KOMENTÁŘ: Před 40 lety zemřel Brežněv

Vládl tvrdou rukou, měl rád luxusní zboží.

Před 40 lety zemřel Leonid Iljič Brežněv, sovětský vůdce, který stál v čele východního impéria skoro dvacet let. Jeho éra dnes v Rusku představuje nostalgické retro, kdy svět byl předvídatelnější a stabilnější, píše pro MF DNES historik Jaroslav Šebek.

Brzy ráno 10. listopadu 1982 budil vládce Kremlu Leonida Brežněva jeden jeho osobní strážce. Marně. Generální tajemník na státní „dače“ na moskevském předměstí ve spánku podlehl v šestasedmdesáti letech srdečnímu selhání. Hned se rozeběhla jednání v politbyru, týkající se následnictví, z něhož vzešel vítězně Jurij Andropov.

Navenek však více než čtyřiadvacet hodin nepronikla žádná informace. Spekulace kolem smrti komunistického cara však podpořila nečekaná změna večerních programů v celostátní televizi. Lehký zábavný žánr vystřídaly dokumenty o druhé světové válce. Teprve druhý den dopoledne potvrdila jeho smrt státní televize. Bylo sice veřejným tajemstvím, že Brežněv není v závratné zdravotní kondici, ale vzhledem k tomu, že o tři dny dříve kynul davům z tribuny na přehlídce k výročí bolševické revoluce, nikdo nečekal tak rychlý odchod.

Pohřeb o pět dní později byl největší ceremonií od Stalinova funusu v roce 1953. Jeho závěr se příliš nevydařil a nešikovností pohřebních asistentů rakev s ostatky do hrobu doslova „žuchla“, což slyšeli v přímém přenosu miliony televizních diváků.

Stabilita kádrů i poměrů
Brežněv pocházel z města Kamenskoje na jihovýchodě Ukrajiny. Aktivně se účastnil bojů na východní frontě a v poválečném období vystřídal několik důležitých postů stranického aparátu na periferii, v Moldávii a Kazachstánu. Díky osobním vazbám k Nikitovi Chruščovovi se však vrátil ve vysokých funkcích do Moskvy.

Výtahem do nejvyšších pater moci se ale stalo až paradoxně Chruščovovo sesazení v říjnu 1964, kde ovšem nebyl Brežněv hlavní hybnou silou. Nástupcem Chruščova se stal na základě kompromisu nových držitelů moci, ale podařilo se mu dřívějších souputníků obratně zbavit a z dočasnosti se stalo jedno z nejdelších období soudružské vlády.

Brežněv v zásadě nepodnikl nikdy nic bez toho, aby se poradil s dalšími členy sovětské „věrchušky“. Snažil se prosazovat stabilitu kádrů a poměrů, což byla mantra jeho vnitropolitické linie. Tvrdě potlačoval opozici, známý akademik Andrej Sacharov skončil ve vyhnanství, jiní disidenti na Sibiři.

V zahraniční politice chtěl ukázat, že vládne impériu pevnou rukou. V poslední době se objevuje hlavně v tzv. alternativních médiích názor, že Ukrajinci jako Brežněv nás v roce 1968 okupovali, zatímco Rusové nás osvobozovali. Brežněv pak ale vystupoval ve dvojroli, protože v květnu 1945 k nám přicházel jako osvoboditel. Navíc, při řadě rozhodnutí kremelského vládce včetně potlačení pražského jara silou, měl důležité slovo šéf KGB Andropov. A národnostní specifika byla potlačována na úkor kultu národnostně nevyhraněného sovětského člověka.

Brežněv se chtěl prezentovat v roli velkého státníka, který dokázal (ovšem násilím a hrozbami v duchu tzv. Brežněvovy doktríny) konsolidovat sovětský blok a vyřešit sporné body poválečného vývoje v Evropě. Proto podporoval formální ukončení válečné éry v podobě navázání plnohodnotných diplomatických vztahů socialistických států se západním Německem. Mezi uzavřené dohody, o něž Brežněv velice stál, patřila i dohoda Československa se západním kapitalistickým sousedem, uzavřená v roce 1973.

Podepisováním odzbrojovacích smluv se Spojenými státy zahájil období uvolnění mezi Východem a Západem, přičemž jedním z vrcholů je závěrečný akt helsinské konference o míru a bezpečnosti v Evropě v roce 1975. Současně však vynakládal obrovské částky na zbrojení a posílení jaderných arzenálů. Peníze pak pochopitelně chyběly jinde, hlavně ve zdravotnictví a školství.

Leonid Brežněv a Erich Honecker
Za jeho éry se začal v nebývalé formě rozvíjet kult Velké vlastenecké války, což částečně souviselo s Brežněvovou účastí na frontových bojích. Velká vyprávění o hrdinném sovětském vojákovi a jeho neporazitelnosti podporovala vizuální kultura v podobě výpravně natočených filmů, kde kooperovaly i kinematografie dalších států východního bloku včetně Československa.

Nemocný vůdce, bolavá země
Všechny kontroverzní momenty spojené s chybami sovětského válečného velení byly odsunuty do pozadí a režiséři se jich ujali až na konci 80. let. Na oblibu ve vyzdvihování role Sovětského svazu ve válečném konfliktu dokázal dobře navázat i prezident Vladimir Putin, který v mediální kultuře a propagandě rovněž sází na zprostředkování silných příběhů, které mají přispívat ke sjednocení Rusů a jejich mobilizaci k podpoře jeho politických cílů, což se ukazuje aktuálně i během války na Ukrajině.

Brežněv po sobě zanechal obtížné dědictví rychlého zaostávání ekonomiky, koncentrované na vývoz surovin, která v důsledku poklesu cen ropy přišla o velkou část zisků. I to byl jeden z důvodů ztráty v soupeření se Západem. V závěrečných letech navíc rychle přibývalo vážných zdravotních problémů a vůdce pomalu ztrácel zájem o vládní záležitosti. Předvídatelnost politických rozhodnutí vyžadovala velkou míru konsenzu, což vedlo k vytváření vzájemně propojených sítí kamarádíčků, kteří si vzájemně vyhovovali.

Sám si potrpěl na luxusní zboží. Rozbujelá korupce dostihla i jeho nejbližší rodinu. Ve skandálech figurovala jeho dcera Galina i jeho zeť Čurbanov, vysoký činitel ministerstva vnitra, který skončil za úplatky na několik let ve vězení. Jak v obchodech ubývalo zboží, přibývalo vtipů na jeho osobu, mířících na postupující senilitu, nesrozumitelné mumlání při projevech a narcistickou sebepropagaci.

Když jsem byl na jaře 1982 s rodiči na cirkusovém představení v Soči, vystoupil tam klaun, parodující Brežněva a jeho zálibu v nošení několik řad metálů, které si sám rád uděloval při nejrůznějších příležitostech.

Začaly také přibývat problémy v zahraničí. Eskalovalo čínsko-vietnamské nepřátelství a oba komunisty řízené státy se v roce 1979 střetly ve velkém válečném konfliktu kvůli vietnamské intervenci v Kambodži, která svrhla maoistickou krutovládu Pol Pota. Ve stejném roce v převážně katolickém Polsku se návštěvou polského papeže připravovala „revoluce vkleče“, na jejímž základě vznikla Solidarita, jejíž snaha o demokratizaci systému skončila vojenským zásahem generála Jaruzelského. V ten samý rok začala intervence v Afghánistánu, jež měla podpořit tamní marxistické vládce v boji s povstalci z řad mudžahedínů, do níž pak Sověti zabředli na dlouhých deset let.

Brežněvovské nostalgie
Za dalších dvou Brežněvových následníků se zhoršily vztahy se Spojenými státy, kdy Bílému domu vládl Ronald Reagan. Strach z jaderné války zesílil, sovětské rakety se rozmístily v NDR i u nás.

Po Brežněvově smrti se dokázaly spojit dvě nepravděpodobné mocenské skupiny, lidé z okruhu tajné služby KGB a technokraticky orientovaní liberálové, kteří se pokusili sovětský kolos zachovat částečnými reformami. Zastánce obnovení pořádku Andropov těžce onemocněl a zemi příliš neřídil, po ročním intermezzu s Konstantinem Černěnkem přišel liberálně uvažující Michail Gorbačov, jenž se těšil Andropovově podpoře.

Československé normalizační vedení dosazené sovětskými tanky se po Brežněvově skonu cítilo znejistělé a žádalo jeho nástupce, aby udržovali narativ o tom, že srpen 1968 byl reakcí na kontrarevoluci. Gorbačovovské reformy prospěly mezinárodním vztahům a současně aktivizovaly snahy o změnu sovětského stylu, která skončila rozpadem Sovětského svazu v roce 1991.

Drsné dopady tržní reality 90. let vedly k tomu, že se lidé začali s nostalgií ohlížet za brežněvovskou dobou, již považovali přes hospodářské problémy za předvídatelnou a stabilnější. Jeho osoba se stala součástí popkultury, což potvrdil třeba několikadílný televizní seriál, natočený na začátku tisíciletí.

Autor: Jaroslav Šebek, historik, Historický ústav AV ČR

zdroj: 
https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/leonid-iljic-breznev-smrt-40-let-rusko-vudce-sebek.A221111_163127_zahranicni_albe

foto: Vasiľ Biľak a Leonid Brežněv
wikipedia.org