Lužičtí Srbové, Čechům tak blízcí

O srbské Lužici, která k nám vzhlíží a leží tak blízko, vlastně pořádně nic moc nevíme. Některé knihy to chtějí změnit
Hornolužický jazyk je nám po slovenštině tím nejbližším. A Čechům podobná je i mentalita tohoto „nejmenšího slovanského národa“. Nebývale důkladný pohled na dějiny, kulturu a jazyk Lužických Srbů nabízí nová kniha Leoše Šatavy, jenž se tématu po dekády věnuje.

Nová knížka začíná citátem o té nedaleké zemi: „Dostala pak jméno Lužice od křovinatých pastvin, kterým se ve slovanském jazyce říká luzi (luhy). Dotýká se Čech na jejich hranici severní a severovýchodní. Její obyvatelé jsou lid smíšený ze Slovanů a Němců. Kteří chtějí být vzdělanějšími, mluví jazykem německým, kteří vesničtějšími, jazykem slovanským... Obecně se nazývají latinsky Vindi, německy Wenden, česky Srbi, a krajina sama Srby nebo Srbsko. Řeky Spréva a Nisa zavlažují zemi. V Horní Lužici je hlavní město Budyšín, v Dolní Lužici Lukov nebo Žďár či Žárov. Tato má ve znaku vola, ona (zase) zeď s cimbuřím.“

Tak Lužici, o níž dnes patrně vědí Češi dost méně, než by měli, popsal Pavel Stránský ze Záp v díle O státě českém (Respublica Bojema) z roku 1634, tedy rok předtím, než tento kraj české království ztratilo – získal jej saský kurfiřt. Ale od roku 1346, respektive 1348, náležela tato slovanská výspa k Čechám, z čehož plynou – zčásti už také mytizované a nostalgické – dobré vztahy. Sami Lužičtí Srbové dlouhodobě vzhlíželi ke „złote Praze“, k českému etniku a jeho „národnímu obrození“ – nejen jazykovému vymezení se vůči silně německému prostředí.

To vše – v mnoha vrstvách, náhledech a nuancích – zajímá etnologa Leoše Šatavu. Zajímá jej to takřka již padesát let, tedy od doby, kdy roku 1973 Lužici (nativní název je Łužica, Łužyca) prvně navštívil. V letech 1996 až 2001, tedy v roce „Chrósćického povstání“ (Chróšćan zběžk), nebývale silného protestu proti změnám ve školství, tam také žil. A jako vědec, jenž je znám knihami Národnostní menšiny v Evropě (1994) či Jazyk a identita etnických menšin (2001, rozšířené vydání 2009), získával po řadu dekád vhled do složité problematiky soužití Lužických Srbů s Němci, do otázek jejich emancipace a také jazykové revitalizace.

Nejbližší neznámé území
„Z pohledu společenských věd – především z etnologického či jazykovědního hlediska – je Lužice unikátním, takřka ideálním terénem. Vždyť jen málokde se na tak malém kousku světa setkáme s tolika různorodými a mnohovrstevnatými dichotomizacemi: Lužice Horní a Dolní (každá s odlišnou historií i jazykem); lužicskosrbská a německá; katolická a evangelická; saská a pruská (braniborská); nářečně, folklorně a krojově regionálně rozrůzněná; hornatý lužický jih a takřka plochý střed a sever; rozdílné mikroregiony... Stejně tak i jazyková mapa a lingvistika by vymizením dosud živého duálu, aoristu či plusquamperfekta utrpěly nezanedbatelnou ztrátu – k níž již došlo a nadále dochází (vy)mizením řady lužickosrbských nářečí,“ píše profesor Šatava v doslovu, z nějž je patrné a též přiznané, jak má Lužici rád.

Kniha Lužičtí Srbové na přelomu 20. a 21. století, kterou nedávno vydalo nakladatelství Epocha, není klasickou monografií, nýbrž souborem tematicky řazených a aktualizovaných textů, jež Šatava za zhruba 35 let práce o Lužici publikoval. Nijak to čtení ovšem nevadí; vlastně chronologické řazení původních studií a příspěvků vystihuje postupné změny v posledních desetiletích: bohužel i v úbytku mluvčích. Pakliže odhady z doby kolem roku 1880 uváděly až 166 tisíc Lužických Srbů, o století později údaje v článcích klesají ze zhruba 45 tisíc osob až jen k pár desítkám tisíc mluvčích – spíše už ještě méně, což souvisí nejen s demografií.

Holistický sborník, který nemá v oboru tuzemské sorabistiky příliš konkurentů (sám Šatava doporučuje pár anglickojazyčných monografií Geralda Stoneho a Petera Barkera), je rozdělen na čtyři části věnované základním faktům, historii/etnologii, sociolingvistice a literatuře. Dá se říci, že je pojí upravené úsloví: „Vše, co jste chtěli o Lužici vědět, ale báli jste se zeptat.“

Pokukování po ČSR

Čtenářsky nejpřístupnější je pochopitelně právě seznamovací část, plná údajů o blízkém, ale tak trochu přehlíženém regionu, kde žijí germanizovaní potomci tzv. Polabských Slovanů, o nichž a jejich „podivuhodných“ obyčejích čítáváme ve středověkých kronikách: třeba od Adama Brémského či Helmolda z Bosau (mimochodem, obě práce Argo vydalo česky).

Novodobá konsolidace etnika nastala ve druhé polovině 19. století, kdy však po sjednocení Německa (1871) zesílily germanizační snahy a dostavila se industrializace, jež narušila tradiční vazby – obranou mělo být ustavení zastřešující organizace lužickosrbských spolků Domowinav roce 1912. A po první světové válce, když vzniklo Československo, přibylo snah o začlenění Lužice do nového demokratického a jazykově spřízněného státu; není bez zajímavosti, že prezident Tomáš Garrigue Masaryk dobře znal Lužické Srby ze svých studií v Lipsku a kromě jiného se zasadil i o první překlad Homérova díla do jejich jazyka!

Geografické „vytrčení“ dané oblasti, kterou by nebylo lehké vojensky chránit, a další důvody však nakonec debaty i plány zhatily. Nacisté pak od třicátých let podnikali na „německy mluvící Slovany“ represe, chystali se je rozsídlit, ale průběh války to už neumožnil.

I po skončení té druhé projevovali Lužičtí Srbové vůli a chuť „vrátit se“ do státu s centrem v Praze, nebo získat autonomii. V roce 1948 a 1950 se dočkali alespoň Zákonů na ochranu práv lužickosrbského obyvatelstva, jež jim poprvé zaručovala rovnoprávnost. V éře NDR zaznamenala menšina slušný rozvoj: začaly vycházet srbské noviny, knihy, objevily se filmy a festivaly, v Lipsku na univerzitě byla obnovena katedra sorabistiky, dokonce vznikla pobočka „lužickosrbské“ akademie věd, přibývalo dvojjazyčných nápisů a podobně.

Ale vše nebylo zdaleka ideální. Industrializace uspíšila asimilaci. „Zřetelně tak vyvstává ambivalentní postoj stranického vedení NDR, které na jedné straně prezentovalo svou podporu Lužických Srbů jako příkladný model ,leninského řešení národnostní otázky‘ v rámci ,výkladní skříně‘ socialistického zřízení, na druhé straně však projevovaly mizivý zájem o bytostné problémy jediné etnické minority v zemi,“ komentuje dějinný vývoj Šatava.

Současnost, jazyk a kultura

Po demokratizaci a sjednocení Německa v roce 1990 byla očekávání veliká, nicméně k mohutnému „národnímu obrození“ nedošlo. Právě mapování změn za uplynulých třicet let – v sebeuvědomění, v politice či ve školství a kultuře – je jádrem knihy. Šatava se též zaměřuje na svoji specializaci čili jazyky etnických menšin, kdy hornolužickou formou hovoří zhruba patnáct tisíc jedinců a rychle mizející dolnolužickou jen dva až tři tisíce (údaje z roku 2016).

„Lužičtí Srbové tak dnes stojí před svou zřejmě poslední historickou šancí přetrvat jako svébytné malé etnikum. Zhruba od roku 2000 v této souvislosti zesílily některé aktivity. Po vzoru jiných etnojazykových minorit vznikla síť takzvaných Witaj školek a škol, ve kterých jsou i děti z již asimilovaných či ryze německých rodin vyučovány za pomoci imerzní metody s cílem dosáhnout dvojjazyčnosti. Sílí i podpora jazykových aktivit a bylo zahájeno pravidelné, ale limitované televizní vysílání v obou variantách jazyka... Sílí také aktivity mladé generace, vyrostlé již v demokratických podmínkách. Přes postupující asimilaci tak dosud mají Lužičtí Srbové šanci přetrvat jako svébytné ,dvojdomé‘ etnikum,“ píše Šatava, přičemž má též na mysli pro Srby typické užívání jazyka: ten slovanský je určen spíše pro intimnější a rodinné jazykové sféry, ale má nižší prestiž, takže se veřejně mluví německy. A to je přece Čechům historicky docela povědomé...

Není ani divu, že v Praze nacházeli Srbové porozumění i spoustu přátel. Ostatně Lužický seminář, barokní dům postavený roku 1728 na Malé Straně, sloužíval jako útočiště lužickosrbským studentům v české metropoli, kde se také jejich řeč učila od roku 1901 vůbec prvně na univerzitní půdě (od roku 2019 je sorabistika opět volitelnou součástí studií na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy). Dnes patří Lužický seminář ministerstvu školství, ale sídlí v něm Společnost přátel Lužice (SPL) i Hórnikova lužickosrbská knihovna, což je největší sbírka sorabik na světě – mimo území Lužice.

U příležitosti stého výročí založení SPL v listopadu 2007 profesor Šatava pronesl: „Český zájem o lužické dění samozřejmě není a sotvakdy bude masovou záležitostí, ale spíše výběrovou, pro někoho snad až ezoterickou věcí... Přesto se však na základě vlastních zkušeností i kontaktů domnívám, že aktivity v souvislosti s Lužicí a Lužickými Srby nás mohou výrazně povznést a obohatit; učinit nás citlivějšími, všímavějšími, tolerantnějšími – vůči světu, alternativě, lokálním zvláštnostem, vůči našim blízkým i k sebepoznání.“

MARTIN RYCHLÍK
Autor je vědecký novinář, etnolog, působí na Univerzitě Karlově

Zdroj: 
https://www.lidovenoviny.cz/ctecka.aspx?d=29.05.2021&e=LN-PRAHA#object=10293692