Lužice mezi Němci a Čechy

Jak zrcadlí vztah Čechů k Lužickým Srbům naše vztahy k našemu největšímu sousedovi?
Lužičtí Srbové jsou běžně považovaní za nejmenší slovanský národ, co o nich ale víme doopravdy? Představují pro nás jenom vzpomínku na éru slov jako slovanství, bratrství, obrození, nebo je v českém vztahu k těmto sousedům něco víc? Příběh nejmenšího slovanského národa je nesmírně bohatý a sem se vejde jenom ždibeček, i ten ale stojí za uvedení.

Lužičtí Srbové žijí v Německu, doma jsou ve spolkových zemích Sasko a Braniborsko. Jejich osud je však propleten nejen s Němci, nýbrž hojně také s Poláky a samozřejmě s Čechy. Jak by mohl nebýt, vždyť Lužice – země, která je zhruba dvakrát větší než Lucembursko a tvoří východ Německa, západ Polska a sever Česka – je odvěkou křižovatkou germánského a slovanského živlu, čtyř zdejších národů i katolického a evangelického vyznání. Její rovinatá krajina je bohatá na zásoby hnědého uhlí (rovněž médii aktuálně smýkaný důl Turów leží v polské části Lužice) a kaolínu, ale je to též oblast živých folklorních tradic, malebných vsí a výstavných měst. Kraj temných mlýnů, skřítků, čarodějů a vodníků podobných těm českým.

Od středověku byla Lužice přerývaně součástí českého státu, z toho nepřetržitě tři sta let do roku 1635. Češi na to nikdy nezapomněli, o Lužici a Lužické Srby se v každém zde vládnoucím režimu zajímali, nebo dokonce starali a podporovali je – ostatně dnes jsou českým Senátem či ministerstvem zahraničí považováni za české krajany. A Lužičtí Srbové na oplátku vzhlíželi k českému národnímu zápasu, k zdejšímu obrození, kultuře, sportu či ke školství. Jsou nám nejbližší národ (povahou bližší než Slováci, kteří mají výhodu nedávného soustátí a snadné jazykové srozumitelnosti), což je dáno rovněž tím, že dlouhodobě se český stát politicky neorientoval na ose západ/východ, nýbrž sever/jih a nejbližšími spojenci byly Vídeň a také Drážďany: ty dokonce i v dobách rozdílného přesvědčení o vhodném konfesním uspořádání obou států. Dávnou logiku vztahů přervalo až uspořádání střední Evropy po druhé světové válce.

Co víme, co tušíme
Ale nač objevovat známé, zeptejte se sami sebe, co se vám vybaví, když se řekne Lužice a Lužičtí Srbové. Obvyklou českou odpovědí na tuto otázku je uvedení právě přelomového roku 1635, povědomí o velikonočních jezdcích, takzvaných křižácích neboli křižerech, znalost dvou variant lužické srbštiny – horní a dolní – a konstatování, že Lužičtí Srbové mohli být součástí Československa po obou světových válkách. Na to, že se o Lužici v tuzemsku nijak nevyučuje (kloudně ani na bohemistických, ani germanistických univerzitních pracovištích), to vlastně není mizerná bilance. Její složení je každopádně dáno repetitivním uváděním právě tohoto souboru dat v tuzemských médiích po roce 1989.

V první půli devadesátých let, když se hledalo nové uspořádání česko-německých vztahů a než došlo k podepsání Česko-německé deklarace, byli lužickosrbští přátelé českými médii využíváni jako štít vůči zřejmému zlu ve smyslu: „Podívejte se, jak ohyzdně se Němci chovají k Srbům! Vážně se s Němci máme kamarádit? Vždyť k nám se budou chovat stejně odporně!“

Ne že by stížnosti na nevhodné chování někdy nebyly pravda. Útoky německých, zejména saských radikálů na Lužické Srby jsou v posledku častější než před dvaceti roky. Jsou napadány děti, když si cestou do školy povídají lužickosrbsky. Neonáckové se vypravují na lužickosrbské párty, takže lužickosrbská mládež si raději na diskotéky sjednává ochranku (přirozeně německou, ale pro jistotu zdaleka, odněkud z vně lužickosrbského sídelního prostoru). Jiní záškodníci se zmůžou na to, že mění lužickosrbská hesla na německé Wikipedii tak, aby z nich mizely zmínky o Lužických Srbech.

Naštěstí jsou to pořád excesy, ne každodenní samozřejmost, byť je otázka, jak by náladu a vztah německé většiny k jedné ze čtyř tradičních německých menšin (vedle Frísů, německých Dánů a Sintů) proměnilo zejména v Horní Lužici, kde stále ještě místy je jakžtakž kompaktní lužickosrbské osídlení, například vítězství AfD. Zatím tu v lužickosrbských obcích vítězí CDU, jejíž saská vláda na rozvoj lužickosrbského národa poskytuje v součinnosti s vládou braniborskou a spolkovou každoročně přes dvacet milionů eur. V Dolní Lužici tamní Srbové ale takové pochopení pro tuto politiku nemají a v jejich vsích v posledních volbách vyhrává (pro leckoho překvapivě) právě AfD. Patrně proto, že slibuje zachovat hnědouhelnou těžbu, jež dává práci mnoha lidem. Co na tom, že uhlí je jednou z hlavních příčin, proč v uplynulém století zmizelo (bylo odbagrováno) sto lužickosrbských vsí a Dolní Lužice se kvůli rozbití někdejšího celistvého osídlení takřka plně germanizovala.

Podoby mindráků z Němců
Ale zpátky k českému mindráku z Němců přes Lužici. Skutečně bývá formulován nikoli přímo – jak by po odsunu mohl být –, nýbrž právě lužickosrbskou oklikou. Nepřiznané zneužívání lužickosrbského menšinového postavení v Německu je bohužel častá podoba soudobého vztahu Čechů k Lužickým Srbům. Jim jsou tyto projevy nesrozumitelné, ale dobře je od nás znají jako doklad téže přezíravosti, jakou našinec vyčítá Němcům vůči sobě samému. Je-li Lužice odrazem české duše, je jím i v těchto nepěkných punktech, které si příliš nechceme přiznat. Suverenitu pyšného postoje silnějšího k slabšímu si našinec dovoluje projevit jako svou slabost. Je si vědom, že česká kultura v Lužici patří k těm řídícím – a být někde velký a důležitý je přece jen pro Čecha nezvyklá zkušenost.

Našinec také ví, že české národní obrození uspělo a že dnes existuje český stát, kdežto Lužičtí Srbové jsou jediným slovanským národem, který svůj stát nikdy neměl. To se to pak vytahuje, to se pak do Lužice vzkazuje: musíte žít víc lužickosrbsky! Přičemž modální sloveso muset, jež je ve větě obsaženo, bohužel není pobídkou, nýbrž příkazem ve smyslu: žijte jako my. A přesvědčení, že Češi mohou Lužickým Srbům předhazovat jakýkoli neúspěch, je opět založeno historicky.

LUKÁŠ NOVOSAD
spolupracovník LN

Zdroj:
https://www.lidovenoviny.cz/ctecka.aspx?d=29.05.2021&e=LN-PRAHA#object=10294617