Milan Hečko – syn Karpat

Loni v říjnu jsme se setkali v Národním muzeu v Praze, abychom uctili devadesáté jubileum připojení Podkarpatské Rusi k ČSR. Byl jsem pozván, abych k tomuto výročí připojil také několik slov, avšak činím tak touto písemnou formou.
 

Češi udělali na Podkarpatské Rusi hodně. Nebyli jen četníci, byly také nemocnice, cesty, komunikace telefonní síť. Byl Červený kříž, ubytovny pro mládež. Začaly se udržovat lesy. To všechno předtím nebylo. Kdo postavil letiště v Užhorodě? Češi. Kdo postavil Legiobanku, elektrárnu na Tereble a jinde? Češi. Kdo postavil nové školy, a hodně jich bylo! Češi!Předtím zde vládli Maďaři, bylo málo škol, téměř žádné nemocnice, cesty byly ubohé. Jenom těch mostů, co se nastavělo za republiky! Novou civilizaci přinesli na Podkarpatskou Rus až Češi. Přitom velkou část první republiky sužovala zemi krize! I proto se všecko úplně nepodařilo. Kdo začal likvidovat negramotnost? Také Češi, ale tu zaostalost nemohla republika zvládnout za pár roků…
 

Využívám tu slova spoluautora knihy Syn Karpat, Rusína Svobodovy armády kapitána Milana Hečka, žijícího dnes v Kunštátě na Moravě. Myslím, že by pěkně symbolizovalo vzájemný vztah mezi Čechy a Rusíny, kdybychom si řekli něco bližšího o tomto vzácném člověku, jednom z posledních bojovníků za návrat Podk. Rusi do svazku s ČSR. Patřil k těm tisícům rusínských dobrovolníků, kteří pokládali za samozřejmost bojovat bok po boku československých spoluobčanů. Sotvakdo z těchto ČSR věrných etnik by byl ochoten prolévat krev, kdyby věděl, že jeho vlast bude po válce připojena pomocí hanebného plebiscitu k diktátorskému SSSR. O tomto podvodném hlasování kap. Hečko uvádí důkazy. Ve své knize vypráví, jak byl tzv. plebiscit zfalšován v jeho obci: Tamní občané dostávali k podpisu stvrzujícímu příděl potravin formuláře, na jejichž rubu malými písmeny žádal občan o souhlas s připojením Zakarpatska k SSSR.
 

Když po obsazení Podkarpatské Rusi Maďary mnozí Rusíni odcházeli ze své země do Sovětského svazu v naději, že tam budou mít příležitost k boji proti nacismu, Sověti, jak známo, neměli pro jejich vlastenecké plány porozumění a uvrhli je do gulagu. Teprve Ludvík Svoboda je zařadil do formujících se čs. jednotek.
Hečko se k Svobodově armádě připojil až na Zakarpatsku. Společně s Rudou armádou bojoval za republiku. Byl zařazen k pěchotě do proviantního oddílu. Před připravovanou ofenzívou na Užhorod a na Slovensko zajišťoval čs. sboru nedostatkové potraviny. Pak ho čekal velký bojový křest v boji o Dukelský průsmyk. Po dlouhých krvavých bojích o Duklu nastala další etapa války u Liptovského Mikuláše. Po strastiplných bojových zážitcích se probojoval na Moravu a pak ku Praze. Obzvlášť rád vzpomínal na přivítání v Boskovicích, kde je nechali občané spát v peřinách. Po další životní epizodě v Praze, kde byl příslušníkem Hradní stráže, se na Boskovicko vrátil, aby zakotvil v blízkém Kunštátě, kde žije dodnes.

Osobní příběh Milana Hečka je vlastně osudem celé naší republiky; symbolizuje radosti i strasti, které naše země prožívala v průběhu uplynulých devadesáti let. Patří k té nepočetné etnické skupině, která zůstala republice věrná a dožívá s vědomím, že jeho volba spojit svůj života běh s osudy milovaného Československa byla správná a šťastná.
 

JAN ROMAN