K 110. výročiu narodenia Juraja Kosťuka 

Jeden z plejády československých muzikantů 

U příležitosti výročí vlastního zahájení státotvorného procesu na celém území ČSR (r. 1919) chci připomenout jednoho z mužů, kteří si zaslouží být v této souvislosti vzpomenut. Na mém, zatím ještě pražském pracovním stole, leží dvojsvazkový česky psaný strojopis doc. PhDr. Jurije Jurijoviče KOSŤUKA (3. 3. 1912 - 12. 7. 1998) , proslulého hudebníka a sbormistra, "učitele učitelů hudby“ českých, slovenských, rusínskych a ukrajinských. Spis nese příznačný a vypovídací název Hudební renesance Podkarpatska v období Československé republiky 1919 - 1939. Juraj Kosťuk byl v době jeho dokončení (1971-2) po delší řadu let vedoucím katedry hudební výchovy prešovské Pedagogické fakulty, vysoce výkonným špičkovým pracovníkem s hudebně pedagogickou erudicí mimořádného rozsahu i hloubky. Ve vzácných chvilkách někdejšího našeho společného muzicírování často opakoval: "Za to, čím dnes jsem, vděčím Čechům“.

Rodák ze zakarpatské Sirmy (nyní Drotynci) v okrese Sevljuš prožil pozoruhodný život, jaký je dopřán jen mimořádně silným osobnostem v mimořádně náročných a dramatických situacích. Už pouhý seznam absolutorií představuje pozoruhodnou škálu vůle a schopností. Ze škamen národní školy, jež většině jeho vrstevníků utkvěla v paměti nejen jako první, ale i poslední vzdělavatelské prostředí, dospěl přes četné "prahy“ odborných hudebně pedagogických kvalifikačních prověrek a státnic až k doktorským promocím na půdě Karlovy univerzity a univerzity bratislavské k vlastní vysokoškolské katedře. Ruku v ruce ovšemže skládal i přetěžké zkoušky životní. Během války byl mobilizován maďarskou okupační armádou pro východní protisovětskou frontu, odkud za dramatických okolností dezertoval a vstoupil do partyzánské jednotky. S ní se po dva roky účastnil bojů v okolí Zdolbunova a Rovna, aby se konečně stal velitelem (dirigentem) hudební čety 1. náhradního pluku Svobodova Československého armádního sboru. Přes Duklu a další bojiště pak dospěl do Čech.

Jeho osud zůstal i po demobilizaci nadále spojen s osudy jeho druhů a krajanů. Vždyť nejen ti, kteří po tisících umírali v boji za svobodu republiky, nýbrž i ti, kteří přežili, se nikdy v důsledku stalinské demagogie a velmocenských intrik nedočkali skutečného osvobození své podkarpatské vlasti. A tak po následné několikaleté epizodě pražského pedagogického a uměleckého působení byl Juraj Kosťuk roku 1948 vyzván kterýmsi poslaneckým gestem k návratu - bohužel již ne na rodnou Podkarpatskou Rus, ale do Prešova.

Do kulturní historie "slovenského východu“ poválečného období se nesmazatelně zapsal nejen budováním prešovského vysokoškolského hudebně pedagogického pracoviště, ale též svým vskutku zásadním podílem na vzniku a rozvoji tehdejšího Poddukelského uměleckého lidového souboru (PUĽS). A to od jeho začátků v Medzilaborcích, pak v Prešově, kdy jako šéf souboru spolupracoval mj. s celou řadou českých hudebníků. Byl jedním z prvních vzdělaných znalců hudebního folkloru východního Slovenska i Zakarpatska. Paralelně s tím se začal stále výrazněji prosazovat v oblasti koncepce hudební pedagogicky, a to od národní .koly až po vysokou. Seznam jeho odborných hudebně pedagogických publikací je sám o sobě pozoruhodný; podstatné ovšem je, že svou publikační aktivitu vždy vyvažoval aktivní muzikantskou praxí.

Pamětníci dosvědčují, že to byl všestranně a zaujatě působící vychovatel zdravě mužného zjevu, jakých je dnes za učitelskými katedrami i za dirigentskými pulty poskrovnu. Jeho proslulé "nečuty!“, kterým odbýval názory a podněty nezralé, nesmyslné a přízemní, možná dosud zní leckomu v důchodcovských už uších...

Kosťukův spis je zaměřen především na hudebně interpretační a s tím související hudebně pedagogické aktivity na Zakarpatsku. Téměř každá stránka spisu je pomníkem, vzácným a jedinečným svědectvím o známých, méně známých i zcela neznámých či zcela zapomenutých Češích (to především), ale i Slovácích, Ukrajincích, Rusech a Rumunech, které všechny spojila skutečnost, že s wolkerovsky ,,vytaseným srdcem“ prostě žili, či řízením osudu se octli v dané době na daném místě, a s vervou se ve svém oboru, profesi či prostě jen v rámci ušlechtilého zájmu chopili možností, jež se v duchu idejí 28. října otevřely na čas i zde. Pohled Juraje Kosťuka je ovšem soustředěn na múzická umění, především na hudbu, které se aktivně, organizačně i jinak účastnili nejen nově příchozí Češi a Slováci, nýbrž v hojné míře i příslušníci trvale zde žijícího obyvatelstva (samozřejmě i on sám), stejně tak i školní mládež. Kosťukovi aktéři, tito jeho ,,lidé 28. října“, vystupují v jeho spise jako hudebníci a zpěváci profesionální i amatérští, sóloví, ansámbloví, též vojenští a prostě "jen“ lidoví. Soudě podle Kosťukem publikovaných podrobných seznamů repertoáru a další dokumentace o vystoupeních museli byt velmi pohotoví, dobře ,"vyzpívaní“ a nezřídka i vynikající. Podrobně je zdokumentována činnost pěveckých sdružení učitelských, sokolských, občanských; střídají se pěvecké kolektivy mužské, smíšené, dětské. Autor si také všímá orchestrů a komorních sdružení profesionálních a též vojenských. Ve všech případech významně vystupuje do popředí role učitelů, sbormistrů a dirigentů ponejvíce českých.

Učitelé měli ovšem v Kosťukově ,,multikulturním poli“ vždy zcela zásadní postavení. Na Podkarpatské Rusi jeho mládí to ovšem byli ponejvíce "jeho“ Češi, též ovšem Slováci, Rusíni, občas i Maďaři. V duchu vštěpeného poslání, vybaveni všestrannými schopnostmi (většinou získanými na proslulých učitelských ústavech a rozvíjejících se hudebních školách) spojovali svůj úděl vychovatelsky minimálně s jednou z ,,mimoškolních“ muzikantských profesí a rolí. Spolu s dalšími aktéry tehdejší renesance zakarpatského (podkarpatského) života nejen hudebního cílevědomě budovali kulturu regionu, který učinili svou vlastí na dvacet let, mnozí na cely život.

Je opravdu škoda, že celá tato důležitá dějinná epizoda let 1919 – 1939 je veškerými tam působícími vládami odsouvána do zapomenutí. Paradoxně jedinou v tomto ohledu nezatíženou vládou je dnešní bratislavská. Avšak - soudě podle její váhavé a byrokratickými postoji a praktikami zatížené politiky vůči nemaďarským a tedy neagresivním (zpravidla slovanským) menšinám - lze sotva počítat s její podporou či vůbec zájmem o kauzu ,,Podkarpatská Rus“, navíc s připuštěním role někdejší české a údajně oné zpropadeně účinné "čechoslovakistické“ angažovanosti....

Nastane někdy v souhrnné prezentaci této zapomínané epizody našich společných dějin ona příslovečná ,,hodina pravdy“? Ať tak či onak, ukazuje se nezvratitelná příslušnost Juraje Kosťuka k plejádě navždy vážených mužů 28. října, kteří si své prožili, své poznali a o svém vypovídají - ať se komu líbí-nelíbí. Škoda jen, že se tak již děje bez mužně sebevědomého a energického pokývnutí, jež vždy znamenalo ono ,,čuju!“. Květ z pomyslné kytice, uvité v našich myslích a citech na paměť 28. října, tohoto nesmazatelného data našich společných dějin, nechť snese se i na jeho hrob.

Václav Dvořák
československý učitel a hudebník, Praha-Prešov

Foto: 
https://zakarpattya.net