Jiří Havel: Rusínské národní obrození po roce 1989

Resumé
Rusínská národnostní menšina v ČR v historickém kontextu předválečného
Československa, jehož součástí byla Podkarpatská Rus, vlast Rusínů. Proces
jejich ukrajinizace během čtyřiceti let vlády komunistů. Celosvětové národní
obrození Rusínů po pádu komunistických režimů ve střední a východní Evropě.
Situace v ČR v 90.letech 20.století, v současnosti a výhled do nejbližší
budoucnosti.

V období první republiky žilo v tehdejším Československu přes 450 tisíc
Rusínů. Převážně na Podkarpatské Rusi a na východním Slovensku.   V rámci
společného státu se stěhovali Rusíni  do Čech a na Moravu za prací, kterou
zde získávali často po středoškolském nebo vysokoškolském studiu.   Výrazný
počet osob rusínské národnosti přišel do Čech a na Moravu v letech 1938-39
společně s Čechy a Moravany, kteří žili a pracovali na Podkarpatské Rusi,
uzavřeli tam smíšená manželství a v předvečer 2.světové války byli donuceni
Podkarpatskou Rus okupovanou Maďarskem opustit.

Po  2. světové válce, po připojení Podkarpatské Rusi k SSSR,  mohli v
Československu zůstat (optovat) všichni Podkarpatorusové – příslušníci
Československého armádního sboru v SSSR a jejich manželky (manželé) a děti.
Odborný odhad činí zhruba pět tisíc osob, převážně rusínské národnosti.
Nezanedbatelný počet Rusínů  z východního  Slovenska má podíl na poválečném
osídlování pohraničí. Toto přesídlování Rusínů z jejich tradičního území
komunistický režim zvlášť podporoval z důvodu oslabení této hluboce
nábožensky založené komunity.   Pochopitelně důvodů proč si někteří Rusíni
zvolili za svou vlast některé z míst dnešní ČR je daleko více. Za  zmínku
stojí dvojí přesídlení skupiny Rusínů ze slovenské obce Kamienka. V 19.
století odešli hospodařit do rumunské Skejuše a odtud přesídlili po
2.světové válce do Čech, na Chomutovsko. Dodnes zachovávají rusínský jazyk a
kulturu, kterou rozvíjí ve folklorním souboru Skejušan.

 Podle odborných odhadů žilo po 2.světové válce na území dnešní ČR nejméně
deset tisíc občanů rusínské národnosti. V prvním poválečném sčítání lidu v
roce 1950 už ale rusínská národnost nefiguruje. Na Podkarpatské Rusi
připojené v roce 1945 k Sovětské Ukrajině  byli Rusíni prohlášeni za
Ukrajince a obdobně se dělo postupně v celém východním bloku. V
Československu se proto Rusíni hlásili jak k ukrajinské, tak i slovenské,
české, nebo ruské národnosti.

Po čtyři desetiletí komunistických vlád se zdálo, že Rusíni zmizeli z
národnostní mapy střední Evropy. Za národnostní menšinu, respektive za
národnost byli uznáváni pouze v Severní Americe, ale také   v Jugoslávii!
O to překvapivější byl způsob a rychlost s jakou  o sobě dali Rusíni vědět
po pádu  komunistických režimů ve střední a východní Evropě v letech
1989-1991. Mimo výšezmíněné země dále v Polsku, Maďarsku, Rumunsku na
Slovensku a Ukrajině. Ve všech těchto zemích vznikají rusínské národnostní
organizace, které se posléze sdružují do Světového kongresu Rusínů, který se
schází pravidelně po dvou letech na různých místech Evropy, v roce 2001 to
bylo v Praze. Lze mluvit o skutečném národním obrození.

Ne jinak je tomu v České republice. Zde se Rusíni sdružují v Obščestvu
Rusínů a ve Společnosti přátel Podkarpatské Rusi. Rusíni jsou uznáni
tradiční národnostní menšinou. Při sčítání lidu v roce 1991 se hlásí k
rusínské národnosti přes dva tisíce občanů Čech, Moravy a Slezska. Rusíni
vyvíjí obrovskou publikační, přednáškovou a výstavní činnost. Historie
Podkarpatské Rusi a jejích obyvatel se vrací do učebnic dějepisu, v Užhorodu
je odhalena busta TGM. Přesto ve výsledcích dalšího sčítání lidu 2001 je v
ČR Rusínů jen 1 109. Z toho se dá vyvodit, že k rusínské národnosti se hlásí
převážně ona původní generace Rusínů z migračních vln v období kolem
2.světové války.

Jaká je vyhlídka do budoucnosti? Daleko optimističtější než by se na první
pohled zdálo! Evropa je v pohybu, alespoň v tom smyslu, že v ČR žije téměř 100 tis.
Ukrajinců, mezi nimi značné procento Rusínů z bývalé Podkarpatské Rusi,
dnešní Zakarpatské oblasti Ukrajiny. Těch, kteří chtějí v ČR zůstat trvale
je zlomek, odhad kolem 1%. Přesto mnozí z nich budou mít při příštím sčítání
lidu v roce 2011 české státní občanství a ve statistikách  se to
pravděpodobně projeví.

Už nyní jsme svědky zcela specifického jevu, že občané ze západní Ukrajiny,
hlavně Zakarpatské oblasti, se zcela zjevně rusínskými kořeny, si mohou
vybrat přihlásí-li se k národnosti rusínské, nebo ukrajinské.

K tomu si dovolím krátké vysvětlení. Etnografický výklad původu Rusínů není
zcela jednotný. Určitou roli zde hraje i skutečnost, že terminologie etnické
problematiky není ve všech zemích, kde Rusíni žijí jednotná. Existují dva
hlavní názory. První: Rusíni jako samostatný národ. Druhý: Rusíni jako
součást (odnož) ukrajinského národa.

I v meziválečné ČSR, v první fázi společného státu, jehož součástí se stala
Podkarpatská Rus, převládal názor ukrajinofilský, až posléze zvítězil
rusínofilský. Stal se oficiálním, což se projevilo i v textu ústavy. TGM
dokonce prosazoval ( i když neúspěšně) pro Podkarpatskou Rus název Rusínsko.

Stejný názor je v současné době za správný považován ve většině zemí, kde
Rusíni žijí.  Na Slovensku má každý z obou směrů velký počet zastánců a
ukrajinistická část používá pro vyjádření své národnosti výraz  Rusíni –
Ukrajinci. V ČR se Rusíni cítící se součástí ukrajinského národa
identifikují jako Ukrajinci a organizují se v ukrajinských spolcích, které
konají, mimo jiné, velmi záslužnou činnost zaměřenou na pomoc  všem nově
příchozím migrantům z Ukrajiny.

Jedinou zemí neuznávající Rusíny jako národ, respektive národnostní menšinu,
je Ukrajina. V souladu se svobodou spolkové činnosti existuje na Ukrajině
několik rusínských organizací, publikuje se v rusínštině, ale Rusíni jsou
chápáni jako národnostní skupina – součást ukrajinského národa.

Jednu z příčin tohoto dvojího přístupu k dané problematice vysvětluje i nový
poznatek z oboru etnologické terminologie, přednesený, mimo jiné i na této
konferenci, profesorem Šatavou. Poukazuje na odlišnost termínů používaných v
západní Evropě(a Americe) a postsovětských zemích. Právě v SSSR byla
vytvořena ona významově odstupňovaná linie: národ – národnost – národnostní
(etnická) skupina, kdežto na západě se užívá pouze nationality – národnost,
s daleko větším důrazem na princip, že pokud se skupina obyvatel z nějakého
důvodu cítí být samostatnou národností, pak není pochyb, že tato národnost
existuje a je plně respektována.

Osobně znám několik Rusínů, původem z Ukrajiny, trvale žijících v ČR od
90.let 20.století, kteří odešli ze své vlasti jako Ukrajinci. V Čechách
zjistili, že na jejich rodný jazyk – rusínštinu se v ČR nepohlíží jako na
ukrajinský dialekt, ale jako na jeden z jazyků národnostních menšin, který
se ČR smluvně zavázala rozvíjet podepsáním Evropské charty regionálních a
menšinových jazyků. Že Rusíni jsou zde uznáváni jako tradiční národnostní
menšina a že svou národnost zde mohou deklarovat jako rusínskou – a teprve
zde se plně  identifikují jako Rusíni!

Zda obdobným procesem uvědomění si své skutečné národní identity projdou
pouze jedinci z řad migrantů, nebo se u nich stane obecnějším jevem  uvidíme
v následujících letech. V každém případě se zdá, že tento proces bude mít
zásadní vliv na početnost a budoucnost rusínské národnostní menšiny v ČR.

Literatura
Hořec, J.: První kroky svobody (Podkarpatská Rus – 1918-1920). Praha1999.
Hynek, B.: Rusínština je mezi dvanácti preferovanými jazyky v ČR. Časopis
Podkarpatská Rus 4/2005.
Magocsi, P.R.: Utváření národní identity: Podkarpatská Rus (1848-1948).
Revue Střední Evropa 91a93/1999.
Matola, R.: Historie Rusínů v Praze, Praha 2001.
Pilátová, A.: Rusínská národnostní menšina v ČR. Sborník příspěvků ze
semináře o implementaci zásad stanovených Rámcovou smlouvou o ochraně
národnostních menšin v ČR. Praha, 2004.
Prokopová, Š.: Etnická a národní identifikace jako fenomén moderní doby s
případovou studií Podkarpatské Rusi. Diplomová práce FF UK. Praha 2005.
Richter, K.: Podkarpatští Rusíni v boji za svobodu. Praha1997.

O autorovi
Jiří Havel je členem Komise Rady hl.m. Prahy pro oblast národnostních
menšin. V letech 2002 až 2004 byl předsedou Společnosti přátel Podkarpatské
Rusi. O problematiku Rusínů a Podkarpatské Rusi se dlouhodobě zajímá. Vydal
knihu Dřevěné kostelíky na Podarpatské Rusi.