KLOČURAK Štěpán (*1895 †1980)

KLOČURAK Štěpán (* 27.2.1895 Jasiňa, dnes Ukrajina,  † 18.2.1980 Praha), rusínsky politik ukrajinského směru. Studoval na užhorodském a sihoťském gymnáziu, absolvoval Právnickou akademii v Marmarošské Sihoti. V roce 1915 narukoval do rakousko-uherské armády, konce války se dočkal v pražské posádce (nadporučík), byl svědkem vyhlášení nezávislosti Československa 28.10.1918. Po návratu do Jasině byl zvolen velitelem lidové milice (Huculska narodna oborona). 8.11.1918 svolal lidové shromáždění, jež zvolilo Huculskou Narodnu Radu, zastupitelský orgán tzv. Huculské republiky.

Její výkonný orgán Holovna úprava se obrátil na vládu Západoukrajinské lidové republiky (ZULR) s žádostí o sjednocení. Túto žádost vládě ZULR doručil ve Stanislavě Š. Kločurak. Pro nepříznivou situaci (válka s Polskem) ZULR nemohla vyhovět přání vedení Huculské rady. Maďarská vláda Károlyiho svolala do Budapešti shromáždění Rusínů (10.12.1918), slíbila zřízení autonomní rusínské gubernie a rusínského ministerstva v Budapešti. Š. Kločurak, jenž zastupoval Jasině, vystoupil spolu s delegáty z Chustu s protinávrhem připojení Podkarpatské Rusi k Ukrajině. Zároveň prohlásili, že budapešťské shromáždění není pravomocné rozhodovat o osudu podkarpatských Rusínů. Maďarská vláda se rozhodla obnovit kontrolu nad Huculskem. Vyslala armádní oddíly, které v jasiňské kotlině nastolily okupační režim. Vedení tzv. Huculské republiky (Š. Kločurak, V. Klimpuš a j.) ve snaze vyhnout se nerovnému ozbrojenému konfliktu vyhlásilo ukončení své činnosti.

Ve skutečnosti přešlo do ilegality a připravovalo povstání. 8. ledna 1919 ozbrojená huculská milice pod vedením Š. Kločuraka likvidovala maďarský okupační režim v jasiňské kotlině, přešla do útoku a obsadila Marmarošskou Sihoť a Velký Bočkov. Avšak proti oddílům huculské milice zaútočila rumunská armáda a zatlačila je zpět do jasiňské kotliny.  21. ledna 1919 se S. Kločurak zúčastnil lidového shromáždění v Chustu, byl zvolen členem Ruské centrální národní rady a jmenován její představitelem u vlády ZULR v Stanislavě.

Po pádu ZULR se vrátil do Jasině okupované rumunskou armádou, sestavil memorandum pro vládu ČSR o připojení Marmaroše k republice. 12.6.1919 byl zatčen a obviněn z organizace útoku proti rumunské armádě v Marmarošské Sihoti v lednu 1919. Obvinění bylo absurdní, protože právě rumunské oddíly zaútočily na huculskou milici v Marmarošské Sihoti, v tu dobu de iure stále ještě maďarské město. Byl deportován do Bukurešti, osvobozen na zákrok diplomatické mise ULR a vrátil se na Podkarpatskou Rus, připojenou k ČSR. V roce 1920 se stal spoluorganizátorem sociálně demokratické strany (ukrajinské) na Podkarpatské Rusi, jejím tajemníkem a redaktorem novin Národ (ukrajinský) a Elore (maďarský). Od roku 1920 člen výkonného výboru společnosti Prosvita.

V září 1921 se setkal s prezidentem T. G. Masarykem během jeho návštěvy na Podkarpatské Rusi. Prezident se zajímal o činnost Kločuraka jako velitele milice a vůdčí osobnosti tzv. Huculské republiky. Koncem 20. let se Kločurak dal k byznysu ale v důsledku ekonomické krize zkrachoval a jeho rodina v důsledku exekuce zůstala bez střechy nad hlavou. Od začátku 30. let člen ukrajinské sekce vládní agrární strany, redaktor ukrajinských novin strany na Podkarpatské Rusi Zemlja ivolja (1934-38). V krizovém roce 1938 účastník jednání v Praze o vyhlášení autonomie Podkarpatské Rusi a ustavení autonomní vlády. Člen výkonného výboru autoritativní vládní strany tzv. Karpatské Ukrajiny Ukrajinské nacionalne objednannja (UNO), poslanec sněmu (únor-březen 1939), ministr zdravotnictví, hospodářských a sociálních záležitostí autonomní vlády A. Vološina (7.-15. března 1939), ministr obrany a zemědělství v kabinetu J. Revaye (15.-16. března 1939). Po obsazení Chustu maďarskými jednotkami utekl do Prahy.

Za války udržoval kontakty s bývalými rusínskými politiky ukrajinského směru, avšak nesdílel jejich orientaci na Německo. Podle jeho názoru bude optimální variantou pro Podkarpatskou Rus a její lid setrvání ve svazku s Čechy a Sloválcy v novém Československu. Po vstupu Rudé armády do Prahy ho vyhledala sovětská protišpionážní služba SMERŠ, 14. května byl čs. občan zatčen, odvlečen do SSSR a odsouzen k 8 letům věznění v Gulagu (Vorkuta).

V roce 1953 byl souzen znova, tentokrát odsouzen k doživotnímu vyhnanství ve Vorkutě. Po smrti Stalina byl z tábora propuštěn bez práva návratu k rodině v Praze. Po téměř 10 letech mu bylo dovoleno telefonicky se spojit z rodinnými příslušníky v Praze. Bylo to první telefonické spojení ruského města trestanců u polárního kruhu Vorkuty s Prahou. Nabídnuté sovětské občanství přijmout odmítl, trval na tom, že je čs. občan a musí se vrátit do ČSR.

V době Chruščovových reforem svého cíle dosáhl, vrátil se do Prahy ke své rodině v roce 1957. Avšak jeho trápení tím neskončilo. Čs. socialistické úřady mu neuznaly 12 roků pracovního nasazení v táboře, a tím mu odepřely i právo na řádný důchod. Musel hledat jakoukoli příležitostnou manuální práci. Napsal zajímavé vzpomínky o tzv. Huculské republice, propašované na západ a vydané v New Yorku (Do voli, 1978). Připravil i druhý díl o událostech na Podkarpatské Rusi v letech 1919-45, odeslat ho stejnou cestou nestihl, rukopis mu zabavili agenti StB (nebo KGB?), další osud rukopisu není znám.

prof. Ivan Pop