Moje vysokoškolská studia v Praze

Moje studium na Vysoké škole ekonomické v Praze začalo  1.října 1952.

 

Myslím, že  než k mému studiu na VŠE došlo, musím vysvětlit  jak vůbec  došlo k tomu, že dívka z Kečkovec – tj. z dost zapadlé vesnice se ocitla až v Praze na vysoké škole. Musím se vrátit do roku 1942, kdy jsem chodila do 5. Třídy ruské základní školy v Kečkovcích. Do té doby v Kečkovcích  nebyl  nikdo, kdo by z místních obyvatel ukončil  středoškolské studium, a o Vysokoškolském se nikomu ani nesnilo. Nejvýše vzdělaným byl farář a učitel, ti však nebyli rodem z Kečkovec.

 

Jíž před rokem 1942 začal navštěvovat slovenskou měšťanskou  školu ve Svidníku Jan Horochonič . Rodina mu zakoupila kolo (první kolo ve vesnici) a tak každý den v létě i v zimě dojížděl do Svidníku do školy.

 

Rovněž před rokem 1942 začal studovat na bardejovském gymnasiu  Michal Bača,syn jak rolníka, tak i obchodníka a hostinského. Ve srovnání s ostatními byl přece jen movitější, že si to mohl dovolit.

 

Zvláštní  pozornost  zaujímá Mária Pajzinka. Její otec byl v Americe a po smrti matky jí vychovával její strýc  Jozef Pajzinka, který měl 10 dětí. Zřejmě její otec se strýcem  jí zařídili pobyt v „sirotčinci“, a jako polosirotka mohla studovat na ruském gymnasiu v Prešově. Vím,že její otec posílal z Ameriky peníze svýmu bratrovi  na její studium.

Ve stejné době začali chodit do měšťanské školy další 4 chlapci – Josef Pavelčák, Jan Steškanin, Jan Horkavý a Josef (Džou) Barna. Jejich otcové se vrátili z Ameriky, postavili si zděné domy (dva z nich) a přikoupili pozemky. Dá se  říct, že to byli přece jen movitější než ostatní.V té době učili na  mistni  škole 2 učitelé – Zbihlej a Ščambora. Ja jsem tehdy chodila do 5. Třídy a dá se říct, že jsem měla dobrý prospěch. Oba učitelé mi dávali najevo,že bych mohla jít se učit do „m욍anky“,že by mně    připravili na přijímací zkoušky.  Zároveň se mnou se připravovaly Anna  Pajzinková, a Marta Horkavá. Když jsem doma řekla, že bych chtěla do měšťanky, nastala  doma vzrušená debata – mama proti otci. Otec argumentoval tím,že nejsme tak bohatí, abychom  si mohli dovolit  takový „luksus“ ,že ti ostatní jsou bohatší,, že nemáme peníze na  knihy a další pomůcky do školy a navíc bude nutno platit  za bydlení a hlavně každý týden nás vozit do Svidníka. Mama – diplomatka, si všechno na prstech spočítala a začala otci pomalu bořit  všechny  jeho  argumenty a přidal se k  ní i můj bratr Josef, že si vezme na starost mně vozit do Svidníka. Na konec  otec kapituloval  a já se tak dostala do měšťanské školy.

 

Rodiče nás tří nám našli bydlení v jedné chudé rodině (Jan Didik), kde měli jednu obyvací  místnost a před tím předsíň, která byla zároveň kuchyni a vedle toho komora,kde měli uskladněné brambory. A tam jsme bydlely my tři. Spaly jsme po dvou  v posteli v té jediné místnosti spolu s hospodářem a jeho ženou a jejich  synem (asi 18. letým). V komoře jsme měly  své dřevěné kufříky (jako dřivě vojáci) a tam bylo všechno – jídlo na celý týden, prádlo a učení jsme měly v papírových  aktovkách. Toho jsme moc neměly, tak že se nám všechno  vešlo do toho kufříku, který byl zároveň naším „stolem“, kde jsme mohly si sednout při jídle. Na kuchyňském stole jsme měly dovoleno psát úkoly mimo dobu, kdy ho hospodyně potřebovala k přípravě jídla pro svojí  rodinu. Přes den jsme nesměly být v pokoji, jen počas  spání. Za toto bydlení každá z nás platila  měsíčně  30 korun. Z domova jsme si přinesly  Jídlo, hodně jednotvárné – chléb, mléko v lahvích, v hrnečku máslo, hrudku tvarohu a když byla doma slanina tak i kousek slaniny. Takový jídelní lístek byl o svátcích  spestřen  koláčem.

 

V takových podmínkách jsem úspěšně ukončila 2. A 3. Třídu Měšťanské školy s tím,že na podzim nastoupím do 4. Třídy, řečené „kurz“.Ale to se nestalo, neboť jíž třetí třída byla zkrácena o měsíc, blížila se fronta k hranicím a slovenská vláda poslala na východ republiky slovenskou armádu.Vojáci obsadili všechny  vesnice ,prý proti partyzánům. Byli odzbrojeni, fronta se přiblížila až nad naší vesnici a 22. oktobra byl zabit i můj otec . Hned nato jsme evakuovali až do obce Lenártov v okrese Bardějov.

 

Na počátku jara  1945 jsme se vrátili domů,kde bylo všechno zničené a navíc bez otce.Dávala jsem si otázku: Co bude se mnou?, Co budu dělat?. Situace byla stižená tím, že můj nejstarší bratr začal vehementně prosazovat svůj nárok  na vedení hospodářství i když  se k tomu nikdy nehodil, ale bez otce mu matka nemohla bránit.Druhý bratr Josef nastoupil vojenskou prezenční službu a sestra Anna odjela ještě s dalšími děvčaty hledat práci do Čech. Zůstala jsem doma  s nejmladším bratrem Ivanem (7 let).

 

Jednou v létě v neděli po skončení mše jsem se potkala s mojí bývalou spolužačkou z Roztok  Annou Hricišinou a spolužákem z měšťanky Andrejem Žákem. Vyměnili jsme si  názory hlavně o tom co dělat dál. Přišli s návrhem, že se přes nějaké další známe z Prešova dozvěděli, že v Prešove bude na podzim otevřená nová škola – Obchodní akademia  ruská. A co já na to? Napřed jsem se s tím svěřila matce. V té době matka podala žádost na „jakýsí úřad pro vojnové poškozence“. Žádost  jí  vyřídili s tím, že bude dostávat 180 korun na sebe a po  180 korunách na mně a mladšího bratra do dovršení 18 let. Toto ovlivnilo matčino rozhodnutí, že ihned souhlasila s tím abych se přihlásila do výšejménované školy. Matka usoudila,, že je ještě dost schopná se uživit sama  a tudíž že mi dá k těm mým 180 korunám svých 180 korun a nějaké naturálie z domu mi také poskytne.

 

Tehdy žádné  přihlášky neexistovaly, proto jsme my 4 (já, Anna Hricišina,Ján Horkavý a Andrej Žák) napsali žádost o přijetí na výše uvedenou školu . Naše žádosti byli přijaté s tím, že 3 z nás byli přijati definitivně, ale já jenom  prozatímně. Šlo o to, že jmenováni  tři  měli  ukončenou 4. Třídu měšťanské školy a byli o rok starší, kdežto  já jsem   ukončila pouze 3.třídu a po válce jíž Měšťanskou školu ve Svidníku neotevřeli, nebylo kde, protože většina budov byla zničena válkou. Tím jsem již 4.třídu nemohla absolvovat. V odpovědi na moji žádost mi sdělili, že požádali Pověřenectvo  školství v Bratislavě o povolení  výjimky  pro mě a že zatím abych nastoupila do 1. Třídy a počkala si na výsledek. Pro  mně  to bylo dost flustrující, protože o tu školu  jsem  moc stála a tehdejší  cestování  všeho potřebného bylo složité a přitom jsem vůbec nevěděla  kde budu bydlet v Prešově. Prešov byl ve válce dost zničen a internáty nebyly, jen ženský klášter řeckokatolický a tam mohly bydlet studentky pokud zaplatily kromě peněz i  naturáliemi. Naturálie bylo možno koupit jen na „lístky“, které se přidělovaly na osobu. Neexistovala žádná pravidelná doprava. Pamatují se, že jsme jednou museli čekat na  nákladní auto, které se poškodilo  a my jsme zatím přespávali ve stodole na seně u jednoho sedláka. Když se nyní rozpomenu na to všechno,tak se mi nechce věřit, že jsem toto všechno prožila a že jsem v tom odhodlání studovat vydržela.

 

Po třídenním putování jsme dorazili do Prešova a tam začala další „odysea“ s hledáním podnájmu a to možno co nejlevnějším. Zatím  jsme přespávali u jednoho dělníka z pekáren. On v noci pracoval, my jsme v jeho posteli spali a potom si to vyměnili – on spal  a my přes den  hledali podnájem. Asi za 4 dny jsme  našli podnájem pro nás dvě děvčata na okraji Prešova „na pile“. Pán se synem pracovali na pile a doma paní s dcerou mely malé hospodářství –zahrádku, slepice a krávu. Doma mluvili maďarsky a jinak „šariščinou“ . Řikaly jsme jim „Pavla neny a Lací báči“. Byt měl 2 pokoje a kuchyň. V Jednom pokoji spali domácí se synem a dcerou a v druhém my 4 děvčata (kromě nás dvou – Anna a já – jsme při hledání podnájmu potkali s dalšími spolužačkami ), kde byly 2 postele ,jedná skříň, jeden stůl a  4 židme.Byli to moc hodni lidé.

 

Asi měsíc po začátku školy jsem se dozvěděla,že jsem definitivně přijatá do 1. Třídy. Odpadla mi velká starost sice, ale přišla další, blížila se zima a já měla na sebe pouze jednu sukénku, slabý svetřík,letní boty a něco málo prádla, které jsem si stále přepírala a zašívala. Koupit nové věci bylo obtížné, skoro nemožné.Opět mi pomohla moje „zlatá“máma. Do Kečkovec přijela „UNRA“. Samozřejmě většinu „lepších“ věci se rozdalo těm nejbližším. Máma ale našla teplý kabát, sice hodně vybledlý ale na rubové stráně byl ještě dobrý. Bylo třeba ho přešit.Krejčího nemusela shánět .Máma sama kabát rozpárala  a společně s e strýcem Fedorem  mi ho přešili. K tomu  moje teta  Ancina někde sehnala šátek na hlavu a věnovala mi ho. Tím jsem byla na zimu přípravená a mohla jsem  se celá věnovat učení.

 

Ke Konci prvního ročníku  jsem se dozvěděla, že od 1. září  bude otevřen  státní dívčí internát   a že nejchudší děvčata dostanou stipendium přímo do internátu a z toho se zaplatí jak bydlení tak i strava.Táto novina mně moc potěšila i proto,že doma byla situace stále  horší. Bratr se oženil, máma stále méně mi mohla něco přídat k jídlu a moje nová švagrová prohlásila že ona nebude dělat  „na čerty“. Já jsem o prázdninách pracovala jako  každá jiná dívka, ale to bylo málo. Navíc máma musela ze stejného důvodu dát nejmladšího bratra dat do sirotčince, aby mohl navštěvovat školu.

 

Ke konci třetího ročníku  jsem jíž nedostávala oněch 180 korun, neboť mi bylo 18 let.Dostávala  jsem stipendyum , ale  potřebovala jsem si  koupit něco na sebe a na to se mi jíž nedostávalo. Na poslední prázdniny mezi 3. A 4 ročníkem jsem jíž nemohla jít domu na prázdniny, situace  doma byla tak vyhrocená, že i máma odešla na čas k mladšímu  bratrovi , který  po návratu z vojenské služby převzal hospodářství v pohraničí blízko Mariánských Lázní. Jela jsem tedy na prázdniny i já tam s mámou. V tom kraji rostlo toho roku hodně borůvek. Chodily jsme s mámou skoro každý den do lesa na borůvky s vědrami a druhý  den ráno  jsme jely do M.Lázní je prodávat v tržnici. Tržbami za borůvky jsme si s mámou  zajistily jak na moje dokončení školy, tak i ona pro sebe a pro nejmladšího bratra. 

V druhé polovině 4. Ročníku se nás třídní učitelka ptala, že nám zajistí přihlášku na Vysokou  Obchodní školu do Bratislavy. Vyzvala nás, kdo má  o to zájem. Bylo málo přihlášených, tak se ptala mně proč se nehlásím. Odpověděla jsem, že bych rada, ale že ještě nevím. Ona  to pochopila tak, že ano a někdy v květnu jsem  dostala domů přihlášku. Protože to byla úřední obálka, máma jí otevřela a hodně se rozlobila, neboť si myslela, že už jsem se přihlásila. Samozřejmě, když jsem se vrátila domů dostala jsem „co proto“.Na pomoc si pozvala tetičky a všichni svorně prohlašovaly na co potřebuje děvče vysokou školu, jestli si myslím, že mně máma bude dále podporovat, že teď mam jít pracovat abych mámě vrátila to, na mně vynaložila, že mam ještě mladšího bratra atd. atd. Věděla jsem, že neobstanu před  nimi a že mají pravdu.

 

Po maturitě jsem proto  hned od 1. července nastoupila  do práce jako účetní na Strojně traktorové stanici ve Svidníku. Ale touhy jít  studovat na vysokou školu jsem se nevzdala, jen jsem jí uložila někde do  „spodního spodního šuplíku“ abych,až přijde vhodná chvíle, jí opět vytáhla. Začala jsem šetřit a velmi opatrně vynakládala každou korunu, abych si našetřila dostatek  peněz  na studia a od nikoho nepotřebovala vzít ani haléř.

V druhém roce mé pracovní činnosti, někdy na jaře  roku 1951 jsem potkala známou Annu Belasovou a ta se mi pochlubila, že přerušuje zaměstnání, neboť  se přihlásila NA VYSOKOU ŠKOLU DO Prahy a to na Vysokou školu hospodářských a politických věd a že nastupuje od 1.října. Pochopila jsem, že přišla ta vhodná chvíle abych vytáhla onen spodní šuplík a začala realizovat svojí touhu po studiu. Zahrnula jsem jí dotazmi jak mám postupovat, neboť ze školy mi nikdo nemohl pomoct, musela jsem sama. Anna mi řekla, že přihlášku  jí z Prahy  přinesl kolega, který tam jezdí  jednou za čtvrť roku tak mi ho doporučila také. Dotyčný mi na mojí žádost přinesl přihlášku v červnu 1951, ale zároveň řekl, že teď nějakou dobu nepojede do Prahy , ale až někdy  v září.Já jsem se už začínala chystat. Ještě dobře, že jsem nedala v práci výpověď, neboť v polovině září jak se vrátil z Prahy mi sdělil, že do začátku září měla škola přijato plný počet studentů, proto mám podat přihlášku na jaře příštího roku.Naštvalo  mně to, ale namohla jsem nic dělat jen počkat ještě jeden rok.

Příští rok jsem již byla moudřejší  a všechno  si zařídila včas. Prvního října 1952 jsem zahájila studium na Pravnické fakultě UK  jako  první dívka z vesnice na vysoké škole a jako vůbec druhý člověk z naší vesnice (první byl Michal Bača). Jak se stalo,že jsem jsem změnila směr studia, s kterým jsem vůbec nepočitala?  Prešov je přece jenom daleko od Prahy a já jsem neměla tehdy přehled jaké fakulty na VŠPaHV jsou. Přihlášku můj známý odevzdal ne stejný směr, na kterém začala  studovat moje známa  Anna. V létě 1952 totiž došlo k reorganizaci školy tak, že politicko-správni směr  přešel na Pravníckou fakultu  a hospodářský směr  zůstal a přejmenoval se na Vysokou školu ekonomickou, která dosud  je a má velmi dobrý zvuk i když po roce 1989 byla vnitřně zreorganizovaná podle nových potřeb.

 

V Praze pro mě bylo všechno nové,v ničem jsem se nevyznala, chodila jsem na přednášky na Pravnickou Fakultu, ale nějak mně to  neuspokojovalo. Nedovedla jsem si představit co bych v té době dělala jako pravnička, nebo v roli soudkyně. Možno mně ovlivnily  předtím probíhající procesy, které jsem nedovedla pochopit. Toto  dilema mi pomohl vyřešit  přítel Anny, který jí navštívil na koleji, kde jsem bydlela i já (kolej Jiřího  Volkra v Dlouhé třídě). On zůstal na VŠE, začal  pracovat jako asistent na fakultě finanční a statistické a podrobně mně seznámil s celkovou náplni studia na jednotlivých fakultách. Když viděl můj zájem, nabydl se, že mi zařídí přestup z Pravnické fakulty na VŠE – Výrobně–ekonomickou fakultu Tak se stalo, že za 14 dní jsem jíž byla posluchačkou VŠE.

 

Výrobně-ekonomická fakulta měla 4 katedry: Ekonomika průmyslu, ekonomika zemědělství, ekonomika dopravy a ekonomika materiálně-technického zásobování a služeb. Můj známý,který mi pomohl s přestupem na VŠE mně přihlásil na tehdy největší katedru průmyslu. Mně to nevadilo, neboť  všechny přednášky  nejen pro  jednotlivé katedry v rámci fakulty ale i všechny fakulty první 2 roky jsme měli společné. Na přednášky jsme chodili do Horské ulice, což byla univerzitní čtvrť „Albertov“, kde byly krásné velké posluchárny. Byla jsem zařazená do učební skupiny, kde jsem byla jediná dívka a kromě mne byl v ní ještě jeden  posluchač ze Slovenska (Oravský podzamek ( a ještě 3 Řekové, oproti  nám trochu starší, mluvili špatně česky, ale jinak velmi příjemní muži.

 

Protože jsem mluvila slovensky,  spřátelila  jsem se  nejdříve se  Slovákem  Jožom Smešným, ale za krátkou dobu i s ostatními. Přestěhovala jsem se do nových kolejí VŠE na Jarově v Praze 3. Protože jsem přestoupila na VŠE  jíž po zahájení školního roku bydlela jsem na koleji s cizí dívkou, která studovala na Matematicko-fyzykalně fakultě . Tím,že jsem bydlela s posluchačkou jiné školy, šlo mi sblížení s děvčaty z naši školy pomalejí.

S dvěma děvčaty jsem se seznámila při hodině tělocviku za zvláště komické situace. Měly jsme nastoupit do řady podle velikostí. Jsem menšího vzrůstu, proto jsem hledala  místo na knci řady, ale ne až na samém konci a přede mnou se tlačily 2 dívky, o kterých jsem byla přesvědčená že jsou menší než já. Nesmířily se s posledním místem na konci řady a tak musela rozhodnout naše cvičitelka  pani Koťatková tím,že nás změřila. Vyhrála jsem, byla jsem o 1 cm vyšší. I přes  ten negativní výsledek našeho sporu, jsem se s nimi spřátelila. Jedná z nich byla z Brna a bydlela  rovněž na koleji – Jarmila Hrazdilová a byly jsme přítelkyněmi dlouho po skončení školy. Druhá z nich  - Rita Budinová byla  z Prahy, Chodila jsem k ní do rodiny, později mně seznámila s mým manželem a byly  jsme přítelkyně až do její smrtí (1994). Od roku 1990 byla naší  velvyslankyni v USA.

 

Při zápisu na fakultě mně hned upozornili, zda budu žádat o sociální stipendium a kde mám žádost podat. Stipendium jsem Obdržela, že mi stačilo na byt a stravu. Protože  výsledek zkoušek za první semestr jsem měla dobrý (1,2), mohla jsem si požádat na 2. Semestr  o prospěchové stipendium.

 

Vedoucí katedry ekonomiky zemědělství byl ing.Imrich Rubík,  velice simpatický  a chytrý pán. Nevěděla jsem o něm že pochází z Košic, neboť mluvil dobře česky. Zřejmě si mně všiml ,když jsem mluvila slovensky. Zavolal mně jednou na katedru, mluvil se mnou přátelsky, odkud pocházím a podivil se  proč jsem si vybrala  ekonomiku průmyslu, když pocházím ze zemědělské rodiny. Vysvětlila jsem mu mojí „moji anabazi“, jak jsem se vůbec dostala na školu i můj přechod z Pravnické fakulty. Výsledkem této diskuse bylo, že mi zařídil přestup na ekonomiku zemědělství, neboť to byl přestup již uvnitř fakulty a bylo to možno v průběhu roku. Toto se dělo s mým souhlasem.

 

Tak jsem zahájila 2.semestr v novém oboru a v jiné studijní skupině. Jinak se nic nezměnilo, stejné přednášky, jen cvičení byly v jiné skupině, kde jsem si opět musela zvykat na nový kolektiv. Bylo tam 6 děvčat. 2 chlapci-Rusíni – jeden od Sniny Vasil Vajda a druhý od Medzilaborců Michal Herman.  Další 3 chlapci – Slováci, jeden z Košic Emil Dzvoník, druhý od Rožňávy Peter Habčak a třetí od  Žiliny Tibor …………,jeho příjmení si již nepamatují, neboť s námi nebyl ani do konce roku a  opustil školu ze zdravotních důvodů. I v této  skupině jsem se brzo zorientovala a především s některými děvčaty se spřátelila.

Je zajímavé,že při  seznamování s novými  spolužáky nebyli vůbec ti 2 Rusíni – Michal a Vasil.Vasil byl taková malá kulička, zajímal se  především o fotbal a Michal byl člověk, který by vypadal i v pozlaceném obleku jako by vypadl z chléva nebo z dilny. Přitom měl hezké věci na sebe. Tehdy nakupoval v „Tuzexu“, což pro nás bylo nedostupné, ale on měl otce v Americe, který ho zasoboval „bony“. Myslím ale, že nejvíc nakupoval drahý alkohol a už v té době holdoval alkoholu. Výsledky jeho studia nebyli valné. Jako muž postrádal jakýkoliv šarm.

 

Někdy v době,když jsem začala studovat na VŠE vyšlo vládní rozhodnutí,že vysokoškoláci mohou 1 rok prezenční služby si odsloužit  po dobu  studií tak, že jeden den v týdnu budou chodit na vojenskou přípravu – obvykle v sobotu když nejsou    řádné přednášky  a o letních prázdninách si odslouží v kasárnách na čvíčeni. Na škole byla zřízená společná  katedra vojenské přípravy. Domnívám se, že toto zařízení  se nemělo tykat děvčat, ale nějaký major „Terazky“ měl velkou iniciativu aby měl armádní sbor  promíchaný i s děvčaty. Nábor žen měl probíhat pouze přesvědčováním. Proto nás děvčata zvali jednotlivě na vojenskou katedru a přesvědčování spočívalo v tom, že každé z nás položili  jednu  otázku: Soudružko chceš mír nebo válku?  Odpověď nemohla být  jiná než že chce mír. Závěr přesvědčování zněl : Soudružko když chceš mír, musíš za něj bojovat a proto vyplň  tuto přihlášku a podepiš!  Tímto způsobem se z nás  staly vojínky.

 

Přednášky na vojenské přípravě byly víc než nudné a nižší důstojnici je často prokladali dvojsmyslnými vtipy, kterým se sami nejvíce  smáli, ale pro nás děvčata to bylo ponižující. Cvičení bylo organizováno 1x nebo 2x měsíčně za Prahou, kde jsme cvičili,plazili se  a házeli granáty (napodobeniny) a samozřejmě ve vlastním  oblečení,tj. většinou v teplácích a takto špinaví se vraceli v tramvajích na kolej.Bránily jsme se tak, že postupně jsme přinášely lékařské potvrzení  o nemoci ženských orgánů s doporučením vynechání vojenských cvičení. Tím jsme se zbavovaly vojenské přípravy do takové míry, že pouze 2 děvčata z celé školy ukončila vojenskou přípravu. Děkovaly jsme za to naší zlaté paní doktorce Mandíkové, která byla ženskou lékařkou vysokoškolského zdravotního střediska v e Spálené ulici.

Ke konci prvního ročníku vybírala škola z nejlepších studentů určitý počet stanovený Ministerstvem školství, kteří měli jít studovat do SSSR. Škola nám dávala znat,že je to velká čest a stát bude dávat na to vysoké stipendium. Mezi vybranými studenty jsem byla i já. O prazdninách jsme měli nastoupit na jakésí školení, především na intenzivní učení ruštiny.Byla jsem z toho nešťastná ale přímo odmítnout  by to byla veliká opovažlivost a bála jsem se následků.

 

V květnu 1953 došlo k měnové reformě která mě citelně zasáhla. Peníze,které jsem šetřila na studia za 3 roky se úplně znehodnotily a já jsem byla opět bez prostředků (kurz při výměně byl 1:50 a pouze do určité výše). Doma to bylo ještě horší. Na jaře v roce 1952 nám shořel domek spolu s dalšími sousedními domy. Máma zachranila pouze krávu,peřiny a nějaké  oblečení Přechodné bydlení jí poskytla teta (otcová sestra) Štefanová. V tom roce bylo u nás založeno JZD, 4lenům byla  ponechaná pouze jedná kráva a tak mohla máma ustájit i svojí krávu  v tetiném chlívě.Za pracovní jednotku máma dostávala odměnu 5 korun. Naší měli náš domek pojištěný u pojišťovny Slavia, proro máma  obdržela ve starých penězích (před měnovou reformou) okolo 100.000 korun. Proto se máma rozhodla  postavir si malý domek. Vzhledem k tomu, že tehdy do naší vesnice nabylo žádné dopraví spojení do Svidníku kde byla Pojišťovna, vybrala všechny poníze najednou. Nakoupila nějaký stavebný materiál, ale o většinu peněz přišla při výměně peněz.

 

V takovém stavu jsem přijela k mámě domů,vlastně k tetě, na prázdniny po úspěšném ukončení prvního ročníku na VŠ. Když jsem mámě sdělila, že jsem vybraná studovat do SSSR, myslela jsem si ,že se nervově zhroutí. Proto jsem se rozhodla riskovat, neodjela jsem na  přípravní školení a tím ani do SSSR. Zůstala jsem doma a celé 2 měsíce prázdnin jsem s mladším bratrem pracovala jako pomocná pracovní sila při stavbě našeho domku. Máma byla ráda, že  mohla platit pouze zedníkovi a ostatní práce jsme zvládli s bratrem. Byla to pořádná dřína. Všechno se dělalo ručně.Do konce srpna jsme dodělali hrubou stavbu domku ale na střechu už máma neměla peníze. Měla nakoupeny střešní tašky  a část dřeva použila ze „spáleniště“ co se zachránilo a dalo použit, ale za práci neměla už čím zaplatit. Mně zůstalo z úspor po měnové reformě asi 3000 korun a tak jsem ten zbytek přenechala matce, aby mohla dokončit střechu na domku než začne zima. Pro sebe jsem nechala jen na cest z prázdnin do Ostravy.

 

Naše škola  spolu s odborovou organizaci přihlásila všechny posluchače na brigádu do Ostravy pomáhat budovat Novou huť Kl. Gottvalda. Protože jsem jíž měla jednu             neposlušnost (odmítnutí jet studovat do SSSR), nemohla jsem dále riskovat a 1.zaří jsem na měsíc nastoupila na brigádu. Zároveň jsem počítala s tím, že si vydělám nějakou korunu, abych měla na začátek studijního roku, než obdržím stipendium.Na brigádě nám přidělovali práce málo placené, nebyla dobrá organizace, což se projevilo na  výdělku.Po zpracování odměn za celý měsíc – po odpočtu za bydlení, strávu a za mzdu organizátorům práce, zůstala odměna pro každého posluchače 170 korun. Byli jsme sklámani,ale nedalo se nic dělat. Jenže ani oněch 170 korun jsme nedostali.Odborová organizace rozhodla  za nás, že odměnu všech studentů použije na pomoc  Severní Koreji, která tehdy  vedla boj s Jižní Koreou.

Za takového stavu jsem zahájila 2. Ročník na VŠE.Musela jsem se učit tak, aby můj studijní průměr známek nepoklesl pod 1,5 za semestr, což se mi podařilo, neboť průměr za každý semestr se pohyboval okolo 1,2.

 

Nemohla jsem čekat  pomoc od nikoho. Na začátku každého měsíce jsem si udělala rozpočet na nejdůležitější  věci ,které nezbytně budu  potřebovat tj.:  

- za bydleni v koleji 

– 30 korun, měsíční tramvajenka 

– 30 korun, stráva  v menze -¨po 2,70 tj. za obědy a večeře celkem 140 korun.  

 

V neděli se v menze nevařilo a rovněž  i snídaně ne. To jsme si zajišťovali samy z uvedeného „rozpočtu“ je patrno, že ani nejzákladnější  životní  potřeby by mi nestačilo pokrýt pouze sociálni stipendium‚ 180 Korun). Proto pro mne dobré výsledky studia, jako podmínky pro prospěchové stipendium,byly životné důležité.

 

Dosud jsem se věnovala pouze studijním podmínkám, ale dále se budu věnovat pozornost kultuře,kterou tehdy Praha bohatě nabízela. Samozřejmě nemohla jsem si dovolit kupovat drahé vstupenky do divadel. Tehdy skoro všechny divadla měly určená místa na stání za maximálně 5 korun. A táto místa byla obsázována většinou studenty. Pro nás nebylo zatěžko stát a většinou v druhé polovině po přestávce jsme si sedly na neobsazená místa. Nejradějí jsem chodila do Národního divadla, neboť místo ke stání bylo v přízemí, odkud  bylo krásně vidět i slyšet a navíc tam bylo takové zábradlíčko o které bylo možné se opřít. ROVNĚŽ TAK V Tylovém divadle na druhém poschodí bylo dobré místo na stání, nebo ve Smetanovém (nyní Opera). Vzpomínám si, že někdy jsem musela pracně hledat, kterou hru  a v kterém divadle jsem ještě neviděla. Zvláště, pokud jsem šla na odpolední  představení v neděli jsem se vstupenkou na stání vždy seděla.

 

Rovněž s garderobou jsem neměla problémy. Moje černé  maturitní šaty mi stále padly a dobře mi sloužily. V té době móda byla solidní a v obchodech stejně toho moc nebylo. Proto jsem si vůbec nepřipadala, že bych byla  huř oblečená než ostatní dívky.

 

Pokud jde o kino, bylo to jednodužší. Po příjetí na VŠ, každý posluchač obdržel svazek vstupenek platných do všech kin v Praze, barevně  rozlišených podle ceny vstupenek- od 1. Koruny po 4 koruny, což tehdy  byla nejdražší vstupenka. Těchto vstupenek bylo hodně (jejích počet si už nepamatují), všechny jsem je využila a navíc jsem si je půjčovala do kina od těch co je nevyužili.. Nyní, když  v televizi sledují filmy pro pamětníky, tak si vzpomínám v kterém kině a s kým jsem tento film kdysi viděla.

 

Také hodně výstav obrazů jsem mohla vzhlednout. Pamatuji se na  výstavu obrazů Jana Zrzavého v prostorách divadla EFB na Pořičí a potom v galerii Mánes. Byla jsem z jeho obrazů unesená.V Jizdárně  na Pražském hradě byla nádherná výstava Josefa Lady, v Jířském kláštere obrazy z Vyšebrodského Kláštera a hodně  dalších výstav, které jsem mohla zhlednout pouze v Praze.Na střední škole v Prešově jsme se  vůbec neučili nic o české literatuře,o českých hudebních skladatelích i když ve světě hodně známých. Učili jsme se o Velkomoravské říši ale vůbec nic o českých knížatech a králích a vůbec o české historii. Uvědomovala jsem si jak toho málo umím. Při všeobecných diskuzích o tomto žánru jsem byla ticho neboť jsem toho málo  uměla. Proto jsem využívala každou příležitost vypůjčovat si knihy.Většinou to byly knihy o historii, o úmění. Tak jsem si soukromně doplňovala všeobecné vzdělání.

 

Citila jsem i  v dalších věcech „handykep“ oproti mým českým spolužačkám. Například o pololetních prázdninách  organizovala  katedra tělovýchovy týdenní liparské zájezdy do Krkonoš. Já jsem nemohla se příhlásit. Nejen proto, že jsem  neuměla lyžovat, ale neměla jsem lyže, patřičné oblečení, ale ani peníze. Rovněž tak v rámci tělocviku  se chodilo plavat do některých pražských bazénů. Udivilo je, že neumím plavat. V tom směru jsem nebyla jediná, neboť i moji dva spolužáci – Rusíni _ Michal a Vasil rovněž byli neplavci. Kde jsme se měli naučit plavat, když široko daleko byl pouze potok, kde  ve vyhrabané tůnce bylo vody po kolena. V tomto případě nám  katedra  tělesné výchovy vyšla vstříc a zajistila nám  třem kurz plávání v Axe na Pořičí. Jak jsem byla za to později vděčná, když jsem s rodinou začala jezdit k moří, že si můžu užívat plávání v moři. 

 

Ve druhém ročníku zůstalo nás  5 děvčat . jedna odjela studovat do SSSR, druhá nezvládla studium  a třetí se provdala za našeho spolužáka, zůstala sice ve škole ale s námi nebydlela, neboť se odstěhovala do manželské koleje. 

 

Ve třetím ročníku jsme se my děvčata přestěhovaly do dívčí koleje v Rohačově ulici v Praze 3. Bylo to krásné bydlení, na pokojích sice po třech, ale na každém patře byly 4 sprchy,vana,4 umyvadla a kuchyňka s plynovým sporákem a se žehlicím prknem. Tam se nám moc dobře bydlelo. Rovněž  byla výborná ředitelka koleje a těm děvčatům, kteří pocházely zdaleka nabídla v suterénu místnost k uložení  učiva a peřin po čas letních prázdnin .I v tomto roce naše další spolužáčka přerušila studium, provdala se za redaktora, s kterým odjela do Vídně a k dokončení studia se už nevrátila.  Zůstali jsme na koleji jenom tři – já, marie z Ćeské Lípy a Marie z Třeboně.

 

Na začátku 6 semestru jsem prodělala těžkou chřipku a trápily  mně gynekologické potíže. Lékaři se domnívali, že příčina je tuberkulozního  původu (což nebylo prokázano¨, proto mně poslali na léčení do Tater do Vyšných Hágů. Tam se mi stav  brzo zlepšil, jen mně trápily obavy, že nebudu moct ukončit třetí ročník, což při mých finančních potížích by znamenalo prodloužení studia. Moje přítelkyně – obě Marie a naše katedra mně těchto obav zbavily, neboť katedra mi posílala všechny možné a potřebné učebné pomůcky a obě Marie  si dělaly  všechny poznámky z přednášek a ze cvičení  přes „kopírák“ a střídavě mi  kopie posílaly. Tímto způsobem jsem se přípravovála na zkoušky za 6.semestr.  V polovině června jsem dostala povolení malého domku opustit  sanatorium  na 14 dnů s tím, že jsem si s sebou vzala léky. Za dobu 14 dnů jsem stihla  zvládnout  5 zkoušek a tím jsem  úspěšně ukončila  i třetí ročník s nárokem na prospěchové stipendium ve čtvrtém ročníku.

 

Doma o prázdninách  jako obvykle jsem pomáhala mámě  s dostavbou domku a při žních na poli v družstvu, Jíž v srpnu roku 1955 jsme se mohly s mámou přestěhovat do našeho  malého domku. Sice jsme ještě neměly nábytek, spaly jsme na slámě na podlaze, pomalu se zabydlovaly a měly hřejivý  pocit,  že máme domov. 

 

Na podzim roku 1955 jsem zahajovala 4. Ročník (7.semestr) s vědomím, že větší část studia již mám za sebou. V listopadu mně moje přítelkyně Rita Budinová  seznámila s Otakarem Jílkem, mým budoucím manželem.

 

V 7.a 8. Semestru už studium se více zaměřovalo na praktické  předměty jako  agrotechnika, zootechnika, statistika, účetnictví apod. s tím,že jsme byly vysíláni na praxi do zemědělských a potravinářských podniků. Protože na praxi jsme byly vždy  ve dvojicích, velmi jsem se sblížila s Marií  Volfovou, s kterou jsem ve chodila ve  dvojicí  na praxi a moje přátelství s ní trvá do dnešní doby, kdy jsme již obě důchodkyně.

 

V červnu roku 1956 ,den po poslední zkoušce jsem se vdala a tím i změnila příjměni   z Popernikové  na Jílkovou. Manžel už měl rok  po skončení vysoké školy. Bydlel s matkou a otčimem blízko naší koleje v malé garzonce o velikosti  14 metrů bez koupelny. Bydlela jsem proto i nadále v koleji. S manželem jsme žili odděleně, ale už jako ženatý si mohl požádat o přídělení  bytu. V Praze byla od války bytová krize a dostat  byt bylo velice obtížné. Já jsem si přípravovala  diplomovou práci a těsně před novým rokem 1956 jsme dostali  malou garzonku ve stejném domě  jako manželová matka, rovněž o velikosti 14 metrů ale s koupelnou. To bylo pro nás důležité, neboť jsme zjistili, že čekáme přírůstek v rodině.
 

V květnu 1957 jsem obhájila  diplomovou práci a přípravovála jsem se na státnice. První státnici jsem měla mít 7.června, ale nedostavila jsem  se na ní, neboť večer mně odvezli do porodnice na porod,který měl byt až 15. Srpna, ale přišel  předčasně o víc než  2 měsíce. Státnice pro mě  byly odložené,neboť bych je nezvládla. Nevěděli jsme skoro měsíc,zda  dítě dcérka  přežije.Při všech starostech  dítě na štěstí  přežilo a já udělala obě státnice na podzim  v říjnu a promoci jsem měla začátkem listopadu 1957 s těmi,kteří v prvním termínu nezvládli státnice. Tak jsem ukončila vysokoškolské studium s titulem „inženýr“.
 

V té době byla taková praxe, že absolventy dostávali od školy umístěnky, kam měli nastoupit do zaměstnání. Obdržela jsem umístěnku do Ústředí  pro mechanizovanou evidenci při Statistickém úřadě od 1.12.1957. V práci se mi nelíbilo, mechanizace spočívala v tom, že všechny údaje z podkladů se děrovaly a dále zpracovávaly na tabelátorech, potom přes optickou kontrolou zpátky na opravu na tabelátory. Z dnešního hlediska tá práce se těžko mohla nazývat mechanizací. Využila jsem proto 3.měsiční doby k zapracování a odešla jsem do Expediční skupiny při Čsl.zeměděské akademii  věd. Práce  tam byla zajímavá a mohla jsem využit získaných znalostí ze studií na VŠ. Po dvou létech došlo k reorganizaci v Čs. zemědělské akademií  věd  a naše expediční skupina  dostala novou náplň práce která spočívala  především v práci v terénu. Měla jsem tehdy malé dítě a těžko bych mohla  bych mohla být od rodiny celé týdny. Dozvěděla jsem se, že na Ministerstvu zemědělství  hledají pracovníka do ekonomického odboru do cenového oddělení. Přihlásila jsem se a 1.3. 1960 jsem tam nastoupila pracovat. Práce byla zajímavá a já jsem tam zůstala pracovat celých 30 let, až do odchodu do důchodu. Po skončení vysoké školy jsem neměla myšlenky na další studium.  Jednak já i manžel jsme chtěli založit rodinu, starat se o ni včetně koupě družstevního bytu a nemohli jsme očekávat pomoc od rodičů, spíše naopak. 

 

Navíc moje i manželova práce vyžadovala časté služební cesty, kdy nebylo moc času kdy na další studium. Zvláště pak po „pražském jaru“ a po podepsání „charty 77“ manžel musel odejít do pomocných dělnických profesí, zůstala hlavní tíha starostí o rodinu na mně částečně tyto negativní dopady ovlivnily i moji dceru, kdy nemohla po maturitě studovat na vysoké škole a podobně jako já, i když z jiných důvodů, musela napřed pracovat a potom mohla jít na vysokou školu. 

 

Mám radost, že podobné problémy nemají již moji vnuci – jedn studuje architekturu v Göteborgu ve Švédsku a druhý Vysokou školu chemicko-technologickou… 

 

Nakonec se chci zmínit o tom, proč nepíši slovensky nebo rusínsky ale česky. Správně mluvit slovensky v praxi jsem začala až po maturitě, když jsem pracovala, což trvalo necelé tři roky. Předtím jsem sice mluvila slovensky při hodinách účetní evidence, těsnopisu, kupeckých počtech a při hodině slovenštiny. Při ostatních předmětech se mluvilo napůl rusky, napůl rusínsky. V internátě se mluvilo rusínsky a samozřejmě doma též rusínksy. Takže i když jsem se naučila spisovně slovensky bez žargonu šarištiny, nebo zemplínštiny, neměla jsem přece jen tu slovenštinu tak zažitou jako rodilý Slováci. Navíc v Praze, kromě prvního semestru, jsem neměla nikoho, s kým bych mohla navzájem mluvit slovensky. Nejenže všichni spolužáci a děvčata na koleji mluvili česky ale i všechna skripta, učebnice a další pomůcky a samozřejmě přednášky byly samozřejmě v češtině. Tudíž i poznámky z přednášek jsem si začala psát česky. Začala jsem postupně přecházet na češtinu. Češtinu jsem se naučila pouze foneticky, nikdy jsem se neučila gramatiku, snad jen trochu, když se dcera učila českou gramatiku ve škole V rusínském nářečí píšu domu dopisy, mluvím rusínsky když přijedu do Kečkovec, ale pro napsání těchto mých vzpomínek v rusínštině by nestačilo dost našich výrazů. Těžko bych mohla všechno napsat tak, aby zůstal význam i podstata, které jsem chtěla vyjádřit zachovány. Proto se dodatečně omlouvám.

 

S ostatními „kečkovľjany“ jsem se málo stýkala, nejvíce s Martou Horkavou, s kterou jsme se dobře znaly; ona pracovala jako pokladní v samoobslužné restauraci. Byla též provdaná za Čecha a také už mluvila česky. V Praze už byla od roku 1945. Potom jsem se čas od času vídala s Míťou horkavým s Josefem a Michalem Gajdošovými. Na vánoce jsem se potkávala s Marií Kekeľovou v řeckokatolickém kostele sv. Klimenta. V posledních letech se často navštěvujeme s Janem a Marií Cihanovými, s kterými mám velmi přátelské styky, zvláště nyní, když jsme všichni v důchodu.

 

Mária Jílková, Praha