neboť ruskému veliteli bylo divné, že v den demonstrace byli oba pryč z města. Snažil se zjistit, zda byli o demonstraci předem informováni a varováni. Pražák poukázal na to, že právě v ten den měl k dispozici auto, že to byla jen náhoda.

Tzv. plebiscit byl proveden následovně: Z každé obce do 500 obyvatel byl určen 1 delegát, z obcí 500-5000 obyv. 3 delegáti. Shromáždění delegátů se konalo krátce před Vánocemi. Sešli se v Užhorodě, který byl stále pod sovětskou správou. Všem bylo nařízeno hlasovat pro připojení k Ukrajině. Když se jeden odvážil hlasovat proti, byl ostatními napaden. Musel se vymluvit, že návrhu nerozuměl a dodatečně hlasoval pro přijetí rezoluce.Přístup do Užhorodu byl členům naší vládní delegace zakázán.

Zprávu o vývoji události na Podkarpatské Rusi na sklonku 1944 poslal Pražák do Londýna prostřednictvím plk. letectva, který se vrátil z Chustu do Londýna. Byla adresována prof. Jaroslavu Stránskému, který ji dal k dispozici Benešovi. Podle názoru Pražáka si 80% většina obyvatelstva přála zůstat v rámci ČSR. Zpráva byla napsána na stroji hustými řádky, na obou stranách papíru. Letec ji zašil do podšívky. Když se Pražák sešel se Stránským v dubnu 1945 v Košicích, Stránský Pražákovi sdělil, že Beneš byl s obsahem velice spokojený.

Od Vánoc 1944 bylo čs. vládním delegátům zakázáno působit v zájmu ČSR. 30. ledna 1945 byla delegace odvezena z Chustu do Košic. Hned po příjezdu sdělili slovenští političtí činitelé delegátům londýnské vlády, že už mají vlastní státní správu a požádali je, aby do slovenských záležitosti nezasahovali. Na dotaz, zda se dr. Pražák setkal s generálem NKVD Mechlisem, odpověděl, že Mechlis navštívil čs. delegáty jen jednou.

Přečetl jsem dr. Pražákovi citát z pamětí Zdeňka Fierlingera Ve službách ČSR, kde píše o „plebiscitu“ v Užhorodě. K tomu poznamenal: „K vyloženě zaujatým vývodům Fierlingera od doby, kdy jsme přijeli do Chustu, se nemohu vyjádřit, protože jsem se o eventuálních tazích v diplomatickém zákulisí nic nedozvěděl. Neměl jsem čas zajímat se o světovou politiku. Že by však byla většina obyvatelstva Podkarpatské Rusi pro připojení k Sovětskému svazu, to rozhodně není pravda. Velká většina lidí, se kterými jsem hovořil v Chustu, byla rozhodně proti odloučení od ČSR a proto se také mnozí vystěhovali. Soudce ze Sevljuše jsem umístil v Mostě, a další osobu v Litoměřicích.“

Ve výše zmíněných pamětech Fierlingera je také údaj o snaze Františka Němce zjistit, kdo posílal z Podkarpatské Rusi rádiové depeše do Londýna, proti čemuž měla NKVD silné námitky.

Vysvětlení jsem získal v září 1994 od Jiřího Süssera, kterého jsem navštívil v Londýně. Süsser přivezl do SSSR jednu velkou radiovou stanici s generátorem, kterou sestavil Šimandl. Měla navázat spojení s vojenskou radiovou ústřednou v Londýně. V Baku byli všichni členové vládní delegace pozváni na recepci. Když se vrátili do hotelu, zjistili, že Šimandlova stanice byla ukradena. Süsser měl naštěstí malou stanici, vyrobenou Poláky, uschovanou v kufru. S tou vysílal do Londýna.

Süsser byl v Chustu svědkem „převlékání“ mobilizovaných podkarpatoruských branců, kteří byli získáni do čs. armády: Jednoho dopoledne byli oblečeni do čs. uniforem. Odpoledne přijela NKVD, museli se převléci do uniforem Rudé armády…

Na dotaz, co soudil o Benešovi, se kterým se několikrát za války v Londýně setkal, dr. Pražák odpověděl, že Beneš se vůči svým zaměstnancům choval povýšeně, že nepřipustil debatu. Pražák patřil mezi ty Čechy, kteří chtěli v období kolem Mnichova bojovat za všech okolností. Že šlo o muže politicky nezávislého, naznačují jeho styky s gen. Prchalou a ředitelem Národní banky Malíkem za války v Londýně.

Podle vzpomínek Václava Kopeckého Beneš se v Moskvě v r. 1943 vyjadřoval nepříliš lichotivě o členech londýnské Státní rady. Klement Gottwald si jeho výroky zapsal do deníčku a po návratu do Prahy v r. 1945 je předčítal k obveselení opilých soudružských kumpánů. To mi písemně potvrdil dr. Jan Stránský, syn Jaroslava. Některé Benešovy výroky zaznamenal v deníku kancléř Jaromír Smutný (Acta Occupationis).

Dr. Pražák zastupoval jako advokát známé osobnosti, mj. Tomáše Baťu a Jana A. Baťu před poválečným tzv. Národním soudem, ustaveném na základě jednoho z Benešových dekretů. Soud s Baťou považoval Pražák za osobní mstu Beneše, kterého J. A. Baťa po Mnichově nazval do očí zbabělcem. Obsílku k soudu dostal Baťa asi týden před zahájením procesu, což samo o sobě je proti právnickým pravidlům. Pražák v rámci Baťovy obhajoby shromáždil asi 100 kg dokumentů, které spálil, než se odstěhoval z Kanady do Austrálie. Považoval rozsudek za nelegální, za skvrnu na právnickém nebi.

Zaznamenal STANISLAV BERTON

Podkarpatská Rus č.1/2006
Časopis Společnosti přátel Podkarpatské Rusi