Když Slovácko hajlovalo a žádalo Hitlera o připojení ke Slovensku

Petr Skácel





Psal se 15. březen 1939 a již okleštěné Československo zažívalo nejtěžší chvíle ve své historii. Od časných ranních hodin jej začala obsazovat německá vojska, aby pak nacisté okupované území anektovali a zřídili Protektorát Čechy a Morava. Právě v tento ponurý den, kdy i venku bylo pošmourné a nevlídné počasí, se sešla skupina mužů pocházejících ze Slovácka. Společně sepsali a odeslali dopis. Adresátem byl říšský kancléř Adolf Hitler.

Zapomenutou kapitolu z dějin regionu připomíná nová hra Slováckého divadla v Uherském Hradišti nazvaná Slovácké jaro.

Obsahem dopisu byl manifest žádající připojení Slovácka ke Slovensku, které den předtím vyhlásilo samostatnost a stalo se satelitem podléhajícím třetí říši. A autoři? Jan Uprka, Josef Vávra a Jan Ryba, vedoucí činitelé etnografické skupiny Národopisná Morava, v níž byli sdruženi lidé hlavně z vesnic kolem Uherského Hradiště.

Až do konce války vystupovali podlézavě vůči německým úřadům a šířili nejhorší nacistickou propagandu.

„Šlo o ostře pravicovou skupinu, která šířila antisemitismus a netoleranci,“ uvedl historik Jan Rychlík v pořadu Slovácko sa nesúdí, ale odtrhává, který uvedla Česká televize v rámci publicistického cyklu Historie.cs.

„Ovšem její dopad bych nepřeceňoval. V Moravském zemském archivu se dochovaly rezoluce těchto obcí, že si v žádném případě nepřejí připojení ke Slovensku,“ dodává hned.

Ani od Hitlera odpověď nikdy nedostali. „Bylo to velmi naivní. Protektorát byl součástí německé říše a bylo jasné, že Německo nebude nikdy souhlasit s tím, aby odevzdalo kus svého území svému slovenskému vazalovi,“ upozornil Rychlík.

Vedení Národopisné Moravy ale nezatrpklo, a když neuspělo jako separatisté, dalo se na cestu kolaborace. „Uprkovi, Vávrovi a spol. bylo po 15. březnu 1939 jasné, že jejich požadavky jsou nereálné. Pak přehodili výhybku směrem k angažovanosti ve prospěch velkoněmecké říše,“ řekl ve zmíněném pořadu historik František Mezihorák, autor knihy Hry o Moravu. „Tato totalitní organizace pak určovala vše, co se v národopisné oblasti na Slovácku může, či nemůže činit.“

Až do konce války vystupovali mnozí členové skupiny podlézavě vůči německým úřadům a šířili nejhorší nacistickou propagandu, otevřeně rozkládali národní jednotu a rozdmýchávali místní spory.

Mezi nejaktivnější patřili Jan Uprka a Jan Ryba, jejichž příběhy se staly námětem inscenace Slovácké jaro, kterou v sobotu uvádí Slovácké divadlo v Uherském Hradišti. Historickou grotesku pro něj napsal brněnský dramatik Pavel Molek.

Slovácké jaro
Slovácké divadlo v sobotu od 19 hodin uvede tragikomickou historickou grotesku Slovácké jaro. Pro uherskohradišťskou scénu ji napsal Pavel Molek.
Děj inscenace přenese diváky do období 30. let minulého století, kdy se na Slovácku, národopisné oblasti na jihovýchodě Moravy, objevily snahy o jeho připojení k fašistickému Slovenskému státu.
„Ve hře se prolínají skutečné historické události s autorskou fabulací a fikcí,“ řekl režisér hry Lukáš Kopecký.

„Některé součásti této situace jsou opravdu bizarní. Představa, jak slováčtí separatisté píší Hitlerovi telegram k Vánocům 1938, jak ho potom žádají o připojení Slovácka ke Slovensku nebo jak v roce 1941 žádají, aby i jednotky ze Slovácka mohly pochodovat na východní frontu, je natolik neuvěřitelná, že je třeba o tom napsat komedii,“ říká Molek.

Jan(ek) Uprka a jeho svět
Nejznámějším členem sdružení byl Jan Uprka, jehož otec Joža proslul jako legendární malíř slováckého folkloru 19. a 20. století. Vztah se synem však měl všelijaký. Jan byl totiž spíše Janek, jak se na Moravě říká, a moc rozumu jako člověk ani talentu jako malíř nepobral. O to více se však toužil zviditelnit a neváhal přitom zužitkovat i svoje příjmení.

„Ve vyhlášení o odtržení Slovácka a připojení ke Slovensku bylo napsáno ‚národní výbor pod vedením akademického malíře J. Uprky‘. Dali tam jen iniciálu J, aby se veřejnost domnívala, že jde o Jožu Uprku, protože toho znal každý. Jana Uprku neznal nikdo,“ sdělil Rychlík. Joža, který měl tehdy 78 let, a vysoký věk už se na něm podepisoval, se od toho vzápětí veřejně distancoval.

Podle Molka se v literatuře opakovaně objevuje myšlenka, že Jan nedostál otcovým očekáváním a z toho získal určitý komplex méněcennosti. „Jenže ono je to těžké, být průměrný výtvarný umělec a zároveň být synem všeobecně uznávané hvězdy ve stejném oboru a stejném regionu,“ uvažuje.

Podpora ze Slovenska
Samotná Národopisná Morava vznikla v létě 1939 na troskách Moravsko-slovenské společnosti, což byla respektovaná organizace. Nově založená skupina už měla jiný charakter a do jejího čela se postavili kariéristé, kteří se za války chtěli mít dobře. I proto zneužili skutečnost, že lidé na Slovácku měli ke Slovensku odjakživa blízko.

Mnozí slovenští nacionalisté tak zavětřili šanci. Zvětšit rozlohu malého státečku by se jim hodilo, i s ohledem na to, že by tím získali fungující průmyslové firmy z pohraničí. I proto se této ideje chopili zejména radikální gardisté. V jejich vidění světa byla Velká Morava v podstatě Velkým Slovenskem, o jehož obnovení se usilovně snažili. Měli však vůbec šanci na úspěch?

„Uvědomme si, že o té žádosti měl rozhodovat Adolf Hitler a že ji ze slovenské strany podporovali Šaňo Mach nebo Vojtech Tuka,“ zmínil Molek radikální fašistické politiky.

Tuka byl předsedou vlády a Mach velitelem Hlinkových gard. „To je takový koktejl politické a duševní patologie, nebo chcete-li svévole a nezodpovědnosti, že se nedalo odhadnout vůbec nic. Kdybych se vás v roce 2000 zeptal, jaká je pravděpodobnost, že ‚nový‘ prezident Putin zaútočí na Gruzii nebo obsadí Krym, co byste mi odpověděl?“

I na druhé straně řeky Moravy však byly na otázku Moravského Slovenska různé názory. „Například Josef Tiso se k tomu stavěl skepticky a vyjádřil se, že moravští Slováci jsou ‚češtější než Češi‘ a nepřinesli by nic pozitivního do slovenského národního života,“ upozornil Rychlík.

„Nabízí se jednoduchá odpověď, že ve srovnání s Machem, Tukou nebo generálem Čatlošem (ministr národní obrany Slovenského státu – pozn. red.) měl Tiso prostě víc rozumu nebo rozvahy. Ale nemyslím to úplně jako kompliment, ti tři prve jmenovaní nasadili laťku hodně nízko,“ poznamenal Molek.

Zdvižené pravice na Antonínku
Když se Národopisná Morava vzdala snahy o odtržení, německé úřady nad ní rázem začaly ochotně držet ochrannou ruku a finančně ji podporovaly. Doufaly, že tak vrazí jeden z klínů do jednoty porobeného národa.

Vysocí představitelé protektorátu na Slovácko rádi jezdili, už kvůli bohatému pohoštění a vínu či slivovici. A poručili si také, aby se za války konaly velké národopisné akce, na nichž by se mohli pobavit slováckým folklorem. Vynikal v tom ministr školství a lidové osvěty protektorátní vlády a symbol kolaborace Emanuel Moravec, který měl k regionu blízko.

„Slovácké živé figuríny se staly téměř neodmyslitelnou součástí protektorátních akcí, zvláště když bylo třeba dokazovat (alespoň formálně) nacistům a světu celému, že český národ je se svým údělem spokojen a jde spontánně a s důvěrou za velkým Vůdcem,“ napsal ve své knize Mezihorák.

Smutným příkladem byla manifestace na vyhlášeném poutním místě Svatý Antonínek, která se konala v červnu 1942 krátce po smrti zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Pod hrubým nátlakem okupantů sem dorazilo přes 40 tisíc lidí, z tribuny hřímali Uprka a Moravec urážky a odsudky na adresu atentátníků či londýnského exilu, a krojovaní byli donuceni opakovaně hajlovat.

Uprka a spol. dokonce už předtím v roce 1941 poslali Hitlerovi dopis, v němž žádali, aby mohli být čeští lidé v rámci „boje proti židobolševismu“ zařazeni jako dobrovolníci do německého vojska a mohli bojovat „za šťastný zítřek nás všech, našich rodin a hlavně dětí“. Podle Mezihoráka ovšem šlo spíše o vypočítavé gesto a nikdo z podepsaných na frontu nechtěl.

„Dopis byl z Berlína postoupen Úřadu říšského protektora, ale tam zřejmě nebyla ochota brát žádost vážně, což muselo nepochybně většině ‚nadšených bojovníků‘ přinést velkou úlevu,“ popsal.

Udržování folkloru během války
Jakkoliv vedení Národopisné Moravy bylo proněmecky zaměřeno, mnozí její řadoví členové měli k setrvání ve skupině jiný motiv: chtěli ve složité době udržet etnografické bohatství Slovácka.

A bylo by nefér tvrdit, že se jim to nepodařilo. I díky tomu, že folklor byl během války jedna z mála povolených forem zábavy, se do skupiny přidala řada učitelů, kněžích či prostých místních obyvatel, kteří aspoň takto chtěli udržovat památku svých kořenů a odkaz vlastenectví.

Konaly se národopisné kurzy, dobudováno bylo Slovácké muzeum a opraven dům umění v Hodoníně a v Hroznové Lhotě, rodišti Uprky, byla založena první škola lidového umění.

Mnohé plány byly až přehnané, jako třeba výuka folkloru ve školách coby předmětu nebo nápad, aby žáci denně chodili na vyučování v krojích.

„Funkcionáři Národopisné Moravy lecčehos dosáhli – především pro sebe, ale připusťme, že i pro národopis. Za jakou však cenu!“ zdůraznil Mezihorák, podle něhož jiná legální platforma na Slovácku nebyla. „Lze pochopit i určitou míru úlitby režimu, jistou míru loajality, jistou míru protektorátní rétoriky. Z demokratické pozice se někdy až příliš lehce odsuzují činy lidí žijících v totalitě. Ale vedení Národopisné Moravy každopádně tuto míru daleko překročilo.“

Po válce dostali někteří z hlavních tváří skupiny tresty, ale byly velmi mírné. A například Uprka se vězení úplně vyhnul. Byl prohlášen za nepříčetného a nezodpovědným za své činy a dostal se do opatrovnictví své manželky. Působil jako správce zmíněné lidové školy umění v Hroznově Lhotě a zemřel v roce 1975.

Jeho příběh není příliš známý a i tím zaujal Molka, který jej zpracoval do divadelní hry. „Je takovou zapomenutou součástí naší minulosti. A zdůraznil bych to slovo ‚naší‘, protože o to jde v té hře i v té historické epizodě především: kdo jsme vlastně my? Co nás, obyvatele Čech, Moravy a Slezska a tehdy občany Československa, spojuje natolik, že spolu vytváříme a chceme vytvářet jeden stát?“ přemýšlí.

„Dnes, tedy po vytvoření samostatné České republiky, už je pro nás možná to soužití natolik samozřejmé, že si tu otázku ani neklademe. Ale tím spíš stojí za to nakouknout do doby, kdy to samozřejmé nebylo, jak ukazuje právě pokus o odtržení Slovácka,“ dodal Molek, který již dříve pro Slovácké divadlo napsal fiktivní historickou komedii Monument pro Hradiště.

zdroj: 
https://www.idnes.cz/zlin/zpravy/slovacke-jaro-valka-jan-uprka-kniha-hry-o-moravu-narodopisna-morava.A260206_890219_zlin-zpravy_jfuk

foto: 
Pouť mládeže z Moravského Slovácka ke svatému Antonínkovi, během 2. světové války. Krojovaní tady byli zneužiti pro nacistickou propagandu.
zdorj: ČTK